JULES VERNE

JULES VERNE

VĚČNÝ ADAM

MUSTANG 1993

RODINA KRYSÁKŮ

I.

Byla jednou jedna krysí rodina. Tvořili ji otec Krysák, matka Kryska, jejich dcera Krysinka a bratranec Nedokrys. Sloužili u nich kuchař Krysul a komorná Krysulka. A tito ctihodní hlodavci prožili, milé děti, tak neuvěřitelná dobrodružství, že nemohu odolat, abych vám o nich nevyprávěl.

Stalo se to v dobách víl a kouzelníků, kdy ještě zvířata mluvila jako lidé. Dnes lidé říkají: „Ty zvíře pitomé!“ a dělají chybu, protože zvířata mluvila stejně chytře jako lidé mluví dnes. Tak poslouchejte, děti, začínám.

II.

V jednom z nejkrásnějších měst těch dob a v nejkrásnějším domě v tom městě bydlela jedna dobrá víla. Jmenovala se Firmenta. Dělala tolik dobra, kolik ho víla může dělat, a všichni ji měli rádi. V té době všichni živí tvorové podléhali „zákonu metempsychózy“. Toho slova se nebojte: znamená to, že existoval vývojový žebříček a každý živý tvor musel postoupit po všech jeho stupních, než dosáhl posledního a zařadil se mezi lidi. Narodil se tedy jako měkkýš, pak se stal rybou, potom ptákem, čtvernožcem, a nakonec mužem nebo ženou. Jak vidíte, musel postupovat od nejnižšího stupně až k tomu nejdokonalejšímu. Ale mohlo se stát, že díky kouzlům zlého čaroděje nastal opět sestup. A jaký to pak byl život. Stát se z člověka znovu škeblí!

Naštěstí se to dnes už neděje – alespoň navenek.

Vězte také, že všechny proměny probíhaly za pomoci kouzelníků. Dobří kouzelníci pomáhali v postupu, zlí způsobovali sestup, avšak zneužívali-li příliš své moci, mohl je Bůh na nějaký čas jejich schopností zbavit.

Je samozřejmé, že víla Firmenta byla dobrou kouzelnicí a nikdy si na ni nemohl nikdo stěžovat.

Jednoho rána seděla v jídelně svého paláce – v sále vyzdobeném nádhernými koberci a překrásnými květinami. Oknem vnikaly dovnitř sluneční paprsky a tu a tam osvítily porcelán a stříbrné nádobí na stole zlatavými skvrnami. Služebná své paní oznámila, že snídaně je připravena – dobrá snídaně, na kterou mají víly právo, aniž by je někdo podezíral z vybíravosti. Ale sotva víla usedla, zaklepal kdosi na dveře paláce.

Služebná šla hned otevřít a za chvíli víle Firmentě oznámila, že s ní chce mluvit krásný mladík.

„Uveď toho krásného mladíka,“ odpověděla Firmenta.

Byl opravdu krásný, ten mladík. Trochu vyšší, měl poctivý, ale i odvážný výraz, mohlo mu být dvaadvacet let. Byl jednoduše oblečen a měl příjemné vystupování. Víla si o něm okamžitě udělala dobré mínění. Předpokládala, že ji chce požádat o nějakou službu, jako mnoho jiných, a byla připravená mu vyhovět.

„Co si přejete, krásný mladíku?“ zeptala se tím nejpříjemnějším hlasem.

„Dobrá vílo, jsem velmi nešťastný,“ odpověděl. „Nemám jinou naději než vás.“ Odmlčel se, a protože s další řečí váhal, Firmenta ho vybídla:

„Povězte mi o tom. Jak se jmenujete?“

„Jmenuji se Krysín,“ odpověděl. „Nejsem bohatý, ale nejdu vás požádat o bohatství. Ne, já chci štěstí.“

„Myslíte tedy, že může být jedno bez druhého?“ tázala se Víla s úsměvem.

„Myslím si to.“

„A máte pravdu. Pokračujte, krásný mladíku.“

„Před nějakou dobou,“ vyprávěl, „než jsem se stal člověkem, byl jsem krysou a byl jsem přijat do výborné rodiny, se kterou jsem se chtěl spojit těmi nejsladšími pouty. Líbil jsem se otci, který byl velmi rozumnou krysou. Matka mě možná viděla trochu méně ráda, protože nejsem bohatý. Ale jejich dcera Krysinka na mě hleděla tak něžně!… Nakonec by mě jistě všichni přijali, ale tehdy kruté neštěstí zničilo všechny mé naděje.“

„A co se stalo?“ ptala se víla s živým zájmem.

„Nejprve jsem se stal člověkem, zatímco Krysinka zůstala nadále krysou.“

„Nuže,“ odpověděla Firmenta, „počkejte, až dívka prodělá svou poslední proměnu…“

„Zajisté, dobrá vílo! Naneštěstí si Krysinky všiml bohatý velmož. Byl zvyklý, že mu splnili každé přání, a nestrpěl sebemenšího odporu. Všichni se museli podřídit jeho vůli.“

„A kdo byl ten velmož?“ tázala se víla.

„Byl to princ Kissador. Navrhl mé drahé Krysince, že ji odvede do svého paláce, kde bude nejšťastnější ze všech krys. Odmítla, i když její matka byla nabídkou velmi polichocena. Princ se ji tedy pokusil za vysokou cenu koupit, ale otec Krysák, který věděl, jak velice mě jeho dcera miluje a že bych umřel žalem, kdyby nás rozdělil, na to nepřistoupil. Nebudu vám líčit zuřivost prince Kissadora. Když viděl, jak je.

Krysinka půvabná jako krysa, řekl si, že jako dívka bude ještě krásnější. Ano, dobrá vílo, ještě krásnější! A on si ji vezme!… Dobře si to vymyslel, ale pro nás to bylo velmi zlé!“

„Ano,“ podotkla víla, „ale když prince odmítli, čeho se obáváte?“

„Všeho,“ odvětil Krysín, „protože aby dosáhl svého, obrátil se princ na Gardafura…“

„Na toho čaroděje,“ zvolala Firmenta, „na toho zloducha, kterému působí potěšení konat zlo a s nímž neustále bojuji?…“

„Právě na toho, dobrá vílo!“

„Na toho Gardafura, který svých obávaných schopností používá k tomu, aby srazil na začátek žebříčku tvory, chystající se vystoupit na nejvyšší stupeň?“

„Jak pravíte!“

„Naštěstí byl Gardafur, který své moci zneužil, na nějakou dobu této síly zbaven.

„To je pravda,“ odpověděl Krysín; ale v době, kdy se na něho princ obrátil, ještě své schopnosti měl. A pod tlakem princových slibů a hrozeb shnil, že odmítnutí rodiny Krysáků pomstí.

„A udělal to?“

„Udělal, dobrá vílo!“

„A jak?“

„On ty dobré krysy proměnil. Změnil je ve škeble. Teď žijí na písčitém dně v Samobrivách, kde mají – jako škeble vynikající kvality – cenu tří franků za tucet, což je přirozené, když je mezi nimi rodina Krysáků! Teď vidíte, dobrá vílo, celou šíři mého neštěstí!“ Firmenta s lítostí a porozuměním naslouchala líčení mladého Krysína. Dovedla pochopit lidskou bolest a zvláště lásku, jíž bylo bráněno.

„Co pro vás mohu udělat?“ otázala se.

„Dobrá vílo,“ odpověděl Krysín, „když je má Krysinka na písečném dně v Samobrivách, udělejte ze mne také ústřici, ať mám alespoň tu útěchu, že budu vedle ní!“ Vyslovil to tak smutně, že vílu Firmentu to velmi dojalo. Vzala mladíka za ruku.

„Krysíne,“ pravila, „ráda bych vám vyhověla, ale nemohu. „Víte, že je mi zakázáno přesunout lidské bytosti na nižší stupeň. Ale jestli z vás nemohu udělat škebli, mohu způsobit, aby Krysinka opět postoupila…“

„Ach, udělejte to, dobrá vílo!“

„Ale musí opět projít všemi mezistupni, než se znovu stane krysou a jednou i lidskou dívkou. Buďte tedy trpělivý! Podvolte se zákonům přírody. A důvěřujte…“

„Vám, dobrá vílo?…“

„Ano, mně! Udělám všechno, abych vám pomohla. Ale nezapomeňte, že musíme svést tvrdý boj. V princi Kissadorovi, i když je nejhloupější ze všech princů, máte mocného nepřítele. A kdyby Gardafur získal svou moc dříve, než byste se stal manželem krásné Krysinky, bylo by pro mne těžké porazit ho, protože by měl stejnou moc jako já.“ V tom okamžiku přerušil jejich rozhovor slabý hlas. Těžko říci, odkud přicházel.

A ten hlas říkal:

„Krysíne!… můj ubohý Krysíne… miluji tě!“

„To je hlas Krysinky!“ zvolal krásný mladík. „Ach, paní vílo, slitujte se nad ní!“ Krysín si počínal jako blázen. Běhal po salónu, nahlížel pod nábytek, otevíral všechny přihrádky a doufal, že tam může být skryta Krysinka, ale nenacházel ji!

Víla ho pohybem zarazila.

A tehdy, milé děti, se stalo něco podivného. Na stole leželo na stříbrné míse šest ústřic právě ze Samobriv. Uprostřed ta nejkrásnější, s nádhernou zářící mušlí. A tu se zvětšuje, rozšiřuje a rozevírá se. Uvnitř se objevuje překrásná tvář s vlasy plavými jako pšenice, dvěma nejsladšíma očima na světě, pěkně rovným nosem a malými ústy, která opakují:

„Krysíne! Můj drahý Krysíne!“ „To je ona!“ zvolal krásný mladík.

Byla to opravdu Krysinka, dobře ji poznal. Musím vám totiž povědět, milé děti, že v těch dobách kouzel a čar měly všechny živé bytosti lidskou tvář, i když ještě nebyly lidmi.

A Krysinka byla ve své mušli tak krásná! Vyhlížela jako perla zasazená do prstenu.

A takto promluvila:

„Krysíne, můj drahý Krysíne, slyšela jsem všechno, co jsi říkal paní víle, a paní víla přislíbila, že napraví zlo, které napáchal zlý Gardafur. Ach, neopouštějte mě! On mě proměnil v ústřici, abych nemohla utéci. A princ Kissador mě přijde vyrvat z písečného dna, na němž žije moje rodina, odnese mě, umístí do svého akvária, počká, až se ze mě stane dívka a já budu pro svého drahého Krysína navždy ztracena!“ Mluvila hlasem tak žalostným, že mladík, hluboce dojat, téměř nemohl odpovědět.

„Ach, má Krysinko!“ zašeptal.

A v návalu něhy natáhl ruku k ubohé škebličce, když ho víla zarazila. Pak jemně uchopila nádhernou perlu, která se vytvořila v ulitě:

„Vezmi si tuto perlu,“ pravila.

„Perlu, dobrá vílo?“

„Ano, je v ní celé jmění. Může ti později posloužit. Teď odneseme Krysinku zpět na dno Samobriv a tam ji povýším o jeden stupeň…“

„Ale nejen ji, dobrá vílo,“ odpověděl Krysín prosebným hlasem. „Myslete na dobrého otce Krysáka, matku Krysku, na bratrance Nedokryse! Pomyslete na věrné sluhy Krysula a Krysulku!…“ Zatímco mluvil, ulita se zavřela a znovu nabyla své původní velikosti.

„Krysinko!“ zvolal mladík.

„Odnes ji,“ řekla Víla.

Krysín vzal škebli do ruky a přitiskl ji ke rtům. Nebylo v ní snad to, co mu bylo na světě nejdražší?

III.

Moře je klidné. Příboj jemně omývá písek na Samobrivách. Mezi skalami je vidět kaluže. Žula září jako vyleštěný eben. Chodí se tu po kluzkých chaluhách, které praskají a vypouštějí proudy vody. Je třeba dávat dobrý pozor, protože pád může být bolestivý.

A kolik je tu na písku škeblí, a hlavně ústřic! Jsou jich tisíce.

Šest nejkrásnějších se skrývá pod mořskými rostlinami. Ale ne, je jich tam jen pět. Šesté místo je prázdné!

A v paprscích slunce se ústřice otevírají, aby se nadýchaly čerstvého pobřežního větru. Zároveň je slyšet jakýsi zpěv, žalostný jako litanie.

Lastury škeblí se pomalu rozevřely. Uvnitř je vidět několik tváří. Jedna z nich patří Krysákovi, otci rodiny, moudrému filosofovi, který dovede přijímat život ve všech podobách.

„Je to určitě nepříjemné,“ myslí si, „stát se znovu z krysy škeblí. Ale musím se přizpůsobit a brát věci tak, jak jsou!“ Ve druhé škebli se šklebí podrážděná tvář, její oči metají blesky. Marně se však snaží dostat ven. Je to paní Kryska a říká:

„Být zavřená v tomhle šupinovém vězení, já, která jsem byla první dámou v celém Krysopolisu! Já, která bych se jako člověk stala velkou paní, možná i princeznou!…

Ach ten bídný Gardafur!“ Ve třetí škebli je vidět přihlouplou tvář bratrance Nedokryse, ne zrovna nejchytřejšího a dosti zbabělého. Při každém zvuku nastavoval uši jako zajíc. Jako bratranec se přirozeně své sestřenici dvořil. Ale jak víme, Krysinka milovala jiného, a Nedokrys na něj z celého srdce žárlil.

„Ach, ach,“ říkal si, „jaký to osud! Když jsem byl krysou, mohl jsem alespoň utíkat, ztratit se, vyhýbat se kočkám i pastičkám. Ale tady stačí, aby mě a tucet dalších prostě sebrali, otevře mě veliký nůž, objevím se na stole nějakého boháče a on mě spolkne… možná živého!“ Ve čtvrté mušli je kuchař Krysul, velice hrdý na své umění a poněkud marnivý.

„Zatracený Gardafur!“ volá. „Jestli ho někdy dostanu, zakroutím mu krkem! Já, Krysul, který jsem vařil tak skvělé pokrmy, mám teď skončit přilepený mezi dvěma lasturami! A moje žena Krysulka…“

„Tady jsem,“ ozval se hlas z páté škeble. „Nebuď smutný, můj ubohý Krysule!

I když se k tobě nemohu přiblížit, jsem stále vedle tebe a až znovu postoupíš výše, postoupím já s tebou!“ Dobrá Krysulka! Kulaťoučká, skromná a milá, má svého manžela ráda a stejně jako on je svým pánům velmi oddána.

A chmurná litanie začíná znovu. Přidává se k nim i několik stovek dalších nešťastných ústřic, které čekají na své vysvobození. Až z toho bolí srdce. A jaký by teprve byl žal otce Krysáka a matky Krysky ještě větší, kdyby věděli, že jejich dcera už s nimi není!

Náhle všichni zmlkli. Lastury se zavřely.

Na pobřeží se objevil Gardafur ve svém kouzelnickém šatu a se špičatou čepičkou na hlavě. Tvářil se zachmuřeně. Vedle něj kráčel princ Kissador, bohatě vyšňořený.

Nedovedete si představit, jak byl tento velmož sám do sebe zahleděn a jak směšně vypadal, když se chtěl chovat co nejvznešeněji.

„Kde to jsme?“ zeptal se.

„U samobrivských písků, princi,“ odpověděl podlézavě Gardafur.

„A ta rodina Krysáků?..“

„Pořád je na místě, kam jsem je vsadil, abych vám vyhověl!“

„Ach, Gardafure,“ pokračoval princ a uhladil si knír, „ta malá Krysinka! Jsem jí úplně okouzlen. Musí být mou! Platím ti, abys mi sloužil, a jestliže neuspěješ, dej si pozor!“

„Princi,“ odpověděl Gardafur, „i když jsem dokázal změnit celou tu krysí rodinku ve škeble, než jsem přišel o svou moc, víte, že bych z nich nemohl udělat lidské bytosti!“

„Ano, Gardafure, a to mě vadí právě nejvíc!…“

Oba vstoupili na písek a v té chvíli se z druhé strany břehu objevily další dvě osoby. Byla to víla Firmenta a mladý Krysín. Ten nesl na srdci dvojitou škebli se svou milovanou.

Náhle zahlédli prince a kouzelníka.

„Gardafure,“ tázala se víla, „co tu pohledáváš? Připravuješ opět nějaké špinavé kousky?“

„Vílo Firmento,“ řekl princ Kissador, „Víš, že jsem šíleně zamilován do té milé Krysinky, která bláhově odmítla velmože, jako jsem já a která netrpělivě čeká, až z ní učiníš lidskou dívku…“

„Až z ní učiním lidskou dívku,“ odpověděla Firmenta, „bude náležet tomu, koho si vybere.“

„Tomu drzounovi,“ vyjel princ, „tomu Krysínovi, z něhož Gardafur brzy udělá osla, až mu trochu protáhnu uši!“ Mladý muž při té urážce vyskočil a chtěl se na prince vrhnout a potrestat ho za jeho hrubost, ale víla ho uchopila za ruku.

„Zadrž,“ nařídila mu. „Teď není čas na pomstu a princovy urážky se jednou obrátí proti němu. Udělej to, co máš vykonat, a odejdeme.“ Krysín poslechl, naposledy přitiskl ústřici ke rtům a uložil ji k její rodině.

Téměř okamžitě začal dno Samobriv zalévat příliv a záhy všechno zmizelo pod hladinou moře, jehož obzor splýval s oblohou.

IV.

Na pravé straně však zůstalo několik odkrytých skalisek. Příliv k nim nemohl dosáhnout, ani vlnobití za bouřky je nedokázalo skrýt.

Tam se schovali princ s kouzelníkem. Až bude písek opět na suchu, půjdou vyzvednout vzácnou ústřici s Krysinkou a odnesou si ji. Princ stěží krotí vztek. Ať už byli princové, ba i králové jakkoli mocní, proti vílám v těch dobách nezmohli zhola nic.

A opravdu. Firmenta Krysínovi řekla:

„Teď, když je příliv, postoupí Krysák a jeho rodina o jeden stupeň zpět k lidství.

Udělám.z nich ryby, takže se nebudou mít od svých nepřátel čeho obávat.“

„A kdyby je vylovili?“ poznamenal Krysín.

„Neboj se, dohlédnu na ně.“ Bohužel. Gardafur vílu zaslechl a vymyslel plán. Odešel na pevninu, následován princem.

Tehdy víla pozvedla svou kouzelnou hůlku směrem k písčitému dnu, skrytému pod vodou. Škeble, v nichž žila rodina Krysáků, se rozevřely. A vypluly z nich mrskající se ryby, celé šťastné z té nové proměny.

Otec Krysák – veliká a hrdá kambala s hrbolky na hnědavých bocích, který, kdyby neměl tvář člověka, by na vás hleděl dvěma velkýma očima na levé straně.

Paní Kryska – ostnatec s trn ovitými žábrami a špičatými hroty na páteři. Opalizovala všemi barvami a byla velmi krásná.

Slečna Krysinka – hezká a elegantní čínská pražma, téměř průhledná, velmi přitažlivá ve svém černém, oranžovém a azurovém hávu.

Krysu – dravá mořská štika, dlouhý trup, tlama rozevřená až k očím, špičaté zuby. Tváří se zuřivě jako zmenšený žralok a vyhlíží velmi žravě.

Krysulka – veliký lososový pstruh se skvrnami velikosti oka, rumělkové barvy, dva oblouky na stříbrných šupinách. Na stole kteréhokoliv labužníka by se určitě dobře vyjímala.

Konečně bratranec Nedokrys – bezvousá treska s našedivělým hřbetem. Ale podivnou hříčkou přírody se stal rybou jen napolovic! Ano, jeho trup není zakončen ocasem, ale dále trčí mezi dvěma lasturami ústřice! Není to vrchol posměchu? Ubohý bratranec!

A vypadá to, jako by všichni – treska, pstruh, štika, pražma, ostnatec, kambala, seřazeni ve vodě pod skalou, na které Firmenta mávla svou kouzelnou hůlkou, volali:

„Díky, dobrá vílo, díky!“

V.

V tu chvíli se objevilo na obzoru neznámé těleso. Bylo vidět stále zřetelněji. Byl to rybářský člun, jenž se blížil, hnán čerstvým větrem. Kromě posádky je na palubě také princ s kouzelníkem, kteří chtějí koupit celý dnešní úlovek.

A již hodili rybáři do moře síť a vlekli ji po dně. Do ní se mají po stovkách chytit ryby a také škeble, krabi, raci, humři a mnoho dalších živočichů!

Rodina Krysáků se sotva osvobodila od lastur a už jí hrozí tak velké nebezpečí!, Kdyby se dostala do sítě, nedokáže už vyplavat ven! A kambala, ostnatec, štika, pstruh a treska se z obrovských rukou námořníků dostanou do obrovských košů prodavačů ryb, odvezou je do nějakého velkého města a ještě živé je vystaví na prodejních pultech, zatímco pražma, kterou si princ odnese, bude pro svého drahého Krysína navždy ztracena!

Ale tu se mění počasí. Moře se vzdouvá. Fičí vítr. Začíná bouře.

Loď se divoce zmítá ve vlnách. Námořníci nestačí vylovit síť, která se trhá. Přes všechnu snahu kormidelníka člun míří k pobřeží a rozbíjí se o skaliska. Princ Kissador a čaroděj Gardafur jen taktak, díky obětavosti rybářů, dosáhnou země.

Byla to víla, milé děti, která rozpoutala bouři, aby rodinu Krysáků zachránila.

Ještě pořád tu stojí společně s krásným mladíkem a s kouzelnou hůlkou v ruce.

Krysák a jeho rodina se mrská ve vodě. Postupně se všichni uklidňují. Kambala se znovu a znovu otáčí, ostnatec koketně pluje vpřed, štika otvírá a zavírá svou velikou tlamu, do které vplouvají malinké rybičky, pstruh jako by se ukláněl a treska, které vadí lastury, se neohrabaně sune vpřed. A hezká pražma jako by čekala, až se Krysín za ní vrhne do vody!… Ano, chtěl by to, ale víla ho zarazí.

„Ne,“ říká, „ne dříve, než Krysinka nabude opět podoby, ve které se ti poprvé uměla zalíbit!“

VI.

Krysopolis je velmi pěkné město. Nachází se v království, jehož jméno jsem zapomněl; není ani v Evropě, ani v Asii, ani v Africe, ani v Oceánii, ani v Americe, i když někde určitě je.

V každém případě se krajina kolem Krysopole velmi podobá krajině holandské.

Vše je tu svěží, zelené, čisté, protékají zde říčky s průzračnou vodou, rostou nádherné stromy, jsou tu vydatné pastviny, kde se pasou nejkrásnější stáda na světě.

Jako všechna města má Krysopolis ulice, náměstí, třídy, ale ty třídy, ta náměstí, ty ulice jsou tvořeny nádhernými sýry: ementály, eidamy, tvarůžky i tavenými sýry aspoň dvaceti druhů, jež tu slouží jako domy. Uvnitř jsou vybudována poschodí, byty, komnaty. V tomto městě, které je republikou, žije obyvatelstvo – moudré, skromné a předvídavé krysy.

Byla neděle, asi sedm hodin večer. Krysí rodinky se procházely venku, aby se nadýchaly čerstvého vzduchu. Protože týden dobře pracovaly a schraňovaly zásoby, sedmý den mohly odpočívat.

Ale v Krysopoli byl i princ Kissador, doprovázený nerozlučným Gardafurem.

Když se dověděli, že se rodina Krysáků, poté co byla nějakou dobu rybami, znovu stala krysami, připravovali jí tajné léčky.

„Když si pomyslím,“ opakoval princ, „že i za tuhle proměnu vděčí té prokleté víle!“

„Tím lépe,“ odpověděl Gardafur. „Bude teď mnohem lehčí je chytit. Ryba snadno uteče. Teď jsou z nich ovšem již krysy a těch se dokážeme zmocnit. A jakmile bude krásná Krysinka ve vaší moci,“ dodával kouzelník, „nakonec se do Vaší Výsosti šíleně zamiluje.“

„Při těch řečech se princ začal samou pýchou nadýmat a předvádět před místními krysími dámami.

„Gardafure,“ tázal se, „je vše připraveno?“

„Všechno, princi, a Krysinka neunikne z pasti, kterou jsem na ni nastražil.“ A Gardafur ukázal na elegantní přístřešek z listí na okraji náměstí.

„V té chaloupce je past,“ prohlásil, „a já vám slibuji, že dnes večer bude kráska v paláci Vaší Milosti, kde neodolá vašemu skvělému duchu a vaší svůdné osobnosti!“ A ten hlupák všechny směšné kouzelníkovy lichotky nadšeně poslouchal!

„Á, tady je,“ řekl Gardafur. „Pojďte, princi, nesmí nás spatřit.“ Oba zašli do vedlejší ulice.

Objevila se skutečně Krysinka, ale nebyla sama.Na cestě domů ji doprovázel Krysín. Jak byla půvabná se svou hezkou tváří rámovanou plavými vlasy i krysím tělíčkem! A mladík říkal:

„Ach, drahá Krysinko, kdyby z tebe už byla dívka! Kdybych se musel stát znovu krysou, abych se s tebou mohl okamžitě oženit, neváhal bych. Ale to je nemožné.“

„Musíme tedy počkat, můj drahý Krysíne.“

„Čekat! Pořád čekat!“

„Co na tom záleží, když víš, že tě miluji a že budu vždycky jen tvou. Ostatně nás dobrá víla ochraňuje a nemáme se od zlého Gardafura ani prince Kissadora čeho obávat.“

„Ten drzoun,“ zvolal Krysín, „ten hlupák, kterému brzy ukážu…“

„Ne, Krysíne, nepokoušej se s ním vyvolat hádku! Má kolem sebe strážné, kteří by ho chránili… Ale měj trpělivost, které je zapotřebí, a důvěřuj, když tě miluji!“ Mladý muž přitiskl něžně hovořící Krysinku k srdci a políbil ji.

Bylo jim spolu dobře, ale procházka ji trochu unavila. Právě procházeli okolo příjemného přístřešku.

„Krysíne,“ navrhla, „zde v tomto altánku si chvíli odpočinu. Jdi upozornit domů otce a matku, že mě tady najdou, až půjdou na slavnost.“ A Krysinka vklouzla dovnitř.

Náhle bylo slyšet ostrý zvuk, jako když se uvolňuje pružina…

V listí byla skryta pastička a Krysinka se dotkla jejího perka. Vchod náhle zatarasila mříž a ona byla uvězněna!

Krysín vyrazil hněvivý výkřik. Spolu s ním zazněl zoufalý nářek Krysinky a vítězný pokřik čaroděje Gardafura, jenž v okamžení přiběhl i s princem Kissadorem.

Marně tahal mladík za mříž ze všech sil, pokoušeje se vylomit ji, marně se chtěl vrhnout na prince.

Ten již Krysinku vytáhl z pastičky a řekl jí co nejgalantněji:

„Teď tě mám, maličká, už mi neutečeš!“

VII.

Rodina Krysáků bydlela v jednom z nejhonosnějších domů v Krysopoli – v nádherném holandském sýru. Salón, jídelna, ložnice, místnosti pro služebnictvo, to vše bylo uspořádáno s vkusem a smyslem pro pohodlí. Krysák a jeho rodina patřili mezi význačné osobnosti města a požívali všeobecné úcty.

Opětný návrat do starých honosných poměrů nijak nepoblouznil srdce moudrého filosofa. Byl stále tím, čím byl vždy, skromným ve svých tužbách, opravdovým moudrým, který by mohl být členem La Fontainovy krysí rady. Vždy se vyplatilo poslouchat jeho rad. Ale dostal dnu a musel chodit s berlí. Přičítal to vlhkému písku na Samobrivách, v němž strávil několik měsíců. I když jel do těch nejlepších lázní, vrátil se s ještě horší dnou než předtím. Nemoc mu zabránila v další proměně klidství.

Byl to sice podivný jev, ale bytosti, postižené dnou, nemohli postoupit ve vývoji ani o stupínek výše, neboť z jakýchsi záhadných důvodů na ně kouzla k tomu potřebná nepůsobila.

To bylo velmi nepříjemné.

Krysák tedy musí zůstat krysou, dokud ho dna neopustí.

Naproti tomu paní Kryska rozhodně filosofem nebyla. Představte si její situaci, až se z ní stane lidská žena a velká dáma, a bude mít za manžela pouhou krysu, a k tomu ještě s dnou! To umře hanbou! Byla proto ještě kousavější než dříve, vyvolávala s manželem hádky, křičela na služebnictvo, že špatně plnilo příkazy, které sama špatně dávala, ztrpčovala život celému domu.

„Musíte se přece vyléčit, pane,“ říkávala,“ a já už vás k tomu donutím!“

„Nic lepšího bych si nepřál, má drahá,“ odpovídal Krysák, ale obávám se, že to není možné, a tak se budu muset smířit s myšlenkou, že zůstanu krysou…“

„Krysou! Já mám mít za manžela krysu! Jak budu vypadat? A to nestačí, naše dcera se musela zamilovat do chudáka bez groše!… Ta hanba! Co když budu jednoho dne princeznou a Krysinka také…“

„Pak tedy budu já princem,“ odvětil Krysák, s patřičnou dávkou ironie.

„Vy princem, s tlapkami a s ocáskem! No to mi bude velmož!“ A takhle bylo slyšet skuhrání paní Krysky po celý den. Nejčastěji se snažila přenést svou špatnou náladu na bratrance Nedokryse. A je pravda, že ubohý bratranec si o to říkal.

Jeho proměna opět nebyla úplná.

Byl krysou jen z poloviny vepředu, ale vzadu byl rybou. Měl tresčí ocas a vypadal neuvěřitelně směšně. Jak se měl za těchto podmínek dvořit krásné Krysince nebo i jiným krysím dámám v Krysopoli?

„Co jsem vlastně přírodě udělal, že se mnou takhle zachází,“ volal, „co jsem jí udělal?“

„Schovej laskavě ten ohyzdný ocas,“ říkala paní Kryska.

„Nemohu, tetinko!“

„Tak si jej uřízni, hlupáku, uřízni ho!“ A kuchař Krysul se už nabízel, že operaci provede a pak tresčí ocas připraví vynikajícím způsobem. Nebyla by to skutečná pochoutka ve sváteční den, jako je tento?

Sváteční den v Krysopoli? Nu ano, milé děti! A rodina Krysáků se chtěla veřejných oslav rozhodně zúčastnit. Čekalo se už jen na návrat Krysinky.

V tu chvíli zastavil před domem kočár. Patřil víle Firmentě, oděné v kostýmu z brokátu, vyšívaném zlatem, která přijela své chráněnce navštívit. I když se někdy usmívala nad směšnými tužbami paní Krysky, nad Krysulovým vychloubáním, hloupoučkým povídáním jeho ženy Krysulky a nad naříkáním bratrance Nedokryse, velice si vážila Krysákova zdravého rozumu, zbožňovala roztomilou Krysinku a usilovala o její úspěšný sňatek. V její přítomnosti se ani paní Kryska neodvažovala krásnému mladíkovi vyčítat, že není princem.

Všichni vílu přivítali a nešetřili díky za to, co pro ně udělala a ještě udělá.

„Však my vás opravdu potřebujeme, paní vílo!“ prohlásila Kryska. „Ach! Kdy už ze mě bude dáma?“

„Trpělivost, trpělivost,“ odpověděla Firmenta. „Musíme nechat přírodu, aby vykonala své, a to trvá nějaký čas.“

„Ale proč by příroda chtěla, abych já měl tresčí ocas, i když jsem se stal krysou?“ zvolal bratranec a zatvářil se nadmíru žalostně. „Paní vílo, nemohla byste mě ho zbavit?“

„Bohužel ne,“ odvětila Firmenta, „vy opravdu nemáte štěstí. Všemu je na vině zřejmě vaše jméno Nedokrys. Doufejme, že nebudete mít krysí ocásek, až se stanete ptákem!“

„Ach,“ zvolala paní Kryska, „tak ráda bych se stala královnou celé voliéry!“

„A já velikou opeřenou krůtou!“ prohlásila naivně dobrá Krysulka.

„A já králem drůbežárny!“ dodal Krysul.

„Budete tím, čím budete,“ opáčil otec Krysák. „Pokud jde o mne, já jsem krysou a díky své dně jí zůstanu. A asi je to lepší, než si pořád natřásat peří, jako to dělá mnoho ptáků, které znám!“ V tom okamžiku se otevřely dveře a objevil se bledý a zlomený Krysín. Několika slovy vylíčil příběh o pastičce a o tom, jak Krysinka upadla do zajetí prohnaného Gardafura.

„Tak takhle je to!“ odpověděla víla. „Ty chceš stále bojovat, prokletý čaroději?

Dobře! Tak tedy do toho!“

VIII.

Ano, milé děti, celá Krysopolis oslavuje. Určitě byste se dobře bavily, kdyby vás tam rodiče mohli dovést. Jen pomyslete! Všude jsou oblouky s transparenty tisíců barev, ještě větší oblouky z listí nad vyzdobenými ulicemi, domy vyšňořené gobelíny, na nebi září ohňostroje, na každém rohu je slyšet hudba. Věřte nebo nevěřte, krysy jsou určitě nejlepšími zpěváky na světě. Mají hlásky sladké jako flétna a jejich zpěv zní opravdu kouzelně. A jak dovedou předvádět díla svých nejlepších skladatelů:

Kryssiniho, Krisseta, Krysarta a mnoha dalších!

Ale nejvíc byste určitě obdivovali průvod všech krys vesmíru (včetně těch, které navenek krysami nejsou, ale nesporně si toto jméno zaslouží).

Jsou tu krysy podobné lakomci Harpagonovi se svou vzácnou kasičkou s penězi v tlapkách; staré válečnické krysy věčně mručící, z nichž se stali hrdinové a které jsou stále připraveny zničit lidský rod, aby postoupily o stupeň výše, krysy s choboty, jaké vyrábějí v Africe; kostelní krysy, skromné a pokorné sklepní krysy, zvyklé strkat čumáky do zboží určeného pro vládu, a hlavně nespočet tanečních krys, které se neustále točí jako v baletu!

Uprostřed toho nádherného průvodu postupovala rodina Krysáků vedená vílou Firmentou. Ale nic z představení nevnímala. Myslela jen na Krysinku, na ubohou Krysinku, odtrženou od svého otce i matky i svého snoubence!

Tak došli až na hlavní náměstí. Pastička byla pořád na svém místě, ale Krysinka už v ní nebyla.

„Vraťte mi mou dceru!“ zvolala paní Kryska, kterou všechna marnivost opustila, když ztratila své dítě. Všem jí přišlo líto.

Víla se marně snažila skrýt svůj hněv vůči Gardafurovi. Její rty byly sevřeny, její oči ztratily svou obvyklou něhu.

Vtom se na náměstí rozlehl veliký hluk. Byl to průvod knížat, vévodů, markýzů, nejrůznějších velmožů v nádherných šatech. Před nimi pochodovala početná vojska.

V čele hlavní skupiny pyšně kráčel princ Kissador a rozdával úsměvy a blahosklonné pozdravy všem okolním lidičkám, kteří se mu klaněli.

A vzadu mezi služebnictvem se vlekla ubohá hezká krysa – Krysinka. Hlídali ji tak bedlivě, že nemohla ani pomyslet na útěk. Její oči plné slz vypovídaly více, než bych vám dokázal vylíčit. Gardafur, který kráčel vedle ní, ji nespouštěl z očí. Ach, tentokrát ji měl opravdu v moci.

„Krysinko… dcero!“

„Krysinko… má snoubenko!“ vykřikli Kryska i Krysín, kteří se marně pokoušeli dostat se až k ní.

Měli jste vidět posměch, s nímž princ Kissador zdravil rodinu Krysáků. Výsměch se zračil i v očích Gardafura, který pohledem neustále hledal Firmentu. On zvítězil.

On, on, on. I když byl zbaven své čarodějné moci, dokázal zvítězit za pomoci obyčejné pastičky. Velmoži blahopřáli princi. Neustále ho vychvalovali a ten hlupák jim naslouchal jako u vytržení.

Náhle víla natáhla ruku, mávla kouzelnou hůlkou a vzápětí dochází k nové proměně.

Otec Krysák sice zůstává nadále krysou, ale z paní Krysky se stal papoušek s dlouhým ocasem, z Krysula páv, z Krysulky husa a z bratrance Nedokryse volavka.

Ale stále nemá štěstí. Místo nádherného ptačího ocasu se pod peřím kroutí malinký krysí ocásek!

V tom okamžiku se nad skupinou velmožů lehce vznáší holubička: je to Krysinka!

Umíte si představit, jak se princ Kissador tvářil vyjeveně a Gardafur vztekle!

A všichni pochlebníci a sluhové se vrhají za Krysinkou, která jim ulétá ze zajetí.

Obraz se změnil. Už to není velké krysopoliské náměstí, ale nádherná krajina lemovaná vysokými stromy. A z různých koutů oblohy se slétávají tisíce ptáků, kteří vítají své nové vzdušné bratry.

A paní Kryska, nesmírně hrdá na své peří, se začíná předvádět, zatímco zahanbená Krysulka neví, kam by skryla své husí nohy.

A zatímco Krysul otevírá své peří do obrovského kola, jako by byl pávem celý život, ubohý bratranec zahanbeně tiše šeptá:

„Zase jsem to nedotáhl… zase nedokončil!“ A vzduchem prolétá se šťastným vrkáním holubička, vytáčí elegantní oblouk a sedá si na rameno krásného mladíka.

Je to Krysinka, která mává křídlem a tiše šeptá svému snoubenci do ucha:

„Miluji tě, Krysíne, miluji tě!“

IX.

A kde jsem teď, milé děti? Ještě stále v jedné z těch zemí, které neznám, jejíž jméno vám neumím povědět. Ale tahle země, se svými rozlehlými krajinami a tropickými stromy, se svatyněmi vypínajícími se k modrému nebi, se podobá Indii a její obyvatelé Indům.

Vstupme do tohoto karavanseráje. Připomíná obrovský hostinec, otevřený všem příchozím. Zde se shromáždila celá rodina Krysáků. Poslechla rady víly Firmenty a vydala se na cesty. Nejjistější bylo opustit Krysopolis a uprchnout před princovou pomstou, alespoň do doby, než se dokáží sami ubránit. Kryska, Krysulka, Krysul i Nedokrys jsou ještě pořád jen opeřenci. Až se z nich stanou šelmy, nebude tak jednoduché si s nimi poradit.

Ano, zatím jen opeřenci, a navíc Krysulka jedním z těch méně šťastných. Právě se sama prochází na dvoře karavasenráje.

„Ach ouvej!“ volá, „proč mám být teď husou, když jsem byla předtím elegantním pstruhem a pak krysou, která se uměla hnil. Proč tedy teď domácí husou z drůbežárny, kterou může každý kuchař upéci s kaštany?“ Při té myšlence vzdychne a dodává:

„Kdoví, jestli to teď nenapadne i mého manžela! Jak mnou nyní pohrdá! Jak by si tak vznešený páv mohl všímat obyčejné husy? Kdybych byla alespoň krůta!… Ale ne! Teď už nejsem vůbec podle Krysulova vkusu!“ Bylo to až příliš zřejmé, když se marnivý Krysul objevil na dvoře. Jak krásný páv to byl! Pohupuje svou vznešenou korunkou hýřící pestrými barvami. Natřásá si peří, které jako by bylo vyšito z květin a vyzdobeno drahými šperky. Široce roztahuje svůj nádherný vějíř z peří. Jak by se mohl tento nádherný pták snížit k tak nepřitažlivé obyčejné huse?

„Můj drahý Krysule,“ odvážila se říci Krysulka.

„Kdo se opovažuje vyslovit mé jméno?“ ptá se páv.

„Já“

„Husa! Co je to za husu?“

„Jsem vaše Krysulka!“

„Ach! To je hrůza! Prosím, uvolněte cestu!“ Marniví se opravdu chovají hloupě.

Tento marnivec měl dokonce příklad ve vyšších vrstvách. Měla snad jeho paní Kryska více zdravého rozumu? Vždyť stejně opovržlivě zacházela se svým manželem.

A právě přichází, provázena svým mužem, dcerou, Krysínem a bratrancem Nedokrysem.

Krysinka je překrásná holubička se svým popelavě modravým peřím. Její krček je zespodu zelený s měňavými barvami, její hruď rusá a každé křidélko je označeno malou bílou skvrnou. Vrká a poletuje kolem krásného mladíka.

A jak ji Krysín hltá očima!

Otec Krysák se opírá o berli a s obdivem si prohlíží svou dceru. Jak krásná mu připadala! Ale paní Kryska je určitě ještě krásnější.

Jak dobře příroda učinila, když ji proměnila v papouška! Povídala a povídala.

Roztahovala svůj ocas, že i otec Krysák žárlil. Kdybyste ji viděli, když se postavila do cesty slunečnímu paprsku, aby zazářila žlutá šošolka na jejím krku, když mávala zelenými pery! Byl to jeden z nejnádhernějších exemplářů papoušků.

„Tak co, jsi spokojená se svým osudem, beruško?“ ptá se jí Krysák.

„Tady není žádná beruška!“ odpovídá mu ostrým hlasem. „Prosím, abyste si dával pozor na výrazy a nezapomínal na vzdálenost, která vás ode mě teď dělí!“

„Mě? Tvého manžela?“

„Krysa manželem papoušice? Vy jste se zbláznil, můj drahý.“ A paní Kryska se znovu naparuje a Krysul vedle ní.

Krysák přátelsky pokynul služce, která v jeho očích nikterak neklesla. Pak si řekne:

„Ach, ženy, ženy! Vidíte je, když jim marnivost zamotá hlavu. Ale je třeba být filosofem!“ A co se během té rodinné scény děje s bratrancem Nedokrysem s jeho nepatřičným ocasem? Nejdřív byl krysou s tresčím ocasem, teď je volavkou a má ocásek krysy!

Jestli to takhle půjde dál celou dobu, kdy bude postupovat na vývojovém žebříčku, bude to strašné! Zůstával tedy v koutku dvora, stál tu na jedné noze, jako to dělají volavky, když přemýšlejí, a ukazoval přední část svého těla, bílou s černými pruhy, své popelavé peří a svůj chochol sčesaný dozadu.

Mluvilo se o tom, že by měli pokračovat v cestě, aby mohli obdivovat krajinu v celé její kráse.

Ale paní Kryska obdivovala jen sebe a sluha Krysul rovněž. Nádherná krajina je nezajímala, dávali přednost městům a městečkům, aby se v nich mohli předvádět. Diskutovali, co udělat, když se u brány karavanseráje objevil nový návštěvník. Byl to jeden z průvodců po kraji, oděn podle indické módy, který přišel cestovatelům nabídnout své služby.

„Příteli,“ zeptal se Krysák, „co je tu zajímavého k vidění?“

„Div, kterému není rovno,“ odpověděl průvodce. „Dnes je svátek sfingy pouště, kterou přišIli obdivovat poutníci ze všech koutů světa. Jeto nádherná a velkolepá slavnost.“

To dokázalo přimět dokonce i oba marnivce k cestě. Krysince a jejímu snoubenci nezáleželo na tom, kam půjdou, jen když tam budou spolu. A bratranec Nedokrys a dobrá Krysulka se neodvážili nic namítat; nejraději by se zahrabali do pouštního písku.

„Na cestu,“ řekla paní Kryska.

„Na cestu,“ opakoval průvodce.

Za několik okamžiků všichni opustili karavanseráj. Nikdo netušil, že jejich průvodcem není nikdo jiný než kouzelník Gardafur v přestrojení. Ten je teď vedl do nové léčky.

Sfinga byla nádherná. Mnohem krásnější než egyptské sfingy, i když byly tak slavné! Tahle se jmenovala Romiradurská sfinga a byla osmým divem světa.

Rodina Krysáků dospěla k okraji rozlehlé planiny, obklopené hustými lesy, které vzadu doplňoval řetěz hor pokrytých věčným sněhem.

Uprostřed této planiny si představte zvíře vytesané z mramoru. Leží na trávě, hledí přímo před sebe, přední tlapy jsou zkříženy jedna přes druhou, tělo podlouhlé ve tvaru válce. Dlouhé je aspoň pět set stop, široké sto a jeho hlava se zvedá osmdesát stop vysoko od země.

Sfinga se tváří nevyzpytatelně. Snad jako každá jiná jejího druhu. Nikdy nevydala tajemství, které střeží po statisíce let. A přesto je její obrovská lebka otevřená každému, kdo ji chce navštívit. Vstupuje se dveřmi umístěnými mezi tlapami. Uvnitř vedou schody až k očím, k uším, k nosu, k ústům, dokonce až k lesu vlasů, které se ježí na hlavě sfingy.

Abyste si uměli udělat představu, jak je tato obluda obrovitá, vězte, že do důlku jejích očí by se pohodlně vešlo deset lidí, do ušního lalůčku třicet, do nosu čtyřicet, do úst šedesát (tam by se dal pořádat ples) a stovka do vlasů zježených jak les v Americe.

Všichni sem přicházejí ne proto, aby jí kladli otázky – na nic jim neodpoví, aby se nespletla – ale tak, jako se navštěvují památky.

Dovolte mi, milé děti, abych se dále nezdržoval popisem tohoto skvostu, který je poctou lidskému dílu. Nelze s ním srovnávat ani egyptské pyramidy, ani visuté zahrady v Babylónu, ani obrovitou sochu na ostrově Rhodos, ani maják u Alexandrie, ani Eiffelovu věž. Až zeměpisci konečně zjistí, kde se nalézá země, v níž stojí Romiradurská sfinga, určitě ji o prázdninách navštívíte.

Gardafur ale sfingu znal a vedl k ní oklamanou rodinu Krysáků. Vůbec tu nebude velké množství lidí, jak sliboval. Ať se to papouškovi a pávovi líbí či ne, bude tu jen rodina Krysáků a nový úkladný plán, který připravil kouzelník s princem Kissadorem.

Ten již čekal na okraji blízkého lesa se stovkou svých vojáků. Až rodina Krysáků vnikne do sfingy, zmocní se jich jako v pastičce. Aby se stovka mužů nedokázala zmocnit pěti ptáků, jedné krysy a jednoho zamilovaného mladíka, museli by být chráněni nějakými nadpřirozenými silami.

Princ, čekaje na své oběti, přecházel sem a tam. Jeho netrpělivost stále narůstala.

On byl při svých snahách polapit Krysinku poražen! Ach, jak by se té rodině pomstil, kdyby Gardafur nabyl zpět své moci! Ale kouzelník byl ještě na několik týdnů odsouzen k bezmocnosti.

Ale tentokrát se na všechno tak dobře připravili, že Krysinka ani její bližní nemohou uniknout svým pronásledovatelům.

V tu chvíli se objevil Gardafur v čele malé karavany a princ, obklopený svými vojáky, byl připraven zasáhnout.

XI.

Otec Krysák kráčel bez ohledu na svou dnu svižným krokem. Holubička opisovala ve vzduchu velké kruhy a občas se posadila Krysínovi na rameno. Papoušek poletoval ze stromu na strom a občas vyletěl vzhůru, aby zahlédl slíbený dav. Páv držel svůj ocas rozložený a dával pozor, aby si jej nepotrhalo trní, zatímco Krysulka se kolébala na svých širokých nohou. Za nimi šla volavka se svěšeným zobákem a zuřivě mávala krysím ocáskem. Snažila si ho vstrčit do kapsy, chci říci pod křídlo, ale musela toho nechat, protože ocásek byl příliš krátký.

Konečně cestovatelé dorazili k úpatí sfingy. Nikdy neviděli něco tak nádherného.

Ale paní Kryska a sluha Krysul průvodce zarazili a ptali se:

„A kde jsou ty davy lidí, které jste sliboval?“

„Až se dostanete do nitra netvorovy hlavy,“ odvětil kouzelník, „budou pod vámi davy lidí, které vás uvidí na míle daleko.“

„Tak pojďme rychle dovnitř!“

„Pojďme.“ Všichni vstoupili bez zaváhání dovnitř. Ani si nevšimli, že průvodce zůstal venku a zavřel za nimi dveře mezi tlapami obrovského zvířete.

Uvnitř vládlo pološero. Slabé světlo pronikalo vnějšími otvory podél vnitřních schodů. Po několika okamžicích bylo vidět Krysáka, který se procházel mezi rty sfingy, poletující paní Krysku na konci nosu, kde se snažila co nejvíce se ukázat, chlubivého Krysula na vrcholku hlavy, kde ukazoval kolo, jež mělo zastínit i slunce.

Mladý Krysín s mladou Krysinkou stáli v lalůčku pravého ucha a šeptali si ty nejsladší něžnůstky.

V pravém oku stála Krysulka, jejíž skromné peří tam nebylo vidět, v levém oku I bratranec Nedokrys, snažící se co nejlépe skrýt svůj hanebný ocásek.

Tak se rodina Krysáků dobře rozmístila, aby mohla obdivovat nádherný výhled.

Počasí bylo překrásné, na obloze ani mráček, vidět je široko daleko.

Náhle se na okraji lesa objevuje něco pohyblivého. Blíží se to stále víc. Je to dav uctívačů Romiradurské sfingy?

Ne! Jsou to lidé ozbrojení píkami, meči, luky, samostříly, kráčející v sevřeném šiku. Určitě mají zlé úmysly.

A skutečně, v jejich čele je princ Kissador, následován kouzelníkem, který odhodil svůj průvodcovský převlek. Rodina Krysáků se cítí ztracena. Uletět by mohli jedině ti, kteří mají křídla.

„Uteč, drahá Krysinko,“ volá její snoubenec.“ Uteč! Zanech mě v rukou těch darebáků!“

„Opustit tě… Nikdy!“ odpovídá Krysinka.

Ostatně by to bylo příliš neopatrné. Holubičku by mohl proklát šíp, a také papouška, páva, husu i volavku. Lepší bylo skrýt se v hlubinách sfingy. Možná se podaří uprchnout, až nastane noc. Pak by mohli utéci nějakou tajnou štěrbinou a vyhnout se princovým lučištníkům!

Ach! Jaká škoda, že na této cestě nedoprovázela své chráněnce víla Firmenta!

Mladík však dostal nápad, velmi jednoduchý jako všechny dobré nápady: zabarikádují dveře zevnitř. Okamžitě se dali do díla.

Byl nejvyšší čas, neboť princ Kissador, Gardafur i vojáci se zastavili u úpatí sfingy a vyzývali vězně, aby se vzdali.

Jedinou odpovědí, kterou dostali, bylo sborové ‘ne’ z úst netvora.

Tehdy se strážní vrhli ke dveřím a začali je vyrážet obrovskými kusy skály. Bylo zřejmé, že dlouho nevydrží.

Vtom obklopil hlavu sfingy lehký opar a z něho se vynořila víla Firmenta.

Když vojáci zahlédli zázračné zjevení, couvli. Ale Gardafur je přinutil znovu k útoku a panty dveří se začínají chvět pod jejich údery.

Tehdy víla ukázala na zem svou chvějící se rukou…, vyraženými dveřmi se na překvapené vojáky vrhají šelmy – tygřice, medvěd, panter. Tygřice, to je Kryska se svou pestrou srstí. Krysul jako medvěd má zježenou srst a napřažené drápy. Panter – Krysulka – divoce skáče. Poslední proměna udělala z opeřenců divoké šelmy.

Současně se Krysinka změnila v hezkou srnku a z bratrance Nedokryse se stal osel, který strašlivě hýkal. Ale – opět hra osudu – má teď volavčí ocas, který visí na konci trupu! Osud zřejmě nelze změnit.

Když stráže spatřily tři divoké šelmy, ani na okamžik nezaváhaly, daly se na útěk, jako by jim hořela půda pod nohama. Nic by je nemohlo zadržet – ostatně příkladem jim šel princ Kissador i čaroděj Gardafur. Být snědeni zaživa jim zřejmě nevyhovovalo.

Princ s kouzelníkem stačili doběhnout až k lesu, všichni strážní však to štěstí neměli. Tygřici, medvědu i panterovi se podařilo jim zahradit cestu. Ubožáci se tedy snažili zachránit se uvnitř sfingy.

Brzy zjistili, že to nebyl právě nejlepší nápad, ale bylo už pozdě.

Opravdu, víla Firmenta znovu ukázala hůlkou a vzduchem se jako hrom rozlehly strašlivé výkřiky.

Sfinga se proměnila ve lva.

A v jakého lva! Hříva se mu ježí, oči metají blesky, čelisti se rozevírají, zavírají a začínají žvýkat… O chvíli později jsou strážní prince Kissadora rozdrceni zuby obrovitého zvířete.

Víla Firmenta skáče zlehka na zem. K jejím nohám si lehá tygřice, medvěd, panter stejně jako to dělají šelmy před krotitelem, který je hlídá pohledem.

Tehdy se ze slavné sfingy stal Romiradurský lev.

XII.

Uplynul nějaký čas. Rodina Krysáků nabyla konečně lidské podoby – s výjimkou otce, který zůstal stále stejným filosofem – a krysou, neboť ho pořád trápila dna. Jiní na jeho místě by si zoufali, stěžovali si na nepřízeň osudu, proklínali by život. On se jen usmíval a tvrdil, že je rád, že nemusí na svých zvycích nic měnit.

Ať je tomu, jak chce, třebaže je krysou, je z něj bohatý velmož. Jelikož by jeho žena nikdy nesouhlasila s dalším životem v krysopoliském sýru, bydlí nyní ve vznešeném paláci ve velkém městě, v hlavním městě neznámé země. Ale není proto o nic pyšnější. Pýchu nebo spíš marnivost, tu přenechává paní Krysce, ze které se stala vévodkyně. Měli byste ji vidět, jak se prochází ve svých komnatách a prohlíží se v zrcadlech.

Jednoho dne si otec Krysák pročesal srst co nejpečlivěji a upravil se co nejlépe.

Vévodkyně si oblékla nejkrásnější šaty protkané sametem, čínským krepem, plyšem, saténem, brokátem, moaré a mušelínem; výstřih má podle módy z doby Jindřicha II, vlečku zdobenou jantary, safíry a perlami, dlouhá je několik loktů – má nahradit různé ocasy, které nosila dříve, než se stala lidskou ženou; diamanty září tisíci světel; krajky by ani sama umná Arachné nedokázala vytvořit jemnější a bohatší; klobouk podle Rembrandta se skutečným květinovým záhonem – je prostě podle nejnovější módy.

Ale proč všechno to strojení? Jen pohleďte:

Dnes se v palácové kapli slaví svatba půvabné Krysinky s knížetem Krysínem.

Ano, stal se knížetem, aby se zalíbil své tchýni. – Ale jak? – Koupil si knížectví. Nu dobrá!

Ale i když knížectví nejsou z nejdražších, nestojí právě málo! – Bezpochyby!

Proto Krysín ke koupi použil část peněz utržených za perlu, kterou našel v Krysinčině škebli a která měla cenu několika miliónů!

Je tedy bohatý. Ale nemyslete si, že bohatství mělo vliv na jeho povahu nebo na povahu jeho snoubenky, která se sňatkem stane kněžnou. I když se její matka stala vévodkyní, je, stále tou milou a skromnou dívkou, tak jak ji znáte, a kníže Krysín je do ní zamilován více než kdy předtím. Je tak krásná ve svých bílých šatech, vyzdobených pomerančovými květy!

Není třeba dodávat, že svatby se zúčastní i víla Firmenta; vždyť je tak trochu jejím dílem.

Jeto tedy velký den pro celou rodinu. I Krysul se bohatě vyšňořil. Jakožto bývalý kuchař se stal politikem. Jeho oděv paira je vskutku krásný, však ho také musel hodně stát; když ho otočí naruby, je z něj rázem oděv senátora – což má mnohé výhody.

Ke své velké spokojenosti uŽ Krysulka není husou, je z ní dvorní dáma. A svému muži odpustila přezíravé chování. Vrátil se k ní, a dokonce trochu žárlí na velmože, kteří se točí okolo jeho ženy.

A bratranec Nedokrys… Vyčkejte! Za chvíli se objeví a budete si ho moci dobře prohlédnout.

Hosté jsou shromážděni ve velkém salónu, bohatě osvětleném, vonícím po květech, vybaveném nejluxusnějším nábytkem, vyzdobeném tapiseriemi, jaké za dnešních časů už nespatříte.

Z celého okolí přišli hosté podívat se na svatbu knížete Krysína. V průvodu chtěli být všichni velcí velmoži i vznešené dámy. Majordomus oznamuje, že je vše připraveno. Vychází nejkrásnější průvod, jaký jste kdy viděli. Míří ke kapli. Jeho pohyb provází harmonická hudba.

Skoro hodinu trvalo, než prošel celý průvod. Konečně se v jedné z posledních skupinek objevuje bratranec Nedokrys.

Je to opravdu hezký mladý muž, oblečený podle poslední módy, má dvorský kabát, klobouk zdobený nádherným pérem, kterým zametá zem při každém pozdravu.

Bratranec je, prosím, markýzem a rozhodně své rodině nedělá hanbu. Vypadá dobře a má pěkné způsoby. Okolostojící nešetří chválou a on ji skromně přijímá. Ale na jeho tváři je vidět jakýsi smutek, zdá se nějak zaražený. Často klopí oči a odvrací pohled od všech, kteří se k němu blíží. Proč ta zdrženlivost? Je přece nyní člověkem.

Je roven jakémukoli vévodovi nebo knížeti!

Kráčejí vyrovnaným krokem, přesně podle dvorské etikety. Přichází k rohu salónu, otáčí se… Hrůza!

Mezi šosy jeho dvorského kabátu se objevuje ocas, oslí ocas! Marně se snaží skrýt tu hanebnou připomínku své předchozí podoby!… Zřejmě je dáno, že se jí nikdy nezbaví!

Tak to vidíte, milé děti, když začnete život špatně, je těžké dostat se zpět na správnou cestu. Bratranec je teď člověkem. dosáhl vrcholu žebříčku. Už nemůže počítat s další proměnou, která by ho zbavila toho ostudného ocasu. Ponechá si jej až do posledního dechu…

Ubohý bratranec Nedokrys!

XIII.

Sňatek knížete Krysína a kněžny Krysinky provázela velká sláva, hodná tohoto krásného mladíka a této krásné dívky, kteří byli stvořeni jeden pro druhého!

Průvod se vrátil z kaple ve stejném pořadí tak, jak to má být, s opravdovou vznešeností, která se má objevovat jen ve vyšších třídách.

Určitě namítnete, že mezi touto šlechtou jsou vlastně jen samí přivandrovalci, kteří díky metempsychóze prošli mnohem nižšími stupni – škeblí bez ducha, ryb bez inteligence, opeřenců bez mozků, čtvernožců bez rozumu. Přesto nelze pochybovat o jejich dobrých způsobech. Ostatně, těm se lze naučit jako dějepisu nebo zeměpisu.

Člověk by měl mít možnost vědět stále mít na zřeteli, čím byl v minulosti; lidstvo by na tom vydělalo.

Po svatební slavnosti se konala ve velkém sále v paláci velká hostina. Říci, že se tam jedla ambrózie připravená prvními kuchaři století, že tam pili nektar z nejlepších zásob Olympu, by určitě nebylo dost.

Slavnost byla ukončena plesem, při kterém celou společnost okouzlily půvabné bajadéry i almey, oděné v orientálním šatu.

Jak se sluší, zahájil ples kníže Krysín s kněžnou Krysinkou čtverylkou, při níž tančila paní Kryska s velmožem královské krve. Pan Krysul měl za tanečnici velvyslankyni a Krysulku prováděl vlastní synovec Velkého Volitele.

Bratranec Nedokrys dlouho váhal, zda se má též zúčastnit tance. I když se nerad držel stranou, neodvažoval se pozvat půvabné ženy, kterým by tak rád nabídl rámě, neřku-li svou ruku. Konečně se rozhodl vyzvat k tanci půvabnou hraběnku, velmi distingovanou. Ta pozvání přijala… možná trochu lehkomyslně. A už se pár otáčí v rytmu valčíku.

Ach, ty konce! Brzy neměl nikdo kam šlápnout. Bratranec Nedokrys chtěl vzít svůj oslí ocas pod paži, jak to dělají tanečnice s vlečkou. Ale ve víru tance mu odstředivým pohybem vyklouzl. Začal švihat tančící páry, omotává se kolem jejich nohou, způsobuje nejhroznější pády. Nakonec padá i markýz Nedokrys se svou partnerkou.

Museli ji odnést, polomrtvou hanbou, zatímco bratranec prchal, co mu nohy stačily!

Tato směšná příhoda ukončila slavnost. Ve chvíli, kdy na tmavém nebi začal pohasínat nádherný zářící ohňostroj, se všichni pomalu rozcházeli.

XIV.

Komnata knížete Krysína a kněžny Krysinky je určitě jednou z nejkrásnějších v celém paláci. Nepokládal ji snad mladý kníže za skříňku pro ten nádherný skvost, jakým je jeho nevěsta? Sem mají všichni doprovodit mladé manžele.

Ale než sem přijdou, vnikly do komnaty další dvě osoby.

Jak jste jistě uhodli, jsou těmito osobami princ Kissador a kouzelník Gardafur.

A toto je jejich rozhovor:

„Víš, co jsi mi slíbil, Gardafure!“

„Ano, princi, a tentokrát mi nic nezabrání, abych Krysinku neunesl pro Vaši výsost.“

„Však až bude princeznou z Kissadoru, nebude toho muset litovat!“

„To si myslím,“ odpověděl podlézavě Gardafur.

„Věříš, že budeš mít dnes úspěch?“ ptá se princ.

„Jen se podívejte!“ říká Gardafur a vytahuje hodinky. „Za tři minuty uplyne doba, na kterou jsem byl zbaven své čarodějné moci. Za tři minuty bude má hůlka stejně mocná jako hůlka víly Firmenty. A když ta víla dokázala povýšit rodinu Krysáků až na stupeň člověka, já je teď mohu srazit na úroveň nejhloupějších a nejošklivějších zvířat!“

„Dobře, Gardafure, ale trvám na tom, aby Krysín a Krysinka nezůstali spolu sami v této komnatě ani na okamžik…“

„Nezůstanou, pokud nabudu zpět své moci dříve, než sem vstoupí!“

„Kolik času ti ještě zbývá?“

„Dvě minuty!“

„Tady jsou!“ volá princ.

„Schovám se v této komoře,“ odpovídá Gardafur, „a objevím se, až přijde čas.

Vy odejděte, princi, ale zůstaňte za těmito dveřmi a otevřte je, až zvolám: Tak pojď, Krysíne!“

„Dobře, hlavně nesmíš ušetřit mého soka!“

„Budete spokojen.“ Vidíte, jaké nebezpečí dosud hrozí této rodině, už tak zkoušené, která nemá ani tušení, že princ i kouzelník jsou nablízku!

XV.

Mladí manželé přicházejí do své komnaty. Jsou s nimi vévoda a vévodkyně Krysákovi s vílou Firmentou, která nechtěla opustit krásného mladíka a krásnou dívku, jejichž lásku ochraňovala. Teď už se nemusí ničeho obávat. Prince Kissadora ani čaroděje Gardafura v této zemi nikdo nikdy neviděl. A přesto pociťuje víla obavy, má jakousi předtuchu. Ví, že Gardafur brzy získá zpět svou kouzelnou moc, a působí jí to starosti.

Jetu přirozeně Krysulka, připravená nabídnout své služby mladé paní, a také Krysul, který svou ženu už neopouští, a rovněž bratranec Nedokrys, i když mu právě teď při pohledu na jeho milovanou puká srdce.

Ale víla, stále zamyšlená, má jen jednu starost: neschoval se tu někde Gardafur, za závěsem, pod kusem nábytku… Dívá se… Nikde nikdo!

Náhle se prudce otevírají postranní dveře, právě v okamžiku, kdy víla říká mladému páru:

„Buďte šťastni!“

„Ještě ne!“ zazněl strašný hlas.

Objevil se Gardafur s chvějící se kouzelnou hůlkou v ruce. Firmenta už pro tuto nešťastnou rodinu nemůže udělat zhola nic!

Všechny ochromil děs. Stojí jako sochy, pak ve skupině couvají, tisknou se k víle a snaží se postavit obávanému Gardafurovi. .

„Dobrá vílo,“ opakují, „chcete nás snad opustit?.. Ochraňujte nás, dobrá vílo!“

„Firmento,“ hřmí Gardafurův hlas, „vyčerpala jsi svou moc, abys je zachránila a já jsem nyní nabyl svoji, abych je zničil! Tvá hůlka už nezmůže zhola nic, zatímco má!…“

Přitom Gardafur mává hůlkou, otáčí jí ve vzduchu, hůlka hvízdá jako nadána kouzlem.

Krysák a jeho rodina pochopili, že víla je odzbrojena, nemůže jim pomoci.

„Vílo Firmento,“ volá Gardafur, „udělala jsi z nich lidi! A já z nich nadělám obludy!“

„Milost! Milost!“ šeptá Krysinka a vzpíná ruce ke kouzelníkovi.

„Žádnou milost!“ odpovídá Gardafur. „První z vás, koho se má hůlka dotkne, se změní v opici!“ A Gardafur se blíží k nešťastné skupince, která se před ním rozutekla.

Ach, jak žalostný pohled. Všichni prchají napříč komnatou, odkud nemohou utéci, protože dveře jsou zavřeny. Krysín táhne za sebou Krysinku a snaží se ji bránit svým tělem bez ohledu na nebezpečí, které mu hrozí.

Ano! právě jemu, neboť kouzelník volá:

„A na tebe, krásný mladíku, bude moci Krysinka brzy pohlédnout jen s odporem!“

Při těchto slovech Krysinka omdlévá a padá do náručí své matky. Krysín utíká k velkým dveřím, Gardafur se vrhá za ním:

„Tak pojď, Krysíne!“ volá.

Skočí k němu, napřáhne kouzelnou hůlku jako meč…

V tu chvíli se dveře otevřou, objeví se princ, a rána určená Krysínovi zasáhne jeho…

Kouzelná hůlka zasáhla prince Kissadora… Je z něho ohyzdný šimpanz!

Ten vztek, který ho posedne! On, tak marnivý, tak pyšný na svou krásu, je nyní opicí s rozšklebeným obličejem, s dlouhýma ušima, s vyčnívající tlamou, s pažemi až po kolena, s rozplácnutým nosem, žlutavou kůží a rozježenými chlupy!

Na jedné stěně je zrcadlo. Podívá se do něj!… Vyrazí strašný výkřik!… Vrhá se na Gardafura, zděšeného svou nešikovností… Chytne ho za krk a zardousí ho svýma silnýma šimpanzíma rukama.

A podlaha se rozevře, jak je tomu ve všech pohádkách, z otvoru se vyvalí mlha a zlý Gardafur zmizí v ohnivém víru.

Princ Kissador pak vyrazí okno, vyskočí ven a běží za svými druhy do nedalekého lesa.

XVI.

A nikoho snad nepřekvapím, když vám povím, že všechno skončilo nadšenou oslavou uprostřed nádherné výzdoby, k velké spokojenosti oka, ucha, čichu a dokonce i jazyka. Oko obdivuje nejkrásnější krajinu světa pod nebem Orientu. Ucho se oddává rajským akordům. Nos vdechuje omamné vůně tisíců květů. Rty svlažuje šťáva toho nejlepšího ovoce.

Celá rodina je na vrcholu blaha. Ba dokonce sám otec Krysák necítí svou dnu.

Je vyléčen a berle může jít k čertu!

„Ach,“ volá vévodkyně Krýska, „vy už nemáte dnu, můj drahý?“

„Zdá se, že nikoli,“ odpovídá Krysák, „vypadá to, že jsem se jí zbavil…“

„Otče!“ volá kněžna Krysinka.

„Ach, pane Krysáku!…“ dodávají Krysul a Krysulka.

Víla Firmenta přistupuje a říká:

„Opravdu, Krysáku, teď už záleží jen na vás, abyste se stal člověkem, a pokud chcete, mohu…“

„Člověkem, paní vílo?“

„Nu ano!“ ozývá se paní Kryska, „člověkem a vévodou, tak jako já jsem ženou a vévodkyní!“

„A to tedy ne!“ odpovídá náš filosof. „Krysou jsem a krysou zůstanu. Je to určitě rozumnější, protože – jak řekl nebo řekne básník Menandros – být psem, koněm, volem, oslem, to vše je lepší než být člověkem; Račte prominout.

XVII.

Tak končí tahle pohádka, milé děti. Rodina Krysáků se už nemusí ničeho obávat, ani od Gardafura, kterého zardousil princ Kissador, ani od samotného prince.

Budou teď určitě velmi šťastni a spokojeni.

Ostatně víla Firmenta k nim pociťuje velkou náklonnost a nebude šetřit dobrými činy.

Jedině bratranec Nedokrys má jisté důvody ke stížnostem. Jediný on neprošel úplnou proměnou. Nedokáže se s tím smířit a zoufá si nad svým oslím ocasem! Marně se snaží ho skrýt… Vždycky proklouzne!

A pan Krysák zůstane po celý život krysou, přes námitky vévodkyně Krysky, která mu neustále vyčítá jeho odmítnutí zařadit se mezi lidské plémě. A když ho nářky velké dámy začínají unavovat, jenom opakuje:

„Ach, ženy, ženy! Mají často krásné hlavy, ale v nich žádný rozum!“ A kníže Krysín i kněžna Krysinka žili šťastně a spokojeně až do smrti.

Takhle obvykle pohádky končí a i já se takového konce přidržím, protože myslím, že je správný.

PAN DIS A SLEČNA ES

I.

V kalfermattské škole nás bylo třicet dětí, dvacet chlapců mezi šesti a dvanácti lety, deset děvčat mezi čtyřmi a devíti. Chcete-li vědět, kde se Kalfermatt nalézá, je to podle mého Zeměpisu (str. 47) v jednom ze švýcarských katolických kantonů, nedaleko od kostnického jezera, na úpatí Appenzellských hor.

„Hej! Vy tam, Josefe Müllere!“

„Pane Valrügisi?….“ odpověděl jsem.

„Co to píšete při mé hodině dějepisu?“

„Dělám si poznámky, pane.“

„Dobře.“

Pravdou bylo, že jsem si maloval panáčka, zatímco učitel nám už po tisící vyprávěl příběh Viléma Tella a zákeřného Gesslera. Nikdo jej neuměl tak jako on.

Jediným bodem, který bylo třeba vyjasnit, bylo: jakého druhu bylo jablko, které umístil hrdina Švýcarska na hlavu svého syna, o němž se mluvilo stejně jako o jablku, které pramáti Eva utrhla ze stromu dobra a zla?

Vesnička Kalfermatt se nachází v jedné z horských prohlubní, zvaných „van“, vyhloubené na přivrácené straně hory, kterou sluneční paprsky v létě nezasáhnou.

Škola, zastíněná velikými stromy, na konci vesnice vůbec nevypadá jako továrna na základní výuku. Působí veselým a svěžím dojmem, má rozlehlý dvůr, krytou část dvora pro případ deště a malinkou zvonici, kde zvon zpívá jako pták ve větvích.

Školu řídí pan Valrügis se svou sestrou Lisbeth, starou pannou ještě přísnější než on. Oba dva na vyučování zcela stačí: čtení, psaní, počty, zeměpis, dějepis – přirozeně Švýcarska. Máme školu každý den, kromě čtvrtka a neděle. Chodíme do školy v osm hodin s košíčkem a knihami staženými řemínkem, v košíčku je jídlo na oběd: chléb, studené maso, sýr, ovoce a půl láhve ředěného vína. Z knih se máme učit: jsou tam diktáty, čísla, početní úlohy. Ve čtyři hodiny neseme domů do posledního drobečku vyprázdněný košík.

„… Slečno Betty Clérová?…“

„Pane Valrügisi?…“ odpovídá dívenka.

„Zdá se, že jste neposlouchala, co jsem právě diktoval. Kde jsem skončil, prosím.“

„Tam,“ zajíkla se Betty, „kde Vilém odmítne pozdravit čepici…“

„Omyl!… Už nejsme u čepice, ale u jablka, ať jakéhokoliv druhu!“ Slečna Betty Clérová, celá zmatená, sklopí oči, ale nejdřív se na mě podívá pohledem, který mám tak rád.

„Bezpochyby,“ pokračuje pan Valrügis, „kdyby se dal tento příběh zpívat místo vyprávění, měla byste z něj větší požitek, když máte tak ráda písničky! Ale žádný hudebník by něco takového nezhudebnil!“ Možná měl náš řídící učitel pravdu. Jaký skladatel by chtěl psát noty k něčemu takovému! Ale kdo ví… někdy v budoucnu…

Pan Valrügis pokračuje v diktátu. Velcí i malí, všichni napjatě posloucháme.

Bylo by možné zaslechnout svistot Tellova šípu letícího třídou…

II.

Je jisté, že pan Valrügis přisuzuje hudebnímu umění jen pramalý význam. Má snad pravdu? Byli jsme příliš mladí, abychom si na to mohli udělat svůj názor.

Pomyslete, zařadili mě mezi velké a ještě mi nebylo deset let. A přesto dobrý tucet z nás měl rád písničky tohoto kraje, staré večerní písně i hymny zpívané za doprovodu varhan v kalfermattském kostele. Tehdy se chvějí kostelní okna, dětem začíná přeskakovat hlas, a jakoby jednotlivé sloky poletovaly ve vůni kadidla…

Nechtěl bych se chlubit, je to špatná vlastnost, a i když jsem byl jeden z prvních ve třídě, neměl bych to sám o sobě tvrdit. Kdybyste se mě teď zeptali, proč mně, Josefu Müllerovi, synovi Viléma Müllera a Marguerity Hasové, přezdívají Dis, a proč Betty Clérové, dceři Jeana Cléra a Jenny Roseové, říkají Es, odpovím vám: Trpělivost, brzy se to dozvíte. Nespěchejte příliš, milé děti. Jisté je, že naše hlasy se nádherně snoubily mnohem dřív, než jsme se zasnoubili a vzali sami. A v době, kdy píši tento příběh, milé děti, mám už úctyhodný věk a vím věci, které jsme tehdy nevěděl-ani v hudbě.

Nu ano! Pan Dis se oženil se slečnou Es a jsme spolu velmi šťastni, celý život se nám díky dobré práci a chování vydařil!… Jsem teď po otci poštmistrem, a kdo by se měl mít lépe?

Před nějakými čtyřiceti lety jsme tedy spolu zpívali v kostele, neboť liturgickou hudební školu v Kalfermattu navštěvovali společně chlapci i děvčátka. Nikomu se to nezdálo nepatřičné, a to bylo správné. Kdo by se kdy staral, jestli nebeští andělé jsou jednoho pohlaví nebo druhého?

III.

Hudební škola v naší vesnici měla výbornou pověst, díky jejímu řídícímu, varhaníku Eglisakovi. Jak ten uměl učit noty a jak šikovně nás uměl sladit! Jak ten nás učil rytmu, výšce tónu, jeho síle, barvě i všem akordům! Byl opravdu dobrý, ten starý Eglisak. Říkalo se, že má dar od Pánaboha, že mu není rovno a že složil nádhernou fugu o čtyřech částech.

Protože jsme nevěděli, co to přesně znamená, jednoho dne jsme se ho na to zeptali.

„Fuga,“ pronesl a zvedl hlavu, jež svým tvarem připomínala dolní část basy.

„To je hudební dílo?“ tázal jsem se.

„Vyšší dílo hudby, chlapče.“

„Chtěli bychom ho slyšet!“ zvolal malý Ital jménem Farina, nadaný pěkným vysokým hlasem, který stoupal… až do nebes.

„Ano,“ dodal jeden malý Němec, Albert Hoct, jehož hlas při zpěvu klesal… až do hlubin země.

„No tak, pane Eglisaku?…“ opakovali ostatní chlapci a děvčata.

„Ne, milé děti. Mou fugu uslyšíte, až bude dokončena…“ „A kdy ji dokončíte?“ zeptal jsem se.

„Nikdy.“ Podívali jsme se na sebe a on se mírně usmál.

„Fuga není nikdy dokončena,“ řekl. „Může se k ní vždy přidávat další část.“

Nikdy jsme tedy slavnou fugu ctihodného Eglisaka neslyšeli, ale zhudebnil pro nás hymnus svatého Jana Křtitele, víte, tu modlitbu ve verších, jejíž první slabiky použil Guti ďArezzo k označování not ve stupnici:

Iltquenat laxis (ut – staré označení noty „do“ v latinské notové stupnici – pozn. překladatele) Resonare fibris Mira gestorum Eamuli tuorum Solve polluti Labii reatum Sancte Johannes V době Gutiho d’Arezzo ještě neexistovala nota Si. Teprve v roce 1026 jistý Guido stupnici doplnil připojením citlivé noty a myslím, že udělal dobře.

Opravdu, když jsme zpívali tyto verše, přicházeli nás poslouchat zdaleka. Ale nikdo ve škole nevěděl, co ta slova znamenají, ani pan Valrügis. Předpokládali jsme, že je to latinsky, nebyli jsme si však jisti. Ale zdá se, že tuto modlitbu budou zpívat o posledního soudu a Svatý Duch, který mluví všemi jazyky, ji asi přeloží do jazyka rajského.

Pan Eglisak byl tedy považován za velkého skladatele. Bohužel byl postižen politováníhodnou chorobou, která se stále zhoršovala. Jak stárnul, začínal být nahluchlý. Všimli jsme si toho, ale nechtěli jsme na to upozorňovat. Abychom mu nepůsobili smutek, křičeli jsme při mluvení a naše hlásky dokázaly otřásat jeho bubínky. Všichni jsme však věděli, že není daleko okamžik, kdy zcela ohluchne.

Stalo se tak jedné neděle na nešpory. Eglisak právě dokončil povinné zpěvy a pustil volnou uzdu fantazü na varhanech. Hrál a hrál, nemělo to konce. Pomocník už nemohl dál a zastavil se. Varhany nemají vzduch v měchu… Ale Eglisak si ničeho nevšiml. Jeho prsty tvoří jeden akord za druhým. Není slyšet jediný tón, ale jeho duše umělce stále slyší hudbu… Pochopili jsme: postihlo ho neštěstí. Nikdo se neodvážil ho upozornit. Pomocník už odešel úzkým schodištěm…

Eglisak nepřestává hrát. A tak to pokračovalo celý večer i v noci, a ještě ráno.

Jeho prsty stále běhaly po němých klávesách. Museli jsme ho odvléci… Stařec konečně pochopil. Je hluchý. Ale to mu nezabrání, aby fugu nedokončil. Jen ji neuslyší.

Od toho dne velké varhany v kalfermattském kostele oněměly.

IV.

Uběhlo půl roku. Přišel listopad, bylo velmi chladno. Hory oblékly bílý kabát, který se táhl až do ulic. Do školy jsme přicházeli s červenými nosy a zmodralými tvářemi. Čekal jsem na Betty na rohu náměstí. Jak mile vypadala ve své kapuci!

„To jsi ty, Josefe?“ říkala.

„To jsem já, Betty. Dneska to štípe. Dobře se zabal! Zapni si kabátek…“

„Ano, Josefe. Co kdybychom běželi?“

„To je ono. Dej mi své knihy, ponesu je. Dej pozor, abys neprochladla. Byla by velká škoda, kdybys ztratila svůj pěkný hlas…“

„A ty tvůj, Josefe!“ Bylo to opravdu zlé. Dýchali jsme si na prsty a utíkali jsme, co nám nohy stačily, abychom se zahřáli. Naštěstí bylo ve třídě teplo. Kamna žhnula. Nešetřili dřevem. Je ho tam přece tolik, na úpatí hory, a o kácení se postará vítr. Je třeba ho jen sesbírat.

Jak vesele praskají větve! Sesedli jsme se kolem. Pan Valrügis seděl na své židli s baretem naraženým až k očím. Občasné zapraskání doprovázelo příběh Viléma Thella. A já si říkal, že pokud měl Gessler jen jedinou čepici, musel se určitě nachladit, když visela na břevně, stalo-li se to v zimě.

Práce nám šla dobře – čtení, psaní, počty, přednes i diktáty – a pan učitel byl spokojen. Ale hudební výuka se nekonala. Nenašel se nikdo, kdo by mohl nahradit starého Eglisaka. A brzy určitě zapomeneme všechno, čemu nás naučil! Jaká je naděje, že by se do Kalfermattu dostal jiný učitel hudby? Varhany už začínaly rezavět, měchy rovněž a oprava by stála moc a moc…

Pan farář neskrýval svou podrážděnost. Teď, když ho nedoprovázely varhany, se mu špatně kázalo! Jeho hlas postupně klesal a marně čekal na doprovod, žádnou hudbu už nebylo slyšet. Někteří se tomu smáli, ale mně ho bylo líto a Betty také. Kázání teď bývala smutná. Ještě na Všechny svaté nebyla žádná hudba a to už se blížily vánoce s půlnoční mší!

Pan farář se pokusil o řešení. Chtěl nahradit varhany starými dudami ve tvaru hada. Ty se alespoň nerozladí. Najít tento předpotopní nástroj nebylo tak těžké. Jeden totiž visel již léta na stěně v sakristii. Ale kde najít dudáka? Třeba by mohl toto místo zastávat pomocník, který byl nyní bez práce.

„Umíš foukat?“ zeptal se ho jednoho dne pan farář.

„Ano,“ odpověděl ten dobrý muž, „ale na píšťaly, ne ústy…“

„To nevadí! Zkus to!“

„Zkusím to.“

A zkusil to, ale znělo to příšerně. Pochází ten zvuk od něho, nebo od toho zvířete ze dřeva? Těžko říci. Museli toho nechat a zdálo se, že vánoce budou stejně smutné jako svátek Všech svatých. Varhany nehrály a ve škole se neučilo. Nikdo nám nevysvětloval, jak udržet rytmus, celý Kalfermatt byl hluboce zarmoucen, když cosi vzbouřilo vesnici.

Bylo 15. prosince. Byla tuhá zima, mrzlo, až praštělo.

Hlas z vrcholku hory by bylo slyšet až do vesnice, ránu z pistole v Kalfermattu by zaslechli v Reischardenu, na míli daleko.

V sobotu jsem šel na večeři k panu Clérovi. Druhý den nebyla škola. Když jste celý týden pracovali, můžete si přece v neděli odpočinout! I Vilém Thell může odpočívat, za těch šest dní musí být unavený.

Domek hostinského pana Cléra stojí na malém náměstí vlevo na rohu, skoro naproti kostelu, z něhož ční korouhev špičaté zvonice. U pana Cléra bylo asi půl tuctu zákazníků, všichni místní, a dnes večer jsme jim měli s Betty zazpívat pěkné Salviatiho nokturno.

Dojedli jsme, odklidili stůl, připravili židle a měli jsme začít. Tu k našim uším pronikl vzdálený zvuk.

„Co to je?“ zeptal se kdosi.

„Jako by to šlo z kostela,“ mínil další.

„Ale vždyť to jsou varhany!…“

„Kdepak! Copak varhany mohou hrát samy?“ Ale tóny bylo jasně slyšet, sílily či slábly, občas se zdálo, jako by vycházely z obrovské trouby.

Bez ohledu na krutou zimu jsme otevřeli dveře hospody. Starý kostel byl utopen ve tmě, žádné světlo nepros vítalo jeho okny. Bylo to bezpochyby vítr, který se protáhl nějakou škvírou ve zdi. Zmýlili jsme se a chtěli jsme znovu zavřít, když se zvuk opakoval s takovou intenzitou, že už nemohlo být pochyb.

„Někdo hraje v kostele!“ zvolal Jean Clére.

„To určitě čert,“ řekla Jenny.

„Umí snad čert hrát na varhany?“ odpověděl hostinský.

„A proč ne?“ napadlo mě.

Betty mě vzala za ruku.

„Čert?“ zeptala se.

Mezitím se otevřely na náměstí i další dveře a lidé se ukazovali v oknech. Začali se vyptávat. Kdosi v hospodě prohlásil:

„Pan farář asi našel nějakého varhaníka a pozval ho sem.“ Jak to, že nás nenapadlo tak prosté vysvětlení? Na prahu fary se právě objevil pan farář.

„Co se děje?“ ptal se.

„Někdo hraje na varhany, pane faráři,“ volal na něj hostinský.

„Tak to Eglisak zase usedl ke svému nástroji.“ Jistě, i hluchý může hrát na klávesnici varhan. Možná, že starý učitel měl ten bláznivý nápad zahrát si. Musíme se tam jít podívat. Ale chrámová předsíň je zavřená.

„Josefe,“ řekl mi pan farář, „běž k Eglisakovi.“ Běžím i s Betty, která se mě drží za ruku, protože mě nechtěla opustit.

O pět minut později jsme zpátky.

„Tak co?“ ptá se mě pan farář.

„Určitě je doma,“ řekl jsem zadýchaně.

Byla to pravda. Jeho služebná mě ujistila, že spal ve své posteli a zvuk varhan ho nemohl probudit.

„Tak kdo je tam?“ šeptá zneklidněně paní Clérová.

„Dozvíme se to!“ zvolal pan farář a zapnul si kabát.

Varhany hrály dál. Bylo to jako uragán zvuků. Jako by byl kostel naplněn jen varhanami a zvonice mu bručivou ozvěnou odpovídala.

Řekl jsem, že předsíň byla zavřená, ale na druhé straně byla otevřena malá dvířka, právě proti Clérově hospodě. Vetřelec zřejmě vnikl dovnitř tudy. Pan farář vešel, za nimi kostelník, který mezitím přišel. Cestou omočili prsty ve svěcené vodě z opatrnosti – a pokřižovali se. Všichni ostatní učinili totéž.

Náhle varhany zmlkly. Skladba, kterou neznámý varhaník právě hrál, se zastavila na kvart a sextakordu, který dozníval pod temnou klenbou.

Přerušil snad příchod tolika lidí umělci inspiraci? Dalo se to předpokládat. Ale nyní byla chrámová loď, předtím znějící harmonickými akordy, opět ponořena do ticha. Říkám do ticha, neboť jsme všichni mezi pilíři oněměli. Měli jsme stejný pocit, jako když po blesku očekáváte zahřmění.

Dlouho to netrvalo. Museli jsme zjistit, co za tím vězí. Kostelník a dva tři nejodvážnější se vydali ke schůdkům na konci lodi. Vystoupili nahoru, ale na galerii nikoho nenašli. Víko klávesnice bylo sklopeno. Měch, zpola nafouknutý vzduchem, který bez otvoru nemohl uniknout, volně visel se vztyčenou pákou.

Vetřelec zřejmě využil hluku a tmy, zmizel zadními dvířky a utekl přes vesnici.

Přesto byl kostelník názoru, že trochu vymítání ďábla by neškodilo. Ale pan farář se postavil proti tomu a měl pravdu, protože by si ho dlouho pro to dobírali.

V.

Druhého dne bylo v Kalfermattu o jednoho obyvatele víc – vlastně o dva. Procházeli se na náměstí i po široké ulici, přešli až ke škole a nakonec se vrátili ke Clérovu hostinci, kde si objednali dvoulůžkový pokoj na neurčenou dobu.

„Může to být na den, na týden, na měsíc, možná na rok,“ řekl ten důležitější. Mně to řekla Betty, když přišla na náměstí.

„Že by to byl ten včerejší varhaník?“ zeptal jsem se.

„Ty, to je možné, Josefe…“

„Se svým pomocníkem?…“

„To je určitě ten tlustý,“ mínila Betty.

„A jací jsou?“

„Jako každý“ To je samozřejmé, že byli jako každý. Měli hlavu na ramenou paže u těla a dole nohy. Ale můžete tohle všechno mít a nepodobat se nikomu. Právě to jsem si uvědomil, když jsem kolem jedenácté hodiny konečně zahlédl ty podivné cizince.

Šli jeden za druhým.

Jednomu bylo mezi pětatřiceti a čtyřiceti lety, byl štíhlý až hubený, vypadal jako pták jeřáb. Měl malé, napolo skryté, ale pronikavé oči, v zorničkách hořel plamínek, bílé ostré zuby, ostrý nos, sevřená ústa, vystouplou bradu. A ty ruce! Dlouhé, dlouhé prsty… prsty, které by na klaviatuře obsáhly půl druhé oktávy!

Druhý je zakrslík, má velkou rozcuchanou hlavu pod šedivým kloboukem, tvář tvrdohlavého býka, znatelné břicho. Je mu asi třicet let, je tak silný, že by dokázal přepral i ty nejsilnější v celé vesnici.

Nikdo příchozí neznal. Objevili se tu poprvé. Určitě to nebyli Švýcaři, spíše z východu, z druhé strany hor, kde je Maďarsko. A bylo tomu skutečně tak, jak jsme se dověděli později.

Zaplatili u Cléra na týden předem, dobře poobědvali a nešetřili pochoutkami.

Teď se procházeli, jeden šel za druhým, velký se rozhlížel kolem sebe a prozpěvoval si. Prsty měl neustále v pohybu, občas si podivným pohybem ťukl rukou do šíje a opakoval:

„Přirozeně… Přirozeně… dobře!“ Tlustý se kolébal, kouřil dýmku ve tvaru saxofonu, z níž stoupal bělavý dým.

Díval jsem se na ně rozšířenýma očima, když tu mi velký pokynul, abych přišel blíž.

No, trochu jsem se bál, ale nakonec jsem se odvážil a on řekl skřípavým hlasem:

„Dům faráře, chlapče?“

„Dům… myslíte faru?…“

„Ano. Dovedeš mě tam?“ Bál jsem se, že mi pan farář vyčiní, že jsem k němu ty dva přivedl, zvláště toho vysokého, jehož pohled mě fascinoval. Chtěl jsem odmítnout, ale nešlo to. A už jsme kráčeli k faře.

Bylo k ní asi padesát kroků. Ukázal jsem na dveře a utíkal pryč ze všech sil, zatímco cizinec uchopil klepátko a zaťukal.

Na náměstí na mě čekali kamarádi, pan Valrügis s nimi. Začal mi klást otázky.

Vyprávěl jsem o všem, co se přihodilo. Dívali se na mě… Pomyslete! On se mnou mluvil!

Ale ani to, co jsem jim pověděl, nevysvětlovalo cíl příchodu těch dvou do Kalfermattu. Proč chtěli mluvit s farářem? Jak je přijal, nestalo se nic jemu, ani jeho služce, staré ženě, které občas trochu přeskakovalo?

Vše se vysvětlilo odpoledne.

Ten podivný člověk – ten vyšší – se jmenoval Effarányi.

Původem byl Maďar. Byl zároveň hudebníkem, ladičem a opravářem varhan.

Chodil od města k městu a tak si vydělával na živobytí.

Uhodnete, že to byl on, kdo včera vešel postranními dveřmi se svým pomocníkem a rozezněl varhany starého kostela. Ale podle něho nebyl nástroj v pořádku a některé jeho části vyžadovali opravu, kterou nabízel za velmi nízkou cenu. Měl osvědčení, že umí tuto práci vykonávat.

„Prosím, prosím!“ odpověděl pan farář a nabídku okamžitě přijal. Dodal: „Požehnána budiž nebesa, že nám poslala ladiče varhan a požehnána budiž třikrát, kdyby nám dala i varhaníka…

„Takže chudák Eglisak?…“ odpověděl mistr Effarányi.

„Hluchý jako pařez. Vy jste ho znal?“

„Ech! Kdo nezná Eglisaka a jeho fugu!“

„Už šest měsíců nehraje v kostele a neučí ve škole. O Všech svatých jsme měli mši bez hudby a zdá se, že i na vánoce…“

„Nebojte se, pane faráři,“ odpověděl mistr Effarányi. „Za čtrnáct dní opravy dokončím a jestli chcete, budu o vánocích hrát…“ Když to říkal, míhal svými nekonečnými prsty sem a tam, svíral je v pěst a rozevíral, jako by byly z gumy.

Farář umělci upřímně poděkoval a zeptal se ho, co si myslí o kalfermattských varhanech.

„Jsou dobré,“ odpověděl mistr Effarányi, „ale neúplné.“

„A co jim vlastně chybí? Mají přece čtyřiadvacet rejstříků včetně lidských hlasů.“

„Chybí jim, pane faráři, právě jeden rejstřík, který jsem vymyslel a kterým chci tento nástroj vybavit.“

„A jaký?“

„Rejstřík dětských hlasů,“ odpověděl podivín a vztyčil se. „Ano! Vymyslel jsem toto zlepšení. Bude ideální a pak mé jméno zastíní jména Fabri, Kleng, Erhard Smid, Andrké, Castendorfer, Krebs, Müller, Agricola, Kranz, Antegnati, Costanzo, Graziadei, Serassi,l Tronci, Nanchinini, Callido, Sébastien Érard, Abbey, Cavaillé-Coll…“ Pan farář se obával, že litanie neskončí do nešpor, které se blížily.

Ladič si prohrábl vlasy a dodal:

„A jestli budu mít u kalfermattských varhan úspěch, nebudou jim rovny žádné jiné, ani ty u Svatého Alexandra v Bergamu, ani ve svatopavelské katedrále v Londýně, ani ty ve Freiburgu, v Haarlemu, v Amsterdamu, ve Frankfurtu, ve Weingartenu, v Notre-Dame v Paříži, v chrámu Madeleine, v Saint-Roch, v Saint-Denis, v Beauvais…“

Pronášel ta slova s nadšením a provázel je rozmáchlými gesty. Určitě by každého jiného než faráře vyděsil, ale kněz může přece s troškou latiny kdykoli ďábla zahnat.

Naštěstí se ozvalo zvonění nešpor. Mistr Effarányi uchopil svůj klobouček s pérem, které uhladil prstem, pozdravil a vrátil se k pomocníkovi, jenž čekal na náměstí.

Když odešel, pocítil starý muž cosi jak sirný zápach.

Ale to jen netáhla kamna.

VI.

Je přirozené, že od toho dne se nemluvilo o ničem jiném než o významné události, která vzrušovala celou vesnici. Velký umělec jménem Effarányi, který byl i velkým vynálezcem, se snaží obohatit naše varhany o rejstřík dětských hlasu. A o vánoční mši bude slyšet po pastýřích a Třech králích provázených troubami a flétnami i jasné hlasy andělů poletujících kolem Ježíška a jeho matky.

Oprava začala již nazítří: mistr Effarányi se dal i se svým pomocníkem do díla.

O přestávkách jsem se s několika dalšími na ně chodil dívat. Nechali nás vstoupit, pokud nebudeme překážet. Celé varhany byly odkryty. Vypadaly jako obrovská Panova flétna na podstavci s měchem a rejstříky. Ty naše jich měly čtyřiadvacet, čtyři manuály po čtyřiapadesáti klávesách a rovněž pedály pro další dvě oktávy.

Jak obrovský nám připadal ten les dřevěných trubic! Člověk by se v nich úplně ztratil. Podle mistra Effarányiho tu byly šestistopové píšťaly ze dřeva a dvaatřicetistopové z cínu! Do těch by se vešla celá škola i s panem Valrügisem!

Dívali jsme se na tu změť s posvátným pocitem hrůzy.

„Jindřichu,“ říkal Hoct a risknul pohled dolů, „to je jako parní stroj…“

„Ne, spíš jako baterie,“ mínil Farina, „jako vojenská baterie, která na vás střílí hudební koule!“ Já jsem na žádná přirovnání nepřišel, ale když jsem si představil hřmění, které by mohl měch v tomhle potrubí vyvolat, začal jsem se chvět a třásl jsem se celé hodiny.

Effarányi pracoval uprostřed té změti a nic ho nemohlo vyrušit. Ve skutečnosti byly kalfermattské varhany v poměrně dobrém stavu a vyžadovaly jen nepatrné opravy, spíše vyčištění prachu usazeného za mnoho let. Obtížnější bude zavedení rejstříku dětských hlasů. Ten přístroj byl zde v krabici, řada křišťálových fléten, jež měly vyluzovat nádherné tóny. Mistr Effarányi, stejně šikovný ladič a opravář jako skvělý varhaník, doufal, že tentokrát uspěje tam, kde až doposud selhal. Ale všiml jsem si, jak zkoušel na jedné straně, pak na druhé, a když to nefungovalo, vyrážel výkřiky jako vzteklý papoušek.

Brrr!… Z těch výkřiků mě mrazilo a vlasy se mi ježily na hlavě.

Mluvím o tom všem proto, že pro mě samotného celá tato záležitost byla velkým, nevšedním zážitkem a působila na mě silným dojmem. Pořád jsem v duchu viděl vnitřek varhan jako obrovské rozpárané zvíře s vystupujícími vnitřnostmi, byl jsem tím posedlý. Viděl jsem je před sebou ve dne v noci. Hlavně bedýnka s dětskými rejstříky, které bych se neodvážil dotknout, na mě působila jako klec plná dětí, které mistr Effarányi choval, aby zpívaly pod stisky jeho prstů.

„Co je ti, Josefe?“ ptala se Betty.

„Nevím,“ odpovídal jsem.

„Třeba chodíš moc často k varhanám?“

„Ano… možná.“

„Už tam nechoď, Josefe.“

„Už tam nepůjdu, Betty.“ A přesto jsem tam šel týž den znovu. Měl jsem chuť ztratit se v tom lese trubic, vklouznout do těch nejtemnějších koutů a následovat mistra Effarányiho, jehož kladívko jsem slyšel ťukat úplně na dně trupu. Dával jsem si pozor, abych o tom doma nemluvil, otec i matka by si mysleli, že jsem se zbláznil.

VII.

Osm dní před vánocemi jsme byli ve škole, chlapci seděli na jedné straně, děvčata na druhé. Pan Valrügis trůnil na stupínku, jeho sestra pletla v rohu dlouhými jehlicemi. A Vilém Tell už urazil Gesslerův oblouk, když se otevřely dveře.

Vešel pan farář.

Všichni vstali a za farářem se objevil mistr Effarányi. Všichni jsme pod pronikavým ladičovým pohledem sklopili zrak. Co tu dělá ve škole a proč ho doprovází pan farář?

Zdálo se mi, že si mě prohlíží pozorněji. Určitě mě poznal a já se necítil právě nejlíp.

Pan Valrügis sestoupil ze stupínku, postavil se před pana faráře a otázal se ho:

„Čemu vděčím za tu čest?…“

„Pane řídící, chci vám představit mistra Effarányiho, který projevil přání navštívit vaše žáky.“

„A pročpak?…“

„Ptal se mě, zda máme v Kalfermattu hudební školu. Odpověděl jsem mu kladně a dodal jsem, že byla výborná v době, kdy ji řídil ubohý Eglisak. A mistr Effarányi chtěl uslyšet děti jejího sboru. Proto jsem ho dnes přivedl k vám do třídy. Prosím vás za prominutí.“ Pan Valrügis neměl co promíjet. Všechno, co dělal pan farář, bylo v pořádku.

Vilém Tell tentokrát počká.

Na pokyn pana Valrügise jsme si sedli. Pan farář se usadil v křesle, pro které jsem zašel, mistr Effarányi na kraj stolu děvčat, která se rychle sesedla, aby mu udělala místo.

Nejblíž byla Betty a všiml jsem si, že se chudinka bála těch dlouhých rukou i prstů, které kolem ní opisovaly nejrůznější kruhy.

Mistr Effarányi se ujal slova a zeptal se svým pronikavým hlasem:

„Tak tohle jsou děti školního sboru?“

„Nebyli v něm všechny,“ odpověděl pan Valrügis.

„Kolik?“

„Šestnáct.“

„Hoši i děvčata?“

„Ano,“ odpověděl pan farář, „hoši i děvčata, a protože mají v tomhle věku stejné hlasy…“

„Omyl,“ opáčil mistr Effarányi živě, „opravdového znalce by to nemohlo zmást.“ Odpověď nás nesmírně udivila. Právě můj hlas a hlas Bettin měly tak podobné zbarvení, že nás při řeči nebylo možné rozlišit, později tomu samozřejmě bude jinak, protože v dospělosti se hlas mění.

V každém případě nemělo cenu diskutovat s osobností, jakou byl mistr Effarányi.

Mlčeli jsme a on řekl:

„Ať děti ze sboru vystoupí.“ Zvedl paži jako dirigent.

Osm chlapců, mezi nimiž jsme byl i já, a osm dívek včetně Betty se postavilo do dvou řad proti sobě. A mistr Effarányi nás začal prohlížet s pečlivostí, jakou jsme za Eglisakových časů nikdy nezažili. Museli jsme otvírat ústa, vyplazovat jazyk, hluboce vdechovat i vydechovat, ukazovat mu až v krku hlasivky, které jako by chtěl štípnou svými prsty. Myslel jsem si, že nás vyladí jako housle nebo cella. Moc dobře jsme se necítili.

Pan farář, pan Valrügis a jeho sestra byli tak zaražení, že se nezmohli na slovo.

„Pozor!“ zvolal mistr Effarányi. „Stupnice C dur s názvy not. Udávám tón.“ Myslel jsem, že vytáhne z kapsy ladičku, ten dvouramenný kousek kovu, jako míval starý Eglisak, který udává tón a v Kalfermattu i všude jinde.

Ale měli jsme se divit.

Mistr Effarányi sklonil hlavu a napolo sevřeným palcem se klepl do zátylku.

Div divoucí! Kost vydala kovový zvuk, a byl to právě tón a, s obvyklými osmi sty sedmdesáti vibracemi.

Mistr Effarányi v sobě měl přirozenou ladičku. O sníženou tercii výše nám udal tón c a prstem ukazoval ve vzduchu.

A už jsme začali zpívat vzestupnou a pak sestupnou řadu tónů.

„Špatně!… špatně!“ vykřikl mistr Effarányi, když dozněla poslední nota. „Slyším třináct různých hlasů a měl bych slyšet jen jeden.“ Podle mého byl přespříliš náročný, protože jsme ve sboru zpívaly dobře a vždycky nás za to chválili.

Mistr Effarányi však vrtěl hlavou a vrhal napravo i nalevo nespokojené pohledy.

Připadalo mi, že se jeho uši, nadané vlastním pohybem, natahují jako u psů, koček a jiných čtvernožců.

„Znovu!“ zvolal. „A teď jeden po druhém. Každý z vás má určitě svou osobní notu, tak říkajíc fyziologickou, a s tou má v souboru vystupovat.“ Jedna nota – fyziologická? Co to slovo znamená? Rád bych věděl, jaká byla ta jeho a také nota pana faráře, který jich určitě měl dost, jednu falešnější než druhou!

Začali jsme zpívat, ne bez silných obav – neublíží nám ten strašný člověk? – a ne bez určité zvědavosti, jaká je ta naše osobní nota, kterou bychom měli pěstovat v hrdle jako kytku v květináči.

Hoct začal a když vyzkoušel různé noty, přiznal mu mistr Effarányi jako nejsprávnější fyziologickou notu g, která v jeho hrtanu vibrovala nejvíce.

Pak byla řada na Farinovi, který byl doživotně odsouzen k notě a.

Následovali všichni mí kamarádi a jejich oblíbená nota dostala oficiální potvrzení mistra Effarányiho.

Předstoupil jsem.

„Ach, to jsi ty, chlapče,“ řekl varhaník.

Vzal mou hlavu do rukou a otáčel jí, že jsem měl strach, aby mi ji neukroutil.

„Tak si poslechneme tvou notu,“ pokračoval.

Zazpíval jsem celou oktávu nahoru a zase dolů. Mistr Effarányi se nezdál spokojen. Nařídil mi začít znovu… Nešlo to… nešlo to. Byl jsem zdrcen. Já, jeden z nejlepších ve sboru, bych měl být připraven o svou osobní notu?

„No tak!“ zvolal mistr Effarányi, „chromatickou stupnici!… Třeba v ní tvou notu objevím.“ A můj hlas začal stoupat po stupnici půltónech.

„Dobře… dobře!“ prohlásil varhaník, „už mám tvou notu, a ty si ji drž po celou dobu!“

„A která to je?“ zeptal jsem se trochu nesměle.“

„Je to dis.“

Zazpíval jsem dis z plného hrdla.

Pan farář a pan Valrügis spokojeně přikývli.

„A teď děvčata!“ nařídil mistr Effarányi.

A já si pomyslel:

„Kdyby tak měla Betty také dis.“ Neudivilo by mě to, když se naše hlasy tak dobře snoubily!

Dívky byly přezkoušeny jedna po druhé. Jedna měla h, druhá e. Když měla zazpívat Betty Clérová, postavila se stydlivě před mistra Effarányiho.

„Tak začni, maličká.“ Její hlas byl tak sladký a zabarvení tak příjemné, jako by zpíval stehlík. Ale bylo to s ní stejné jako se mnou. Musela zkusit chromatickou stupnici, než mistr Effarányi našel její notu. Nakonec jí přidělil es.

Zprvu mi to bylo líto, ale pak jsem se uklidnil. Betty měla es a já dis. Nu, a není to totéž?… A začal jsem tleskat.

„Co je s tebou chlapče?“ zeptal se varhaník a zamračil se.

„Mám velkou radost, pane,“ odvážil jsem se odpovědět, „neboť Betty a já máme stejnou notu…“

„Stejnou?…“ vykřikl mistr Effarányi.

A vztyčil se v celé své výšce, že se jeho paže dotýkala stropu.

„Stejnou notu!“ opakoval. „Tak ty si myslíš, že dis a es je totéž, nevzdělanče jeden!… To vás ten váš Eglisak učil takovéto nesmysly? A vy jste to strpěl, pane faráři?… A vy také, pane řídící? A vy také, slečno?…“ Sestra pana Valrügise hledala kalamář, aby mu ho mohla hodit na hlavu. Ale on se rozčiloval dál:

„Ty tedy nevíš, nešťastníku, co je to comma, osmina tónu, která dělí dis od es, ais od b a další? Copak tady nikdo neví, co to jsou osminy tónu? To jsou tady samé zalehlé a prasklé bubínky, v tom Kalfermattu?“

Nikdo se neodvážil pohnout. Okenní skla se chvěla pod ostrým hlasem mistra Effarányiho. Bylo mi líto, že jsem způsobil tuto scénu a že mezi hlasem mým a Bettiným je takový rozdíl, i když to je jenom osmina tónu. Pan farář zle koulel očima, pan Valrügis se na mě upřeně díval…

Ale varhaník se náhle uklidnil a přikázal:

„Pozor! A každý zpívat svou notu!“ Pochopili jsme, co to znamená, a postavili jsem se do řady podle své osobní noty.

Betty byla se svým es čtvrtá v řadě a já hned po ní se svým dis. Byli jsme seřazeni jako Panovy píšťaly nebo spíše jako píšťaly ve varhanech, z nichž každá měla vydávat jeden tón.

„Chromatickou stupnici,“ zvolal mistr Effarányi, „a správně. Jinak!…“ Nemusel nám to opakovat dvakrát. Začal náš kamarád, který měl c, a tak jsme pokračovali, Betty zazpívala své es a já své dis, které byly ve varhaníkových uších různé. Zazpívali jsme třikrát stupnici nahoru a dolů.

Mistr Effarányi se zdál být spokojen.

„Dobře, děti,“ prohlásil. „Já z vás udělám živou klávesnici!“ Pan farář kýval hlavou, ale nezdál se zcela přesvědčen.

„Proč ne?“ ptal se mistr Effarányi. „Už přece udělali klavír s kočkami, vybranými pro jejich mňoukání, když je štípli za ocas! Klavír s kočkami!“ opakoval.

Začali jsme se smát, přestože jsme nevěděli, zda mistr Effarányi mluví vážně nebo ne. Až později jsem se dozvěděl, že to Mistrova poznámka byla pravdivá. Opravdu byl sestrojen klavír s kočkami, které mňoukaly, když jim zvláštní mechanismus stiskl ocas! Pane Bože! Co lidé všechno nevymyslí!

Mistr Effarányi uchopil svůj klobouk, pozdravil a měl se k odchodu. Ještě nás upozornil:

„Nezapomeňte na svou notu, hlavně ty, pane Dis, a ty taky, slečno Es!“ A ty přezdívky nám zůstaly.

VIII.

Tak skončila návštěva mistra Effarányiho v kalfermattské škole. Udělala na mě obrovský dojem. Připadalo mi, že mi v hrdle neustále vibruje nota dis.

Ale práce na varhanech pokračovaly. Ještě osm dní a budou vánoce. Všechen svůj volný čas jsem trávil na kostelní galerii. Bylo to silnější než já. Dokonce jsem podle svých možností trochu pomáhal varhaníkovi a jeho druhovi, z něhož jsem nevyrazil jediné slovo. Rejstříky byly už v dobrém stavu, měch mohl pracovat, vnější trup byl obnoven a jeho měděný povrch se leskl pod osvětlením chrámové lodi. Ano, všechno bude na svátky připraveno, snad kromě toho báječného přístroje na rejstřík dětských hlasů.

Tam se práce stále nedařila. Zklamání mistra Effarányiho bylo až příliš očividné.

Zkoušel to, znovu a znovu… A pořád to nešlo Nevěděl jsem, co tomu rejstříku chybí.

On také ne. A jeho zklamání se projevovalo prudkými výbuchy hněvu. Ten se snášel na vše – na varhany, měchy, pomocníka, i ubohého pana Dise! Občas jsem se bál, že všechno rozbije… A co by řekli obyvatelé Kalfermattu, kdyby je zklamal v jejich naději, že o vánocích proběhne půlnoční mše se vším, co k ní patří?

Nezapomeňte, že sbor hudební školy o těchto vánocích neměl zpívat, neboť nebyl připraven. Bude jen hra na varhany.

Brzy nadešel slavný den. Během posledních čtyřiadvaceti hodin se mistr Effarányi rozzuřil tak, že jsme se obávali o jeho zdravý rozum! Bude se muset vzdát svých dětských hlasů? To jsem nevěděl, neboť mě několik dnů předtím tak vyděsil, že jsem se už neodvážil vstoupit na galerii, ba ani do kostela.

Na Vánoce večer šly děti obvykle spát už za soumraku a rodiče je probouzeli před mší, aby pak vydržely po celou dobu vzhůru. Vyprovodil jsem tedy po škole domů slečnu Es – už jsem jí také začal tak říkat.

„Ať nezmeškáš mši,“ řekl jsem jí.

„Ne, Josefe, a ty nezapomeň modlitební knížku.“

„Buď klidná.“ Přiřítil jsem se domů, kde mě už čekali.

„Teď si lehneš,“ řekla matka.

„Ano,“ odpověděl jsem, „ale nechce se mi spát.“

„Na tom nezáleží.“

„Ale…“

„Udělej, co ti matka nařídila,“ řekl otec. „My tě vzbudíme, až bude čas vstávat.“ Poslechl jsem, políbil rodiče a šel jsem nahoru do komůrky. Přes židli již byly přehozeny čisté šaty a u dveří stály vyleštěné boty. Až vyskočím z postele a umyju si ruce a obličej, tohle všechno si rychle obléknu.

Vklouzl jsem pod deku, zhasl svíčku, ale stále bylo pološero, neboť všechny střechy okolních domů pokrýval sníh.

Nemusím snad vysvětlovat, že ve svém věku jsem už nedával boty do krbu, abych v nich ráno našel vánoční dárek. Vzpomněl jsem si, že to tehdy bývaly krásné časy, které se už bohužel nevrátí. Naposledy, asi před třemi nebo čtyřmi lety, našla moje drahá Es ve své papuči hezký stříbrný křížek… Nikde to neříkejte, ale dal jsem ho tam já!

Pak se radostné vzpomínky vytratily. Myslel jsem na mistra Effarányiho. Viděl jsem ho vedle sebe, jeho hubenou postavu, dlouhé nohy, ruce i protáhlý obličej…

Marně jsem strkal hlavu pod deku, viděl jsem ho stále, cítil jsem, jak mi jeho prsty běží po těle.

Převracel jsem se z boku na bok, ale nakonec jsem usnul.

Jak dlouho jsem spal? To nevím. Ale náhle mě kdosi prudce vzbudil a na svém rameni jsem ucítil cizí ruku.

„Tak pojď, pane Dis,“ ozval se hlas, který jsem okamžitě poznal.

Byl to hlas mistra Effarányiho.

„Pojď, pane Dis… už je čas… chce snad zmeškat celou mši?“ Slyšel jsem ho, ale nic jsem nechápal.

„Mám tě snad vytáhnout z postele jako chleba z pece?“

Ruka odtáhla deku. Otevřel jsem oči, oslněné světlem lucerny v ruce…

Zachvátila mě hrůza… Opravdu to byl mistr Effarányi.

„Pojď, pane Dis, obleč se.“

„Obléci se?“

„Pokud nechceš být na mši v košili! Copak neslyšíš zvon?“ A skutečně, zvon už vyzváněl.

„No tak, pane Dis, oblékneš se?“ V minutě jsem se mechanicky oblékl. Je pravda, že mi mistr Effarányi pomáhal a on dovedl pracovat rychle.

„Pojď,“ řekl a uchopil lucernu.

„Ale co můj otec, moje matka?…“ ptal jsem se.

„Už jsou v kostele.“ Udivilo mě, že na mě nepočkali. Konečně jsme sešli dolů. Otevřeli jsme domovní dveře, opět je za sebou zavřeli a už jsem byli na ulici.

Ta zima! Náměstí je celé bílé, nebe poseté hvězdami. Vzadu je vidět kostel a na špici zvonice jako by zářila také hvězda.

Šel jsem za mistrem Effarányim. Ale místo aby zamířil ke kostelu, zahne do jedné uličky, tu do druhé. Zastavuje se před domy a dveře se otevírají, aniž by musel klepat.

Vycházejí mí kamarádi, oblečení ve svátečních šatech. Hoct, Farina, všichni, kteří jsou členy sboru. Pak jsou na řadě děvčata a jako první moje malá Es. Uchopil jsem ji za ruku.

„Mám strach!“ říká.

Neodvažoval jsem se odpovědět: „Já taky!“, abych ji ještě víc nevyděsil. Konečně jsme všichni. Každý má svou osobní notu, je tu prostě celá chromatická stupnice! Ale co chce ladič dělat? Chtěl by snad vytvořit rejstřík z opravdových dětských hlasů, když jeho přístroj nefunguje?

Ať chceme nebo ne, musíme toho podivuhodného člověka poslechnout, jako hudebníci poslouchají dirigenta a jeho taktovku. A už jsme u postranních dveří kostela! Vcházíme po dvou. V lodi ještě nikdo není, je chladná a neosvětlená. A on říkal, že mě tam otec a matka už čekají!… Odvážím se otázky.

„Mlč, Dis,“ odpověděl, „a pomoz malé Es na schodech.“ Učinil jsem tak. Všichni jsme vystoupili po schodech a ocitli jsme se na galerii.

Náhle se rozsvítilo světlo. Klávesnice je otevřena, pomocník je na svém místě, mám pocit, jako by byl v něm všechen vzduch z měchu, tak se zdá tlustý!

Na znamení mistra Effarányiho jsme se postavili do řady. Natahuje ruku: trup varhan se otevírá a opět se za námi zavírá…

Všech šestnáct je nás zavřeno mezi trubkami velkého rejstříku, každý odděleně, ale jeden vedle druhého. Betty je čtvrtá se svým es, já pátý se svým dis! Uhodl jsem tedy správně nápad mistra Effarányiho. Nemohlo už být pochyb. Když nedokázal přidělat k varhanům svůj přístroj, vytvořil svůj rejstřík dětských hlasů za pomoci dětí ze sboru. Až ucítíme proud vzduchu z trubek, zazpívá každý svoji notu. Teď už to nejsou kočky, ale já, Betty a všichni mí kamarádi, kteří budou zpívat pod úder kláves!

„Betty, jsi tady?“ zvolal jsem.

„Ano, Josefe.“

„Neboj se, jsem u tebe.“

„Ticho!“ ozval se hlas mistra Effarányiho.

Zmlkli jsme.

IX.

Kostel se postupně zaplňoval. Škvírou v trubici jsem viděl dav věřících v celé chrámové lodi, teď jasně osvětlené. A ty rodiny nevědí, že šestnáct jejich dětí je uvězněno v těch varhanech! Jasně jsem slyšel kroky na podlaze kostela, cvakot podpatků, znějící v těchto prostorách tak podivně. Věřící se usazovali na svých místech na půlnoční mši a zvon neustále vyzváněl.

„Jsi tady?“ zeptal jsem se Betty.

„Ano, Josefe,“ ozval se chvějící se hlásek.

„Neboj se… neboj se, Betty!… Jsme tu jen na mši… Potom nás pustí.“ Ale v duchu jsem se obával, že se tak nestane. Mistr Effarányi nikdy ptáčky z klece nepustí a jeho ďábelská moc nás tu bude držet dlouho… Možná navždy!

Konečně se objevil u oltáře pan farář se dvěma ministranty. Mše mohla začít.

Ale jak to, že se rodiče o nás nebáli? Viděl jsem otce i matku, klidně sedící na svých místech. Stejně klidní byli i pan a paní Clérovi i rodiny našich kamarádů. Bylo to nepochopitelné.

Tak jsem přemýšlel, když celým trupem varhan prolétl prudký vzdušný vír.

Všechny trubky se chvěly jako stromy ve vichřici. Měch začal pracovat.

Mistr Effarányi hrál. Velké rejstříky včetně pedálů hřmí. Vše končí mohutným akordem, který zněl jako dvaatřicetistopové zvony. Pak začal pan farář zpívat Introit: Dominus dbát ad me. Filius meus es tu. A na Gloria se ozval znovu mistr Effarányi s břeskem trubek.

Zděšeně jsem čekal, až se vířící vzduch prožene našimi trubkami, ale varhaník si nás zřejmě nechával až doprostřed mše…

Hra pokračovala. Na slova „Loetentur coeli, et exultet terra ante faciem Domini quoniam venit“ se ozvalo preludium mistra Effarányiho s rejstříkem dechových nástrojů. Musím přiznat, bylo to nádherné. Při těch akordech nevyslovitelné krásy se raduje i samo nebe. Nebeské chóry jako by pěly slávu Božímu synu.

Trvalo to pět minut, které mi připadaly jako pět století. Cítil jsem, že brzy přijdou na řadu dětské hlasy, kterým největší skladatelé vyhrazují ty nejjemnější improvizace svého génia…

Jsem spíše mrtvý než živý. Zdá se mi, že z mého hrdla nikdy nevyjde žádný tón, tak jsem vyprahlý hrůzou očekávání. Počítal jsem s náporem vzduchu, který přižene stisk příslušné klávesy varhan.

Konečně přišlo Pozdvihování, na které jsem čekal. Ozvalo se cinkání zvonečku.

V celé lodi zavládlo ticho. Řady se sklonily a ministranti pozvedli páně farářovo mešní roucho…

Byť jsem pobožné dítě, myslím v tuto chvíli jen na bouři, která se zakrátko rozpoutá pod mýma nohama! A polohlasem, aby mě nebylo slyšet, se ptám:

„Betty?“

„Copak, Josefe?“

„Pozor, Pane na nebi!“ volá maličká.

Nezmýlil jsem se. Zazněl ostrý zvuk. To se zapnul přívod vzduchu do rejstříku dětských hlasů. Klenbou kostela se rozléhá melodie, jemná a pronikavá, v okamžiku naplnění Božího tajemství. Slyším Hoctovo g, Farinovo a, potom es mé drahé sousedky. Silný, dobře řízený závan mi nadýmá hruď a unáší dis z mých rtů. Chtěl bych mlčet, ale nemohu. Nejsem nic než nástroj v rukou varhaníka. Jeho klávesa je jako otevírající se srdeční chlopeň…

Teď už to rve! Ne! Bude-li takhle pokračovat, budeme vyluzovat ne noty, ale křik, výkřiky bolesti!… A jak vyjádřit strašná muka, když mistr Effarányi zmáčkne svou nelítostnou rukou snížený septakord, ve kterém jsem druhý – c, dis, fis, a!…

Krutý, nelítostný hudebník prodlužuje akord do nekonečna. Cítím, jak na mě sahá smrt, ztrácím vědomí…

A snížený septakord nemůže bez noty dis znít podle pravidel harmonie…

X.

„Tak co je s tebou?“ říká otec.

„Já… já…“

„No tak, probuď se, je čas jít do kostela…“

„Do kostela?…“

„Nu ano… tak ven z postele, nebo zmeškáš mši, hostina!…“ Kde jsem byl? Co se to stalo? Byl to snad všechno jen sen… Uvěznění uvnitř varhan, pozdvihování, můj hrtan neschopný vydávat notu dis?…. Ano, milé děti, od té doby, co jsem usnul, až do chvíle, kdy mě přišel otec probudit, se mi to všechno pod vlivem mé nadmíru vybičované představivosti zdálo.

„Mistr Effarányi?“ ptal jsem se.

„Mistr Effarányi je v kostele,“ odpověděl otec. „Tvá matka je tam už taky… No tak, oblékneš se?“ Oblékl jsem se jako opilý, stále jsem slyšel ten snížený septakord, mučivý a nekonečný.

Přišel jsem do kostela. Všichni byli na svých obvyklých místech, moje matka, pan a paní Clérovi, moje drahá Betty, dobře zachumlaní, protože bylo velmi chladno. Ve zvonici ještě vyzváněl zvon.

Pan farář ve slavnostním ornátu přišel k oltáři a čekal na vítězný pochod varhan.

Jaký však byl náš údiv. Namísto majestátních akordů před Introit varhany jen mlčely. Nic. Ani jeden tón!

Kostelník vystoupil na galerii… Mistr Effarányi tam nebyl. Hledali ho. Marně.

Varhaník zmizel. Pomocník zmizel. Rozzuřen pomyšlením, že nedokázal zavést své zařízení na dětské hlasy, opustil mistr Effarányi pravděpodobně kostel a poté i vesnici, aniž by požadoval svou mzdu. V Kalfermattu jsme ho už nikdy nespatřili.

Přiznám se, milé děti, že mi to nevadilo, protože ve společnosti toho výstředního individua, který by mi jistě způsobil i další podobné sny, bych se určitě brzy dostal do blázince!

A kdyby se pan Dis zbláznil, nebyl by si mohl o deset let později vzít slečnu Es.

Našemu sňatku požehnalo nebe, což dokazuje, že i přes rozdíl osminy tónu „comma“, jak říkal mistr Effarányi, můžeme být spolu v manželství šťastni.

OSUD JEANA MORÉNASE

I.

Toho dne – koncem měsíce září – už je tomu velmi dávno – zastavil bohatý provoz před sídlem velícího viceadmirála na náměstí v Toulonu. Vystoupil z něj asi čtyřicetiletý muž statné postavy, ale poněkud obhroublého chování. Požádal, aby viceadmirálovi ukázali nejen navštívenku, ale i doporučující dopisy podepsané osobami tak význačnými, že okamžitě obdržel žádanou audienci.

„Mám tu čest mluvit s panem Bernardonem, dobře známým marseilleským loďařem?“ otázal se admirál, když k němu návštěvníka uvedli.

„Osobně,“ odvětil muž.

„Posaďte se, prosím,“ vybídl ho viceadmirál, „jsem vám plně k službám.“

„Jsem vám za to vděčen, admirále,“ poděkoval pan Bernardon, „ale nemyslím, že žádosti, s níž jsem za vámi přišel, by bylo tak obtížné vyhovět.“

„A o co jde?“

„Jen o povolení navštívit galeje.“

„Skutečně není nic snazšího,“ souhlasil viceadmirál, „těch doporučujících dopisů, které jste mi poslal, nebylo ani zapotřebí. Člověk vašeho jména takové zdvořilostní propustky nepotřebuje.“ Pan Bernardon se uklonil, znovu vyjádřil svou vděčnost a otázal se, zda musí splnit nějaké formality.

„Žádné,“ zněla odpověď. „Jděte za generálmajorem s tímto vzkazem ode mne a on vám okamžitě vyhoví.“ Pan Bernardon se rozloučil, nechal se dovést ke generálmajorovi a okamžitě obdržel povolení vstoupit do objektu. Strážný ho dovedl ke galejnímu komisaři, který se nabídl jako doprovod.

Marseillan se srdečnými díky odmítl a přál si jít sám.

„Jak si přejete, pane,“ souhlasil komisař.

„Nemáte tedy námitky proti tomu, abych se volně pohyboval po vězeňském objektu?“

„Ne.“

„Ani budu-li hovořit s vězni?“

„Nikoli. Dozorci budou upozorněni a nebudou vám činit žádné potíže. Mohu se vás však zeptat, za jakým účelem chcete vykonat tu nepříliš povznášející návštěvu?“

„Za jakým účelem?…“

„Ano. Je to z čiré zvědavosti, anebo máte nějaký jiný záměr… například filantropický?…“

„Ano, právě filantropický,“ přisvědčil pan Bernardon živě.

„Výborně,“ řekl komisař. „Jsme na takové návštěvy zvyklí a na vysokých místech je vím rádi, neboť vláda se neustále snaží zlepšovat vězeňský režim. Mnoho už bylo uděláno.“

Pan Bernardon pohybem přisvědčil, ale neodpověděl, jako by ho tyto úvahy nezajímaly; komisař však vítal příležitost pohovořit o svých zásadách a nezpozoroval rozpor mezi návštěvníkovým nezájmem a cílem, který uváděl. Neúnavně pokračoval:

„V takových případech je důležité udržet patřičnou mez. I když nesmíme překročit zákon nadmíru přísným zacházením, musíme čelit i sentimentálním kritikům, kteří pro trest zapomínají na zločin. Ale nikdy netratíme ze zřetele potřebu mírného trestu.“

„Takové city vás šlechtí,“ odpověděl pan Bernardon, „a pokud by vás mé poznatky zajímaly, s radostí vám sdělím svá zjištění z dnešní návštěvy.“ Oba se rozloučili a Marseillan, vybaven náležitou propustkou, se vydal ke galejím.

Vojenský přístav v Toulonu se skládal především ze dvou obrovských mnohoúhelníkových staveb se severní stranou na pobřeží. Jedna část, nazývaná Nová zátoka, ležela na západ od druhé, zvané Stará zátoka. Jejich okraj, skutečné prodloužení opevnění města, byl vyznačen a zpevněn hrázemi, které zajišťovali dlouhé budovy, dílny se stroji, kasárna, skladiště námořnictva atd. Každá z těchto zátok, které dodnes existují, má na jihu otvor dostatečně veliký, aby jím mohly vplout lodě.

V době, kdy se příběh odehrál, byl na západ od Nové zátoky sklad a parkoviště dělostřelectva a na jih, vpravo od průchodu na malou rejdu, galeje, které jsou dnes zrušeny. Skládaly se ze dvou budov postavených do pravého úhlu.

První, před dílnou, byla osvětlena jižním sluncem, druhá byla obrácena ke Staré zátoce a pokračovala kasárnami a nemocnicí. Nezávisle na těchto stavbách existovala tři plovoucí vězení, kde žili odsouzenci na určitou dobu, zatímco vězňové odsouzení na doživotí bydleli na pevné zemi.

Je-li nějaké místo, kde by neměla vládnout rovnost, je to určitě na galejích.

Žebříček trestů by měl na základě velikosti zločinů a zvrácenosti duší vystihovat rozdíly jednotlivých kast a postavení vězňů. Ale zdaleka tomu tak nebylo. Vězňové všeho druhu a věku byli beznadějně promíšeni. Z této žalostné promiskuity však může vzniknout jen strašlivá zkaženost a zlo se mezi těmito lidmi šíří stále více.

V době, kdy tento příběh začíná, si odpykávaly na toulonských galejích trest asi čtyři tisíce odsouzenců. V přístavu, loděnici, v obsluze dělostřelectva, v hlavním skladu, v suchém doku a civilních budovách jich pracovaly tři tisíce. Tito lidé vykonávali nejtěžší činnosti. A ti, kteří zde pracovat nemohli, se v přístavu zabývali nakládáním, vykládáním a tažením lodí, odklízením bláta, pracovali u proviantu nebo v muničním skladu. Kromě nich zde pracovali zvláštní zaměstnanci a ošetřovatelé. Nejubožejší skupinu pracujících tvořili odsouzení ke dvojímu řetězu za pokus o útěk.

V době návštěvy pana Bernardona se už dosti dlouho takový pokus neobjevil a po několik měsíců toulonská děla nemusela vystřelit na poplach.

Ne že by se ze srdcí a myslí odsouzenců ztratila touha po svobodě, ale jako by na jejich řetězy dolehla beznaděj. Když bylo propuštěno několik strážných, obviněných z nedbalosti nebo i ze zrady, považovali ostatní za vhodné být ještě přísnější a důkladnější. Komisař to přivítal, ale jeho bdělost přesto neutuchala, neboť v Toulonu byly útěky častější a snadnější než v jiných přístavech s galejemi.

Hodiny odbíjely půl jedné, když pan Bernardon došel k okraji Nové zátoky. Břeh byl pustý. Před půl hodinou svolal zvon zpět do jejich obydlí všechny vězně, kteří tu pracovali od časného rána. Teď každý dostal svou porci jídla. Odsouzenci na doživotí vystoupili opět na svou lavici, kde jim strážný neprodleně nasadil řetězy, zatímco ostatní vězni se mohli volně pohybovat po celé hale. Když zazněla píšťalka, dřepli si ke svým miskám s polévkou z bobů, již dostávali po celý rok.

V jednu hodinu opět započala práce, která skončila až v osm hodin večer. Tehdy dovedli odsouzence do vězeňských budov, kde mohli při několika hodinách spánku konečně zapomenout na svůj osud.

II.

Pan Bernardon využil nepřítomnosti trestanců, aby si prohlédl uspořádání přístavu. Lze však předpokládat, že ho okolí příliš nezaujalo, protože brzy došel k adjutantovi a bez okolků se ho zeptal:

„V kolik hodin se vrací vězni do přístavu, pane?“

„V jednu hodinu,“ odpověděl adjutant.

„Jsou všichni společně a vykonávají tytéž práce?“

„Nikoli. Mohou se zabývat různými činnostmi pod vedením mistrů. V zámečnických, provaznických i slévačských dílnách, kde je zapotřebí zvláštních znalostí, najdete výborné dělníky.“

„Vydělávají si tam?“

„Jistě.“

„Do jaké míry?“

„To záleží na okolnostech. Za den mohou vydělat na hodinu od pěti do dvaceti centimů. V úkolu mohou vydělat až třicet centimů za hodinu.“

„Mají právo použít těch pár grošů ke zlepšení svých podmínek?“

„Ano,“ odpověděl adjutant. „Mohou si kupovat tabák, proto přes přísný zákaz jim dovolujeme kouřit. Za několik centimů mohou rovněž dostat porci guláše nebo zeleniny.“

„Mají odsouzenci na doživotí i ostatní stejnou mzdu?“

„Ne, odsouzenci na určitou dobu mají třetinový příplatek, který obdrží po odpykání trestu, aby pak nebyli zcela bez prostředků.“

„Ach!…“ řekl prostě pan Bernardon a zahloubal se do svých myšlenek.

„Já myslím, pane,“ řekl adjutant, „že nejsou příliš nešťastní. Pokud si vlastními chybami nebo pokusy o útěk nezpůsobí přísnější režim, jsou na tom někdy lépe než mnoho dělníků ve městech.“

„Není tedy jediným opatřením při pokusu o útěk prodloužení trestu?“ zeptal se pan Bernardon poněkud změněným hlasem.

„Ne. Mohou dostat baštonádu a dvojí řetěz.“

„Baštonádu?…“ opakoval Bernardon.

„Patnáct až šedesát ran na ramena, podle okolností, udílených dehtových provazem.“

„A útěk pro vězně s dvojitým řetězem je bezpochyby nemožný?“

„Tak nějak,“ odpověděl adjutant. „Vězňové jsou přikováni k nohám svých lavic a nikdy nevycházejí. Za těchto podmínek není útěk jednoduchou věcí.“

„Nejlépe se jim tedy utíká při práci?“

„Bezpochyby. Dvojice, přestože je hlídá strážný, mají určitou volnost, kterou práce vyžaduje. A ti lidé jsou tak šikovní, že i přes přísný dozor dokážou přeřezat ten nejsilnější řetěz. Když je svorník příliš tvrdý, ponechají si kruh na noze a rozříznou první článek samotného řetězu. Mnozí trestanci pracující v zámečnických dílnách zde snadno najdou nářadí, které potřebují. Často jim postačí tabulka z kalené oceli s jejich číslem. Pokud si opatří dokonce hodinové perko, ozývají se brzy přístavní děla. Mají prostě tisíce možností, jeden z odsouzenců prozradil dvaadvacet takových způsobů, aby se vyhnul baštonádě.“

„Ale kde jen schovávají své nástroje?“

„Všude a nikde. Jeden vězeň si udělal díru v podpaží a schovával kousky oceli mezi maso a kůži. Naposledy jsem jednomu trestanci zabavil slaměný košík a v každém jeho stéble byly malinké pily a pilníky! Pro lidi, kteří chtějí znovu získat svobodu, není nic nemožné.

V tu chvíli odbila jedna hodina. Adjutant pozdravil pana Bemardona a vrátil se na své místo.

Vězňové začali vycházet z budov, někteří sami, jiní ve dvojicích, pod dozorem strážných. Brzy se přístavem rozléhaly hlasy, údery, rány kladivem i křik dozorců.

V dělostřeleckém oddělení, kam jej přivedla náhoda, našel pan Bemardon vyvěšený vězeňský řád.

Trestem smrti bude potrestán každý odsouzený, který udeří strážného, usmrtí svého druha, vzbouří se nebo vyvolá vzpouru. Třemi roky s dvojím řetězem bude potrestán odsouzený na doživotí, který se pokusí o útěk, prodloužením vězení o tři roky odsouzený na omezenou dobu, rovněž za pokus o útěk, a prodloužením vězení na základě rozsudku každý trestanec, který ukradne částku vyšší než pět franků.

Baštonádou bude potrestán každý odsouzenec, který zlámal okovy nebo použil jakéhokoli prostředku k útěku, nebo u kterého bude nalezen převlek, nebo který ukradne částku nižší než pět franků, nebo který se opije, nebo který hraje hazardní hry, nebo který kouří v přístavu, nebo který prodá nebo poškodí svůj oděv, nebo který píše bez povolení, nebo u kterého bude nalezena částka vyšší než deset franků, nebo který bije svého druha, nebo který odmítne pracovat nebo naruší pracovní kázeň.

Marseillan dočetl a zamyslel se. Z myšlenek ho vytrhl příchod skupiny trestanců.

Přístav byl v plné práci. Tu a tam bylo slyšet hrubé hlasy mistrů:

„Deset dvojic do Saint-Mandrier!“

„Patnáct ponožek do provazárny!“

„Deset dvojic do stožární dílny!“

„Šest červených do doku!“ Žádaní vězňové zamířili na určená místa, pobízeni nadávkami dozorců a často i jejich obávanými holemi. Marseillan si pozorně prohlížel galejníky procházející kolem něho. Jedni táhli těžce naložené vozíky; jiní přenášeli na ramenou těžké otesané trámy, skládali a odstraňovali dříví, nebo táhli lodě na svazování.

Všichni vězni na sobě měli červenou kazajku, vestu stejné barvy a kalhoty z hrubé šedé látky. Odsouzenci na doživotí nosili čepice ze zelené vlny. Pokud nebyli mimořádně schopní, byli zařazeni k těm nejhrubším pracem. Podezřelí vězni, známí svým nepolepšitelným chováním nebo pokusy o útěk, měli na svých zelených čepicích vyšitý široký červený pruh. Odsouzenci na určitou dobu měli čepici celou červenou s tabulkou z kalené oceli, na níž bylo číslo vězně. Ty si pan Bernardon prohlížel s největší pozorností.

Někteří, kteří byli spoutáni ve dvojicích, měli okovy těžké osm až pětadvacet liber. Řetěz začínal u nohou jednoho vězně, vedl k jeho pasu, kde byl upevněn, a dále k nohám druhého. Tyto nešťastníky posměšně nazývali „rytíři věnců“. Jiní měli jen kruh a poloviční řetěz těžký devět až deset liber, nebo jen dvou až čtvrtlibrový kruh, zvaný ponožka. Někteří obzvlášť nebezpeční trestanci měli nohu v jakémsi svěráku ve tvaru trojúhelníku, který bránil jakémukoli pokusu o útěk.

Pan Bernardon kladl otázky vězňům i strážným. Postupně prošel různými pracovišti v celém přístavu. Před ním odehrávalo ponuré drama, které by opravdu pohnulo srdcem filantropa. Ale on jako by je neviděl. Celku si nevšímal, jeho oči rejdily sem a tam, jako kdyby v tom žalostném davu hledal někoho, kdo ho vůbec nečeká. Ale pátrání bylo marné a občas dával návštěvník najevo známky nespokojenosti.

Náhoda jej přivedla k místu stavby stožárů. Náhle se zastavil na místě a zahleděl se na jednoho muže. Z místa, kde stál, rozeznával číslo tohoto trestance, číslo 2224 na tabulce z kalené oceli, připevněné k červené čepici dočasně odsouzených.

III.

Vězeň 2224 byl muž asi pětatřicetiletý, silné postavy. Jeho tvář byla upřímná a zračila se v ní inteligence i odevzdanost. Ale nebyla to rezignace hrubce, jehož myšlení se léty tvrdé práce zcela vytratilo, ale uvědomělé přijetí nevyhnutelného neštěstí, které brání v přežití i zachování vnitřních sil, jak tomu nasvědčoval jeho pevný pohled.

Byl přikován ke starému trestanci, mnohem zatvrzelejšímu a obhroublejšímu, který s ním ostře kontrastoval a za jehož čelem se mohly skrývat už jen zvrácené myšlenky.

Vězňové vztyčovali stožáry nové lodi a zpívali píseň zvanou Vdova. Vdova – to je gilotina, je vdovou po všech, které zabíjí:

Jo ho hó, Jean-Pierre,

jo ho hó, už se ostříhej,

holič už je tu, jo ho hó,

rychle odjížděj, kára už je tu, jo ho hó!

Pan Bernardon trpělivě čekal na přestávku. Dvojice, která ho zajímala, ji využila k odpočinku.

Starší z obou trestanců se natáhl na zem, mladší se opřelo kotvu a zůstal stát.

Marseillan k němu přistoupil.

„Příteli,“ začal, „chtěl bych s vámi mluvit.“

Číslo 2224 muselo napnout řetěz, aby se přiblížilo k návštěvníkovi. Starší vězeň se probudil.

„Sakra, necháš toho?“ zavrčel.

„Buď zticha, Romaine, chci mluvit s tím pánem.“

„A já říkám, že ne!“

„Uvolni trochu ten řetěz.“

„Ne! Já si svou půlku podržím.“

„Romainel… Romainel…“, řekl vězeň s číslem 2224 rozhněvaně.

„Tak budeme hrát,“ prohlásil Romain a vytáhl z kapsy špinavý balíček karet.

„Dobře,“ souhlasil mladší odsouzenec.

Řetěz obou trestanců sestával z osmnácti článků o šesti palcích. Každému z nich patřilo devět a podle toho se mohli pohybovat.

Pan Bernardon přistoupil k Romainovi.

„Koupím vaši polovinu řetězu,“ řekl.

„A co za to?“ Obchodník vytáhl z tobolky pět franků.

„Hrome!…“ zvolal starý vězeň. „Tak jo!“ Popadl peníze, které bleskově zmizely neznámo kde, uvolnil řetěz, který měl stočený před sebou, a znovu si lehl zády ke slunci.

„Co mi chcete?“ ptal se vězeň číslo 2224 Marseillana.

Ten na něj upřeně hleděl a pronesl:

„Jmenujete se Jean Morénas. Byl jste odsouzen na dvacet let na galeje za vraždu a loupež. Zatím jste si odpykal polovinu trestu.“

„To je pravda,“ řekl Jean Morénas.

„Jste synem Jeanne Morénasové z vesničky Sainte-Marie-des-Maures.“

„Má ubohá dobrá matka!“ pronesl smutně odsouzenec. „Nemluvte o ní! Je mrtvá!“

„Už devět let,“ řekl pan Bernardon.

„I to je pravda. Kdo jste pane, že o mně všechno víte?“

„Na tom nezáleží!“ odpověděl pan Bernardon. „Důležité je, co pro vás mohu udělat. Poslouchejte, ať spolu nemluvíme příliš dlouho. Za dva dny buďte připraven k útěku. Kupte si mlčení svého druha. Slibte mu cokoli, já vaše sliby splním. Až budete připraven, dostanete příslušné pokyny. Brzy na shledanou!“ Marseillan klidně pokračoval v prohlídce a nechal vězně stát zcela vyjeveného z toho, co uslyšel. Prohlédl si několik dílen a pak se vrátil ke svému kočáru.

IV.

O patnáct let dříve, než pan Bernardon vedl tento rozhovor v Toulonu s vězněm číslo 2224, žila rodina Morénasova spokojeně ve vesnici Sainte-Marie-des Maures.

Skládala se z vdovy Morénasové a jejích dvou synů, pětadvacetiletého Pierra a o pět let mladšího Jeana.

Oba mladíci pracovali jako truhláři a doma i v sousedních vesnicích měli práce dostatek. Byli šikovní a všichni je vyhledávali.

Naproti tomu zdaleka nepožívali oba stejné vážnosti a nutno říci, že oprávněně.

Zatímco mladší, zcela oddán své práci a vášnivě zbožňující svou matku, by mohl sloužit za vzor všem synům, starší si často neodpustil nějakou nepříjemnost. Byl prudké povahy, a když.se napil, dostal se snadno do rvačky a jeho řeči nezůstávaly pozadu za jeho činy. Jeho projevy byly skutečně pobuřující. Proklínal svůj prostý život v tomto zapadlém koutě hor a chtěl nabýt snadno bohatství někde jinde. To stačilo, aby se na něj dívali místní sedláci s jistou nedůvěrou. Ale nikdo proti němu nemohl namítat nic vážného. Starší syn byl prostě horká hlava, schopná dobrých i zlých činů podle okolností. Jeho klidný a rozumný bratr byl proto mnohem oblíbenější.

Přes občasná mračna žila tedy rodina Morénasů šťastně. Za své štěstí vděčila výborným rodinným svazků. Jako synové se oba mladíci chovali, jak je třeba. Jako bratři se měli navzájem velmi rádi, kdo by ublížil jednomu, měl by co dělat s dvěma protivníky.

Prvním neštěstím, které rodinu Morénasových postihlo, bylo zmizení staršího syna. V den svých pětadvacátých narozenin odešel jako obvykle do práce, tentokrát do sousední vesnice. Večer čekala matka s bratrem marně na jeho návrat.

Pierre Morénas se nevrátil.

Co se mu stalo? Byl zabit v nějaké rvačce, kterých se tak rád účastnil? Byl obětí nehody nebo zločinu? Nebo prostě utekl? Nikdy nedostali na tyto otázky odpověď.

Zoufalství matky bylo velké. Ale čas vykonal své dílo a postupně se život opět uklidnil. Díky oddanosti mladšího syna se paní Morénasová poddala rezignované melancholii, která je jedinou radostí srdci postiženému neštěstím.

Tak uplynulo pět let, během nichž synovská oddanost Jeana Morénase ani na okamžik nepolevovala. Po uplynutí těchto pěti let, kdy i on dosáhl věku pětadvaceti roků, zasáhlo tuto rodinu, už tak těžce zkoušenou, druhé, ještě horší neštěstí.

Nedaleko od domku, kde bydleli, měl jedinou hospodu ve vesnici Alexandr Tisserand, vlastní bratr vdovy Morénasové. Se strýčkem Alexem, jak Jean říkal, žila jeho schovanka Marguerite. Před dávnou dobou se jí ujal, když rodiče děvčátka zemřeli. Přišlo tehdy do hostince a už v něm zůstalo. Marguerite pomáhala svému kmotrovi ve vedení skromné hospody a prošla dětstvím i dospívání. Když Jean Morénas dosáhl věku pětadvaceti let, bylo jí osmnáct a z dřívějšího děvčátka se stala dívka stejně jemná a milá jako krásná.

Ona i Jean rostli bok po boku. Hrávali si spolu jako děti a stará hospoda se často rozeznívala ozvěnou jejich hlasů. Postupně se jejich zájmy měnily, tak jako se měnilo pozvolna, alespoň v Jeanově srdci, i jejich dětské přátelství.

Přišel den, kdy Jean začal milovat jako nevěstu tu, kterou až dosud považoval za svou sestru. Miloval ji poctivě a z celého srdce, stejně jako svou matku, se stejným sebezapřením, stejně horoucně, celou svou bytostí.

Mlčel však a nic neřekl té, kterou chtěl učinit svojí ženou.

Příliš dobře pochopil, že city té mladé dívky nejsou stejné jako jeho. Zatímco jeho bratrské přátelství se postupně změnilo v lásku, Margueritino srdce zůstalo stále stejné. Její oči hleděly na druha z dětství stále pokojně, aniž by se v azurové modři objevily jakékoliv známky neklidu.

Jean, který si toho byl vědom, na dívku nenaléhal a skrýval své tajné naděje. Tím rmoutil strýce Alexe, který si svého synovce velmi vážil a rád by mu svěřil současně svou schovanku i těch pár grošů, které na shromáždil za čtyřicet let těžké práce. Strýc však nepodléhal beznaději a tajně doufal, že se vše ještě vyřeší. Marguerite byla dosud velmi mladá. Časem si uvědomí zásluhy Jeana Morénase, ten získá víc odvahy a přednese svou žádost, která jistě bude vyslyšena.

Takto se věci měly, když Sainte-Marie-des Maures vzrušila děsivá událost. Jednoho rána byl strýc Alex nalezen mrtvý, uškrcený před svým hospodským pultem.

Zásuvka byla prázdná do posledního pětníku. Kdo byl původcem toho zločinu?

Spravedlnost by ho možná marně hledala, kdyby se sám mrtvý nepostaralo jeho označení. V sevřené ruce mrtvoly byl nalezen zmačkaný kus papíru, na který napsal Alexandr Tisserand před smrtí tato slova: „Byl to můj synovec, kdo…“ Už neměl sílu napsat víc a smrt zastavila jeho ruku uprostřed obžalovací věty.

Ostatně to zcela dostačovalo. Alexandr Tisserand měl jediného synovce, proto nemohlo být pochyb.

Bylo jednoduché provést rekonstrukci zločinu. Předchozí večer v hospodě nikdo nebyl. Vrah tedy přišel zvenku a oběť ho určitě znala, když mu při své známé ostražitosti bez váhání otevřela. Bylo rovněž jisté, že zločin byl spáchán poměrně brzy.

Alexandr Tisserand byl dosud oblečený. Podle nedokončených účtů, nalezených na pultu, kontroloval své příjmy, když se návštěvník objevil. Šel otevřít a mechanicky si v ruce ponechal tužku, kterou psal a kterou později označil vraha.

Ten, sotvaže vešel, uchopil oběť za krk a povalil ji na zem. Drama proběhlo během několika minut. Nezůstaly žádné stopy po zápase a Marguerite ve svém dosti vzdáleném pokoji žádný hluk neslyšela.

Když vrah usoudil, že hostinský je mrtev, vyprázdnil zásuvku a důkladně prohledal ložnici, jak o tom svědčila rozházená postel a vysypané skříně. Konečně sebral svůj lup a dal se na útěk, aniž by zanechal jedinou stopu, která by ho mohla usvědčit.

Alespoň si to myslel. Nepočítal ale s vyšší spravedlností. Ten, jehož měl za mrtvého, dosud žil a na několik vteřin nabyl znovu vědomí. Měl ještě tolik sil, aby naškrábal těch pět slov, která usnadnila pátrání… Potom zemřel.

Vesnice byla otřesena. Jean Morénas, ten výborný dělník, oddaný syn, je vrah!

Nikdo tomu nemohl uvěřit. Existovala tady ale fakta a obvinění mrtvého bylo příliš jasné, aby mohlo být pochyb. Tak alespoň mínila spravedlnost. Jean Morénas byl přes své protesty zatčen, souzen a odsouzen k dvaceti letům na galejích.

Pro jeho matku to byla poslední, ukrutná rána. Od toho dne rychle chátrala.

O necelý rok později následovala zavražděného bratra do hrobu.

Nelítostný osud ji nechal zemřít příliš brzy. Odešla právě v okamžiku, kdy mohla po tolika zkouškách zažít konečně trochu radosti. Sotva dopadla na její rakev hlína, objevil se v kraji opět její starší syn Pierre.

Odkud přišel? Co dělal v průběhu šesti let nepřítomnosti? Jakými zeměmi prošel?

Jak se mu vedlo, když se vrátil do vesnice? Nic z toho nevysvětlil, a i když byli všichni zvědaví, nakonec otázky pozvolna utichly.

I když doslova nezbohatl, zdálo se, že alespoň není zcela bez prostředků. Jen tu a tam vykonával své bývalé truhlářské povolání a téměř dva roky žil v Sainte-Mariedes Maures z renty. Jen občas jezdil do Marseille, údajně za obchodem.

Většinu z těch dvou let strávil nikoli v domě, zděděném po matce, ale v hostinci strýce Alexe, který nyní patřil Marguerite. Ta ho po tragické smrti svého pěstouna vedla za pomoci jednoho sluhy.

Jak se dá předvídat, vyvinul se postupně mezi oběma mladými lidmi milostný vztah. To, co nedokázala klidná houževnatost Jeana Morénase, dokázala výřečnost a poněkud prudká povaha Pierrova. Jeho rostoucí láska k Marguerite byla záhy opětována. Dva roky po smrti vdovy Morénasové a tři roky po zavraždění strýce Alexe a odsouzení jeho vraha se konala svatba.

Uplynulo sedm let, během nichž se jim narodily tři děti. Nejmladšímu bylo necelých šest měsíců v době, kdy tento příběh začíná. Marguerite prožila sedm spokojených let jako šťastná manželka i matka.

Byla by méně šťastná, kdyby dokázala číst v srdci svého manžela, kdyby věděla o jeho potulném životě, který ho vedl od drobných krádeží k loupežím, od loupeží k podvodům, kdyby tušila, jaký podíl měl člověk, s nímž spojila svůj život, na smrti jejího pěstouna.

Alexandr Tisserand napsal pravdu, když obvinil z vraždy svého synovce, ale zlým řízením osudu nedokázal v agónii, která mu brzdila ruku a zatemňovala mozek, svou zprávu dokončit. Byl to opravdu jeho synovec, který spáchal tento odporný zločin, jenže ten synovec nebyl Jean, ale Pierre Morénas.

Když byl Pierre zcela bez prostředků a na nejzazší hranici chudoby, vrátil se v noci do Sainte-Marie-des Maures, aby se tu zmocnil majetku svého strýce. Odpor oběti učinil z lupiče vraha.

Když Pierre povalil hostinského na zem, vyloupil hostinec a pak uprchl do tmy.

Nic nevědělo smrti svého strýce, o němž si myslel, že omdlel. Nic netušil o odsouzení svého bratra. Proto když se jeho kořist po roce podstatně zmenšila, klidně se vrátil do kraje a nepochyboval, že po tak dlouhé době mu bude odpuštěno. Tehdy se dozvěděl o smrti svého strýce a své matky a o odsouzení svého bratra.

Nejprve ho ta zpráva zdrtila. Odsouzení bratra, ke kterému ho po dvacet let poutal hluboký a opravdový cit, mu působil kruté výčitky. Ale co mohl dělat, pokud se nechtěl přiznat a zaujmout na galejích místo nevinného odsouzeného?

Časem se výčitky svědomí otupily. Láska dokonala zbytek.

V průběhu poklidného rodinného života se výčitky však opět ozvaly. Stále častěji se před očima nepotrestaného pachatele objevoval obrázek nevinného galejníka. Stále častěji se mu vybavovala léta dětství až přišel den, kdy začal Pierre Morénas uvažovat o vysvobození svého bratra – z galejí, na které ho sám poslal. Konec konců nebyl už chudákem, který opustil Sainte-Marie-des Maures, aby našel ve světě bohatství. Nyní byl majitelem hostince, byl prvním ve vesnici a peníze mu nescházely. Nemohly by ho tedy peníze zbavit výčitek?

V.

Jean Morénas sledoval pana Bernardona očima. Stěží chápal, co se děje. Jak mohl ten člověk znát takové podrobnosti z jeho života?

Přesto musel mužovu nabídku přijmout. Rozhodl se tedy k útěku.

Především musel o svém plánu informovat svého společníka. Nebylo možné jinak, řetěz, který je poutal, se nedal přeřezat bez vědomí druhého. Možná bude chtít Romain využít situace, což by ale snížilo šanci na úspěch.

Jelikož měl starý trestanec před sebou už jen osmnáct měsíců galejí, snažil se mu Jean vysvětlit, že riziko dodatečného trestu už za to nestojí. Ale Romain, který za vším viděl peníze, nechtěl nic slyšet a kategoricky odmítal návrhy svého druha.

Teprve když Jean začal mluvit o tisíci franků vysázených v hotovosti a stejně vysoké částce po opuštění vězení, přestal se Romain stavět hluchým a začal svého druha poslouchat.

Pak bylo třeba rozhodnout, jak útěk provést. Hlavní bylo dostat se z přístavu, aniž by ho někdo zpozoroval, tedy uniknout bdělé pozornosti strážných. Až bude na venkově, skryje se u sedláků, než se podaří upozornit všechna četnická velitelství.

A pokud by někoho lákala odměna za dopadení vězně, jistě neodolá ještě vyšší částce.

Jean Morénas se rozhodl uprchnout v noci. I když byl odsouzen na omezenou dobu, nebydlel v jedné ze starých lodí přeměněných na plovoucí vězení. Výjimečně bydlel v budově na pevné zemi. Dostat se z ní bylo těžké. Nesmí tedy do ní večer vstoupit. V tu hodinu byla rejda téměř liduprázdná, bude ji tedy moci přeplavat. Mohl totiž opustit vězeňský objekt pouze po moři. Až se dostane na pevnou zem, bude mu muset pomoci jeho ochránce.

Když se rozhodl spoléhat na neznámého, musel teď očekávat jeho pokyny.

Nejprve bylo třeba zjistit, zda může splnit sliby dané Romainovi. Čas pomalu plynul a jeho netrpělivost narůstala.

Teprve za dva dny se jeho tajemný přítel znovu objevil.

„Nuže?…“ otázal se pan Bernardon.

„Všechno je připraveno, pane, a pokud mi chcete být užitečný, mohu vás ujistit, že vše bude v pořádku.“

„Co potřebujete?“

„Shnil jsem kamarádovi dva tisíce franků, z toho jeden tisíc, až vyjde z vězení…“

„Dostane je. Dále?“

„A tisíc franků hned na místě.“

„Tady jsou,“ řekl pan Bernardon a předložil žádanou částku, kterou starý trestanec okamžitě zabavil.

„Tady je dobrý pilník,“ pokračoval Marseillan. „Bude vám to stačit, abyste se dostal z okovů?“

„Ano, pane. Kde vás znovu uvidím?“

„Na mysu Brun. Najdete mě na pobřeží zátoky zvané Port Mejean. Znáte ji?“

„Ano. Počítejte se mnou.“

„Kdy hodláte uprchnout?“

„Dnes večer přes moře.“

„Jste dobrý plavec?“

„První třídy.“

„Výborně. Uvidíme se dnes večer.“

„Na shledanou večer!“

Pan Bernardon opustil oba trestance, kteří se opět dali do práce. Pokračoval v prohlídce, vyptával se jedněch i druhých, a nakonec opustil bez větší pozornosti vězení.

VI.

Jean Morénas se snažil být co nejklidnější. Přesto by si dobrý pozorovatel povšiml jeho nepokoje. Láska ke svobodě mu rozbušila srdce a jeho vůle byla proti horečné netrpělivosti zcela bezmocná. Jak daleko byla ta zdánlivá rezignace, kterou se deset let bránil proti zoufalství!

Aby večer na několik minut skryl svou nepřítomnost při návratu, nechal se nahradit jedním vězněm poblíž svého druha na řetěze. „Ponožkový“ trestanec nazývaný takto pro lehký kruh, který nosili vězni této kategorie na noze – měl strávit na galejích už jen několik dní, a protože nebyl k nikomu přikován, přistoupil za tři zlatky na Jeanův návrh nechat si po jeho útěku na několik minut přidělat k noze jeho řetěz.

Po sedmé hodině večer využil Jean chvíle odpočinku, aby přepiloval své okovy.

Díky výbornému pilníku se mu práce zdařila. V okamžiku návratu do budov zaujal jeho místo „ponožkový“ vězeň a on se skryl za hromadou dřeva.

Nedaleko od něj byla obrovská kotelna určená pro loď ve stavbě. Zařízení už stálo a otvory kamen poskytovaly uprchlíkovi dokonalý úkryt. Využil vhodného okamžiku a nehlučně zalezl dovnitř. Vzal s sebou kus prkna, z něhož narychlo vyřezal jakousi čepici a vyhloubil v ní několik otvorů. Pak čekal s napjatýma očima i ušima.

Přišla noc. Nebe se pokrylo mraky, které Jeanovi pomáhaly. Z druhé strany rejdy mizel poloostrov Saint-Mandrier ve tmě.

Když bylo všude pusto, vylezl Jean Ze skrýše a opatrně se plazil ke kýlovací nádrži. Tu a tam přecházeli strážní. Jean se občas zastavoval a lehal si na zem. Naštěstí byl bez okovů a mohl se pohybovat naprosto tiše.

Konečně se dostal k vodě na břehu Nové zátoky, nedaleko od otvoru umožňujícího přístup k rejdě. Se svou dřevěnou čepicí v ruce se spustil po provaze a ponořil se do vody.

Když opět vyplul na hladinu, nasadil si rychle tu zvláštní čepici a mizel tak všem pohledům. Vyhloubené otvory mu umožňovaly určovat směr. Každý by ho považoval za bóji.

Náhle zazněl výstřel z děla.

„Zavírají přístav,“ pomyslel si Jean Morénas.

Druhý výstřel, a třetí.

Nemohlo být pochyb, tohle byly výstřely na poplach. Jean pochopil, že jeho útěk byl objeven.

Pečlivě se vyhnul všem lodím i kotevním řetězům a vplul do malé rejdy podél prachárny v Millau. Plavalo se mu trochu těžko, ale jeho síla mu pomáhala. Stáhl ze sebe šaty, které mu překážely, a pustil je po vodě. Nechal si jen tobolku s penězi připevněnou na prsou.

Bez potíží se dostal až do středu rejdy. Tam se opřelo jednu ze železných bójí, opatrně sňal čepici, která ho chránila, a zhluboka se nadechl.

„Uf!“ řekl si, „tahle procházka není ničím ve srovnání s tím, co mě čeká. Na širém moři se nemusím obávat žádných setkání, ale musím proplout vjezdem do přístavu a tam pluje mnoho lodí z Velké věže do pevnosti Aiguillette. Snad se mi podaří se jim vyhnout. Zatím se musím zorientovat a dát si pozor na to, abych se nevrhnul nepříteli do spárů.“ Podle prachárny v Lagoubranu a pevnosti Saint-Louis určil směr a znovu se ponořil do vody.

Plaval opatrně, s hlavou uvnitř čepice. Hlas čerstvého větru mohl přehlušit jiné nebezpečné zvuky. Proto se měl na pozoru, a i když se chtěl dostat z rejdy co nejdříve, postupoval jen pomalu, aby se nepravá bóje nepohybovala příliš rychle.

Uplynulo půl hodiny. Podle svého odhadu musel být už u průjezdu, když se mu zdálo, že vlevo zaslechl šplouchání vesel. Zastavil se a naslouchal.

„Hola!“ ozvalo se z jednoho člunu, „máte něco nového?“

„Nic!“ zaznělo z druhého, napravo od uprchlíka.

„Nikdy ho nenajdeme!“

„Ale uprchl určitě po moři?“

„Jistě! Vylovili jeho oblečení.“

„Je taková tma, že bychom za ním mohli plout až do Indie!“

„Tak plujeme dál!“ Čluny se rozdělily. Když byly od sebe dosti daleko, Jean udělal několik mohutných temp a zamířil k průjezdu.

Jak se přibližoval, výkřiky kolem něho sílily a člunů na tomto místě přibývalo.

Jean se nenechal rostoucím počtem nepřátel zastrašit a plaval dál ze všech sil. Rozhodl se, že se raději utopí, než aby se nechal znovu chytit. Živého jej nedostanou.

Brzy se před jeho očima objevila věž a pevnost Aiguillette.

Na hrázi i na břehu zářily pochodně, četníci byli na nohou. Uprchlík zpomalil a nechal se unášet vlnami a západním větrem k moři.

Vodu náhle ozářila pochodeň a Jean spatřil čtyři čluny, které ho obklíčily.

Nehýbal se, sebemenší pohyb by ho mohl prozradit.

„Hej… vy tam!“ ozvalo se z jednoho člunu.

„Nic!“

„Plujeme dál!“ Jean vydechl. Čluny se vzdálí. Byl nejvyšší čas. Byly od něho na deset sáhů a kvůli nim musel plout kolmo.

„Hej! Co je to tam?“ zvolal jeden námořník.

„Copak?“ ptali se ho.

„Ten černý plovoucí bod.“

„To nic není. Uvolněná bóje.“

„Tak ji chytněte!“ Jean byl připraven k ponoření. Ale ozvala se píšťalka dozorce.

„Plujte dál! Máme jiné věci na práci, než lovit kusy prkna… Kupředu!“ Vesla udeřila do vln. Nešťastník opět nabyl odvahy. Jeho lest nebyla odhalena.

Síly se mu vrátily spolu s nadějí a opět zamířil k pevnosti Aiguillette, která se tyčila před ním.

Náhle se ocitl v naprosté tmě. Cosi zastínilo pevnost před ním. Byl to jeden z člunů, do něhož narazil. Jeden námořník se naklonil přes okraj.

„To je bóje,“ řekl.

Člun plul dál. Naneštěstí jedno veslo udeřilo do falešné bóje a převrátilo ji. Než uprchlíka napadlo zmizet, objevila se jeho vyholená hlava nad hladinou.

„Máme ho!“ vykřikli námořníci. „Honem!…“ Jean se ponořil, a zatímco píšťalky svolávaly ze všech stran čluny, plaval podél lazaretské pláže. Vzdálil se tak od místa schůzky, neboť pláž je napravo od vjezdu do velké rejdy, zatímco mys Brun nalevo. Ale doufal, že své pronásledovatele zmate, když se vydá k místu nejméně vhodnému pro útěk.

Po několika tempech se Jean Morénas obrátil zpět. Musel se přece dostat tam, kde na něj čeká tajemný zachránce. Lodě se křižovaly kolem něj. Každou chvíli se musel ponořit, aby nebyl objeven. Konečně se mu podařilo pronásledovatele zmást a vyplul správným směrem.

Nebylo příliš pozdě? Jean byl už unaven tím dlouhým bojem proti lidem i živlům a cítil, že ho opouštějí síly. Několikrát se mu zavřely oči a začínala se mu točit hlava; několikrát se jeho ruce uvolnily a nohy se ponořily do hlubin…

Jakým zázrakem nakonec dosáhl země? Sám by nemohl říci. Ale dosáhl jí. Náhle měl pevnou půdu pod nohama. Vztyčil se, udělal několik nejistých kroků, otočil se a upadl v bezvědomí na zem.

Když opět nabyl vědomí, skláněl se nad ním jakýsi muž a tiskl k jeho sevřeným rtům láhev, ze které vyteklo několik kapek kořalky.

VII.

Kraj na západ od Toulonu, pokrytý horami a lesy, zbrázděný proláklinami a vodními toky, poskytoval uprchlíkovi velké možnosti. Když byl opět na pevné zemi, uvěřil, že znovu nabyl ztracenou svobodu. Začal opět přemýšlet o svém velkorysém ochránci. Nebyly mu jasné jeho záměry. Potřeboval snad Marseillan podnikavého chlapa, svolného ke všemu a se srdcem na dlani, pro kterého si zašel na galeje? V tom případě se přepočítal. Jean Morénas byl pevně rozhodnut odmítnout jakékoliv podezřelé návrhy.

„Cítíte se lépe?“ ptal se pan Bernardon, když poskytl Jeanovi čas k odpočinku.

„Máte dost sil k další chůzi?“

„Ano,“ odpověděl Jean a vstal.

„V tom případě si oblékněte tento selský oděv, který jsem vám přinesl. A pak na cestu! Nesmíme ztrácet ani minutu.“

Bylo jedenáct hodin večer, když se oba muži vydali na cestu po venkově, vyhýbali se vysekaným cestičkám, vrhali se do příkopů nebo keřů, jakmile zaslechli zvuk kroků nebo hrčení kol. I když uprchlíka nemohl v jeho přestrojení nikdo poznat, obávali se vtíravých pohledů; ten oděv z Provence příliš působil dojmem vypůjčených šatů.

Kromě četnických sborů, které byly vyrozuměny neprodleně po vyhlášení poplachu, se musel Jean Morénas obávat i kteréhokoli kolemjdoucího. Obava o vlastní bezpečnost a rovněž lákavá odměna vyhlášená vládou za dopadení uprchlého galejníka zostřující zrak sedláků, zrychlují jejich nohy, vlévají sílu do jejich paží. A většinu uprchlých vězňů lze poznat podle kulhavé chůze, na kterou si navykli při tahání koule, nebo podle zrádného hnutí mysli zračícího se ve tváři.

Po třech hodinách pochodu se oba muži na znamená pana Bernardona zastavili.

Ten vytáhl z pytle na rameni trochu potravin, které Jean v úkrytu pod živým plotem rychle spořádal.

„Teď spěte,“ řekl Marseillan, když bylo po jídle. „Máte před sebou dlouhou cestu a musíte šetřit silami.“ Jean se nenechal dvakrát pobízet, natáhl se na zem a upadl do hlubokého spánku.

Už byl den, když ho pan Bernardon vzbudil. Oba se okamžitě vydali na další cestu. Už ale neprchali polem. Teď se nemuseli skrývat, pouze se příliš neukazovali, pohledům se nevyhýbali, ale nepustili si nikoho příliš k tělu. Kráčeli po velkých cestách a nikoho si nevšímali.

Šli už dosti dlouho, když se Jeanovi zdálo, že slyší klusat několik koní. Vystoupil na stoh, aby viděl na cestu, ale nemohl dohlédnout za zatáčku. Ale nemohl se mýlit.

Lehl si, položil ucho na zem a snažil se onen zvuk rozeznat.

Než stačil vstát, pan Bernardon se na něj vrhl, zacpal mu ústa a svázal ho.

V tu chvíli se objevili dva četníci na koních. Dojeli k panu Bernardonovi, který pevně držel svého vyděšeného vězně. Jeden z nich se Marseillana zeptal:

„Hej, vy tam! Co to znamená?“

„Toto je uprchlý trestanec, pane četníku, kterého jsem chytil,“ odpověděl pan Bernardon.

„Ohó!…“ řekl četník. „Toho, co uprchl dnes v noci?“

„Je to možné. V každém případě, toho nebo jiného, chytil jsem ho já.“

„To dostanete dobrou odměnu, příteli!“

„To bych řekl, a navíc nemá na sobě vězeňské šaty. Určitě mi je dají návdavkem.“

„Budete nás potřebovat?“ ptal se jeden z četníků.

„Ne, nebudu! Je dobře svázaný a já si ho odvedu sám!“

„Tím lépe,“ odpověděl četník. „Tak na shledanou, a hodně štěstí!“ Četníci odjeli. Když mizeli, zastavil se pan Bernardon u trsu keřů u cesty. Za okamžik byly Jeanovy provazy přeřezány.

„Jste volný,“ řekl mu jeho průvodce a ukázal k západu. „Jděte dál po cestě tímto směrem. S trochou odvahu budete večer v Marseille. Hledejte ve starém přístavu trojstěžník Marie-Madeleine, který odplouvá do Valparaisa v Chile. Kapitán všechno ví a vezme vás na palubu. Jmenuje se Jacques Reynaud. Tady jsou papíry. Máte zlato.

Snažte si zařídit nový život. Sbohem.“ Než Jean Morénas stačil odpovědět, zmizel pan Bernardon mezi stromy. Uprchlík zůstal sám na okraji cesty.

VIII.

Jean Morénas se dlouho ani nepohnul, pln úžasu nad svým podivuhodným dobrodružstvím. Proč ho jeho ochránce opustil, když mu předtím pomáhal v útěku?

A proč se vlastně zajímalo osud vězně, který na sebe nemohl ničím upozornit? Jak se opravdu jmenoval? Jean si uvědomil, že ho ani nenapadlo zeptat se jej na jeho jméno.

I když to už nemohl napravit, vlastně na tom příliš nezáleželo. Teď se musel definitivně zbavit svého jha. Zbytek se vysvětlí později nebo nikdy. Jisté bylo, že stojí na pusté cestě se zlatem v kapse, s řádnými papíry a z plných plic vdechuje omamný vzduch svobody.

Jean Morénas se vydal na cestu. Bylo mu řečeno, aby zamířil k Marseille. Šel tedy k Marseille, aniž by o čemkoli uvažoval. Ale po několika krocích se zastavil.

Marseille, Marie-Magdeleine, Valparaiso v Chile, nový život, k čemu to všechno?

Ne! Během vězení snil jen o jednom kraji: Sainte-Marie-des Maures, a o jediné lidské bytosti: Marguerite. Byl to právě stesk po vesnici a vzpomínka na Marguerite, které činily galeje tak krutými, řetězy tak těžkými. A teď by měl odjet a ani se tam nepodívat?

Ne! To by se raději vrátil do vězení!

Ano, za každou cenu se musí vrátit do vesnice, pokleknout u hrobu své matky a hlavně, hlavně znovu vidět Marguerite. Až se ocitne v její přítomnosti, najde odvahu, která mu dříve chyběla. Všechno jí vysvětlí, promluví s ním, prokáže svou nevinu.

Marguerite už nebyla dítě. Možná si ho teď zamiluje. Pak by musela jít s ním. Jak nádherná budoucnost by se před ním otevřela! Pokud by ho nemilovala, stane se, co se má stát. Pak už pro něj život nemá žádný význam.

Jean sešel z cesty a vydal se první cestičkou na sever. Ale brzy se znovu zastavil.

Jeho touhu musela řídit opatrnost. Příliš dobře znal kraj, jímž procházel, kde se často toulával jako chlapec, a věděl, že jeho cíl je blízko. Za dvě hodiny by mohl být v Sainte-Marie-des Maures. Nesměl se tam dostat dřív než po setmění, aby ho nikdo nezadržel. Zdržoval se tedy na venkově a vydal se na cestu teprve za soumraku, když si pořádně odpočinul a pojedl v malé hospůdce.

Odbilo devět hodin a byla již tma, když se Jean dostal na okraj Sainte-Marie-des Maures. Proklouzl pustými a temnými uličkami k hospodě strýce Alexe, aniž by ho někdo spatřil.

Jak se dostat dovnitř? Dveřmi? Nikoli. Nemohl přece vědět, kdo je v hlavní místnosti, za dveřmi mohl narazit na nepřátele. A patřila hospoda stále Marguerite?

Proč by se za ta léta nedostala do jiných rukou?

Naštěstí existoval lepší a jistější způsob, jak se dostat dovnitř.

Domy v Provence mívaly často tajné vchody, které umožňovaly jejich obyvatelům nepozorovaně vycházet. Tyto vchody více či méně důmyslné, byly bezpochyby vymyšleny během náboženských válek, které uvrhly kraj do víru ohně a krve. Tehdejší obyvatelé se přirozeně snažili připravit si únikovou cestu.

Jean a Marguerite objevili tajemství hospody strýce Alexe náhodou při svých dětských hrách, tajemství, které zůstalo skryto samotnému majiteli, které znali jen oni sami, nikdy nikomu neprozradili. Když dospěli, sami na ně zapomněli, ale nyní Jean doufal, že najde mechanismus nepoškozený, teď když jej potřebuje.

Tajemství spočívalo v pohyblivé zadní stěně krbu ve velké místnosti. Jako v mnoha venkovských domech byl krb obrovský, dosti široký i hluboký – topilo se jen na malé části uprostřed – a mohlo se v něm skrýt několik lidí. Zadní stěna sestávala ze dvou širokých rovnoběžných desek z kovu, oddělených mezerou o šíři několika centimetrů. Tyto desky byly pohyblivé a dalo se jimi lehce otáčet přiměřeným tlakem ruky.

Každý, kdo znal tajemství, které se nedalo snadno odhalit, mohl vniknout do mezery mezi oběma deskami, zavřít první z nich, otevřít druhou, a tak se dostat ven nebo dovnitř.

Jean obešel dům, přejel rukou po zdi a bez obtíží nalezl vnější desku. Po několika minutách našel místo, na které bylo třeba zatlačit. Zřejmě se nic nezměnilo. Deska povolila a se za duněním se odsunula.

Jean proklouzl škvírou, zavřel desku a nabral dech.

Musel jednat nadmíru opatrně. Do skrýše pronikal škvírou paprsek světla a v sále bylo slyšet hlasy. Obyvatelé hospody ještě nespali. Než se ukáže, musí zjistit, s kým má tu čest.

Bohužel marně tiskl oko k vnitřní desce, nedokázal nic rozeznat. Rozhodl se tedy desku pootevřít. V tu chvíli se v sále rozlehl hluk. Nejprve to byl zoufalý výkřik, volající o pomoc, následovalo chroptění a těžké oddechování, jako když spolu bojují dva muži, a rachot převráceného nábytku.

Jean po krátkém zaváhání zatlačil na desku, která se otočila a odkryla hospodský sál.

Chtěl se vrhnout kupředu, ale okamžitě se vrátil do stínu kouře v krbu, který mu poskytoval ochranu, celý vyděšený tím, co se dělo před jeho očima.

U velkého stolu ve středu místnosti seděl muž, kterého ze všech sil škrtil jiný muž stojící za ním. Byla to právě oběť, která vykřikla a pak začala chroptět. Z hrudi útočníka se dral přerývavý dech, jako když se atlet snaží zdolat svého protivníka.

Během zápasu spadla jedna židle.

Před sedícím mužem ležel kalamář a papír; zřejmě psal, když ho protivník překvapil. Na dosah ruky bylo na stole vidět tašku plnou papírů.

Drama trvalo sotva minutu a již končilo. Napadený muž se už přestal bránit a bylo slyšet jen vrahovo oddechování. Déle by to ani trvat nemohlo. Výkřik oběti bezpochyby slyšeli i venku. Jean uslyšel v pokoji v prvním patře, do kterého se vcházelo dřevěným schodištěm vedoucím ze sálu na galerii, dopadl bosých nohou na podlahu. Nahoře někdo vstával. Ještě chvíli a dveře se otevřou, objeví se svědek. Vrah pochopil, že mu hrozí nebezpečí. Jeho ruce uvolnily sevření, a zatímco hlava oběti dopadla bezvládně na stůl, vnikly do tašky a vytáhly z ní svazek bankovek. Pak muž odskočil dozadu a zmizel malými dvířky pod schody, vedoucími do sklepa.

Na okamžik se jeho tvář objevila v plném světle. Nebylo zapotřebí více, aby ho zděšený Jean Morénas poznal.

Tento muž byl onen neznámý, který zbavil nevinného galejníka jeho okovů, který mu dal zlato, který ho ochraňoval a vedl po venkově až několik kilometrů před Sainte-Marie-des Maures. Marně se zbavil falešných vousů i paruky, kterými se snažil změnit svou tvář. Zůstávaly oči, čelo, nos, ústa, postava a Jean se nemohl mýlit.

Ale když se jeho zachránce zbavil paruky i falešných vousů, kterými se snažil změnit svou tvář, byl Jean překvapen ještě víc; v tom člověku, jehož nyní viděl v jeho přirozené podobě a který se ukázal být jeho zachráncem a jenž byl nyní zcela bez pochyb i vrahem, poznal svého bratra Pierra, který kdysi zmizel a kterého patnáct let neviděl!

Z jaké tajemné příčiny byl Pierre a jeho zachránce jedna a táž osoba? Jakou shodou okolností se nacházel Pierre Morénas právě v tento den v hospodě strýce Alexe? Co tam dělal? Proč si ji vybral za dějiště svého zločinu?

Všechny tyto otázky vířily Jeanovi hlavou. Netušil, že příští okamžiky samy vy jeví krutou, leč nezvratnou pravdu.

Na dřevěné galerii se objevila mladá žena, vedle ní stály dvě děti v noční košili.

V náručí držela třetí dítě, docela maličké. Jean poznal Marguerite. Marguerite s těmito dětmi!… Určitě jsou její!… Zapomněla tedy na nevinného, který daleko od ní trpěl na galejích! Nešťastník na místě pochopil, že všechny naděje byly zbytečné.

„Pierre… můj Pierre!…“ zvolala mladá žena chvějícím se hlasem. Náhle zpozorovala tělo zhroucené na stole. Zašeptala: „Bože můj…“ a rychle seběhla dolů s malým v náručí. Další dvě děti se za ní hnaly s pláčem.

Běžela k uškrcenému, pozvedla mu hlavu a vydechla úlevou. Nechápala nic z toho, co se stalo, ale všechno bylo lepší než to, čeho se obávala. Mrtvý nebyl její manžel.

V tu chvíli se ozvalo prudké zaklepání na vnější dveře a bylo slyšet několik hlasů.

Marguerite, obávajíc se neznámo čeho, couvla ke schodišti, jako se zvíře vrací do svého obydlí, když hrozí nebezpečí, a zůstala stát na prvním schodu. Obě děti se ji držely za sukně, třetí měla stále v náručí.

Ze svého místa nemohla vidět na dveře do sklepa. Nevšímala si, jak se pootevírají a v nich se objevuje tvář Pierra Morénase, ve které se zračil zvířecí strach. Naproti tomu Jean měl před očima celý obrázek mrtvého, ustupující Marguerite s dětmi, svého bratra Pierra – vraha! – skrývajícího se před hrozbou přicházejícího trestu. Myšlenky v jeho hlavě začaly vířit. Pochopil.

Pierrova přítomnost, jeho dnešní zločin i neúplné obvinění strýce Alexe objasňovaly minulost. Dnešní vrah byl i dříve vrahem a nevinný zaplatil za svého bratra. Když čas poněkud uklidnil rozbouřenou hladinu, Pierre se vrátil, získal lásku Marguerite a podruhé zničil štěstí ubožáka úpícího pod bičem dozorců.

Tak tohle teď skončí!… Stačilo, aby Jean řekl jediné slovo, zničí tuto zločinnou stavbu a jednou provždy se pomstí za všechna utrpěná příkoří. Jediné slovo?…. Ani není zapotřebí. Stačilo, aby mlčel a tiše zmizel tak, jak přišel. Vrah nemohl uniknout.

Byl v pasti. Brzy i on pozná galeje…

A pak?

Otázka zazněla v Jeanově hlavě, jako by ji pronesl ironicky někdo nahlas. Ano, a co pak?…. Co by se stalo, kdyby s Jeanem pracoval na galejích Pierre? Snad by to vrátilo Jeanovi štěstí. Ale Marguerite by ho přesto nemilovala, dále by zbožňovala člověka, kterého teď ovládal jen strach. Protože ona ho milovala, milovala jej z celého srdce, ta ubohá žena. V jejím hlase ta láska zazněla, když Pierra volala. I nyní byla znát, jak tam stála na schodech, držela děti u sebe a bránila průchod svým tělem, jako by chtěla ochránit svůj domov před neznámým, avšak tušeným nebezpečím.

A k čemu by to bylo dobré?… Vrátila by mu snad pomsta nedosažitelné štěstí?

On by byl zachráněn a Marguerite by uvrhl do zoufalství. Nebylo lepší ponechat té, kterou zbožňoval, iluzi jejího šťastného života a sám sobě bolest, všechnu bolest, na kterou byl bohužel příliš zvyklý? Jak mohl lépe použít svého smutného osudu? On nebyl nic a už nikdy ničím být nemohl. Cesta byla před ním zatarasena a nic mu už neumožňovalo doufat. Jak by mohl lépe využít své zbytečné existence, než ji obětovat pro záchranu jiné osoby, které patřilo jeho srdce, jejíž život byl jeho životem, jejíž štěstí bylo jeho vlastním…?

Rány venku pokračovaly. Dveře se otevřely. Vstoupili čtyři muži a přiběhli k oběti. Pozvedli jí hlavu.

„Proboha!“ zvolal jeden z nich. „To je mistr Cliquet!“

„Notář!“ zvolal další.

Seběhli se kolem stolu. Notář Cliquet ležel na stole. Jeho hruď se nadmula a z jeho rtů vyšel mohutný vzdech.

„Zaplať Pánbůh,“ řekl jeden sedlák, „není mrtvý.“ Polili mu tvář studenou vodou a on brzy otevřel oči. Jean smutně povzdychl.

Vražda nebyla dokonána, oběť přežila, vrah tedy skončí jen na galejích. Byl by dal přednost gilotině.

„Kdo vás takhle zřídil, mistře Cliquete?“ ptal se jeden sedlák.

Notář pomalu nabíral dech a pokrčil rameny. Útočníka skutečně neviděl.

„Tak hledejme!“ navrhl kdosi.

Dlouho nebudou muset hledat. Pachatel nebyl daleko, a ostatně se docela hloupě málem prozradil sám.

Pierre, který chtěl využít zmatku k útěku, otevřel poněkud více dvířka, která ho chránila, a už už kladl nohu na dlaždici sálu, připraven se rozběhnout. Bezpochyby by byl na útěku chycen. A i kdyby unikl, nemohl se vyhnout dalšímu nebezpečí. Bude muset projít okolo Marguerite, která neopustila své místo a stála nehybně jako socha.

Tehdy pochopí.

Na záchraně viníka mu pramálo záleželo, ale bylo třeba zachovat její štěstí. Proto musí dále milovat toho, jemuž se dala, nikdy se nesmí dozvědět… Kdo ví? Možná už bylo příliš pozdě? Možná se za tím pobledlým čelem, v němž se zračil podivný děs už rodilo temné podezření… Nesmí již déle otálet.

Jean prudce vystoupil ze stínu krbu a postoupil do osvětlené části sálu. Všichni ho okamžitě poznali: Pierre i Marguerite, kteří si ho prohlíželi s údivem rozšířenýma očima, i pět sedláků, jejichž tváře odrážely současně dřívější sympatií i hrůzu, kterou vyvolává každý trestanec.

„Nikoho nehledejte,“ řekl Jean. „Udělal jsem to já.“ Nikdo neřekl ani slova. Ne, že by mu nevěřili. Naopak, přiznání znělo věrohodně, protože kdo jednou zabil, může zabíjet znovu. Ale bylo tak nečekané, že překvapení všechny ochromilo.

Obraz se zcela změnil. Pierre teď klidně vyšel ze dveří. Nikdo si ho nevšímal a on přešel k Marguerite, která ho předtím vůbec nezpozorovala. Nyní stála zpříma a její tvář zářila štěstím i hněvem. Byla šťastná, že její podezření bylo liché. Hněv byl namířen proti tomu, jehož zločin takovou myšlenku vyvolal.

Mladá žena mu zahrozila pěstí.

„Darebáku!…“ zvolala.

Jean neodpověděl, odvrátil hlavu a nabídl své paže drsným rukám, které se na ně ,snesly. Odvlekli ho.

Široce rozevřené dveře tvořily temný obdélník, na nějž se Jean vášnivě díval. Na temném pozadí se rýsoval krutý i sladký obraz. Byl to břeh spálený sluncem pod modrou oblohou… A na tom břehu se míjeli muži s okovy na nohou, nesoucí těžká břemena… Ale nad nimi zářil oslňující obrázek, obrázek mladé ženy s dítětem v náručí…

Jean s pohledem upřeným na tento obrázek zmizel v temné noci.

HUMBUK (Amarické mravy)

V březnu 1865 jsem se nalodil na parník Kentucky, který zajišťuje dopravu mezi New Yorkem a Albany.

V tomto ročním období zajišťovala častá přistání čilý obchodní ruch mezi oběma městy, což ostatně nebylo nic výjimečného. Obchodníci z New Yorku udržují za pomoci svých zástupců neustálé styky s nejvzdálenějšími provinciemi, a tak rozšiřují odbyt svých výrobků ze Starého světa. Současně vyvážejí místní výrobky do zahraničí.

Můj odjezd do Albany mi poskytl další příležitost obdivovat ruch New Yorku. Ze všech stran se hrnuli cestující. Někteří obtěžkali nosiče svými nes četnými zavazadly, jiní si stačili sami jako opravdoví angličtí turisté, jejichž garderoba se vejde do nepatrné brašny. Lidé se tlačili vpřed, každý se snažil zajistit si místo na parníku, který díky spekulaci s jízdenkami projevoval co do kapacity pružnost vskutku americkou.

První údery zvonu způsobily paniku mezi opozdilci. Nástupní můstek se teď prohýbal pod vahou posledních příchozích, kteří jsou obvykle pro cestu pohromou.

Ale nakonec se všichni směstnali na palubu. Oheň praskal v komínech, můstek Kentucky se chvěl. Slunce se snažilo proniknout ranní mlhou a trochu zahřát chladný březnový vzduch, který nás přinutil ohrnout límce oděvu, strčit ruce do kapes, a přitom říkat: dneska bude krásně.

Protože moje cesta nebyla služební – všechny moje věci se vešly do jednoho vaku – a nemusel jsem se zabývat žádnými plány ani obchody, přemýšlel jsem o všem a o ničem a přenechal jsem náhodě, tomu důvěrnému příteli všech turistů, aby mi předhodila do cesty jakýkoli objekt potěšení a zábavy. Tehdy jsem si všiml na tři kroky přede mnou paní Melvilové, která se usmívala co nejpříjemněji.

„Ach! Vy zde!“ zvolal jsem překvapeně a s nelíčenou radostí, „vy jste se vydala nebezpečím davu na hudsonském parníku?“

„Proč ne, pane,“ odpověděla paní Melvilová a podala mi ruku po anglickém způsobu. „Ostatně nejsem sama, doprovází mě stará dobrá Arsinoe.“ Ukázala na svou věrnou černošku, sedící na balíku vlny, která se na ni něžně dívala. Slovo něžně musím v těchto souvislostech zdůraznit, protože jen černí služebníci se umějí takto dívat.

„Ať je pro vás Arsinoe jakoukoli oporou i pomocnicí,“ řekl jsem, „jsem šťasten, že mohu být pokládán za vašeho ochránce při této plavbě.“

„Cítíte-li se tak povinen,“ odpověděla mi se smíchem, „nikterak vás k tomu nezavazuji. Ale jak to, že plujete již dnes? Podle toho, co jste říkal, jste tuto cestu měl uskutečnit až za několik dnů. Proč jste mi včera neřeklo svém odjezdu?“

„Nevěděl jsem o něm,“ odvětil jsem. „Rozhodl jsem se pro jízdu do Albany proto, že mě lodní zvon vzbudil v šest hodin ráno. Kdybych se vzbudil v sedmi, byl bych možná zvolil cestu přes Philadelphii. Ale vy sama, paní Melvilová, jste ještě včera vypadala jako ta nejusedlejší žena na světě.“

„Samozřejmě. Také zde nevidíte paní Melvilovou, ale jen prvního pomocníka Henryho Melvila, obchodníka a rejdaře z New Yorku, který chce dohlížet na nakládání v Albany. Tomu vy nerozumíte, vy žijete v příliš civilizovaných zemích Starého světa!… Protože můj muž nemohl dnes opustit New York, musím ho zastoupit. Věřte, prosím, že o libry nákladu bude stejně dobře postaráno a účty nebudou o nic méně přesné.“

„Už se nebudu ničemu divit,“ zvolal jsem. „Ale kdyby se něco takového dělo ve Francii, kdyby se ženy staraly o obchody svých manželů, starali by se muži brzy o záležitosti svých žen a záhy dělali všechno za ně. Hráli by na klavír, stříhali květiny, vyšívali krajky…“

„Příliš si svých krajanů neceníte,“ prohlásila paní Melvilová se smíchem.

„Naopak! Já jen vycházím z toho, že krajky jim vyšívají ženy.“

V tu chvíli zazněl potřetí zvon. Poslední cestující se vrhli na můstek Kentucky, uprostřed křiku námořníků, kteří se ozbrojili dlouhými bidly a odstrkovali loď od přístavu.

Nabídl jsem rámě paní Melvilové a doprovodil ji k zádi, kde byl dav trochu řidší.

„Dala jsem vám do Albany doporučující dopisy…“ začala. „Ovšem. Přejete si, abych vám za ně po tisící poděkoval?“

„Jistěže ne, teď už jsou zbytečné. Jelikož jedu navštívit svého otce, jemuž jsem je psala, dovolíte mi, abych vás nejen představila, ale abych vám jeho jménem nabídla pohostinství?“

„Měl jsem tedy pravdu,“ řekl jsem, „když jsem věřil náhodě, že mi zařídí příjemnou cestu. A přitom jsme vy ani já málem nevyjeli.“

„A proč to?“

„Jistý cestovatel a milovník výstředností, na které měli před objevením Ameriky patent pouze Angličané, si chtěl vyhradit celou Kentucky sám pro sebe.“

„Je to snad obyvatel Východní Indie a cestuje s průvodem slonů a bajadér?“

„Nikoli! Byl jsem při jeho sporu s kapitánem, který jeho žádost odmítl, a neviděl jsem u toho žádného slona. Byl to tlustý, dobře vypadající muž, který prostě chtěl mít volné pole!… Ale tady je! Poznávám ho… Vidíte toho cestujícího, co běží po břehu, divoce gestikuluje a křičí? Ten nás ještě zdrží, už jsme málem odpluli.“ Muž středního vzrůstu s obrovskou hlavou, ozdobenou dvěma ostrovy křiklavě červených vlasů, oblečený v dlouhém svrchníku s dvojitým límcem a s širokým gaučovským kloboukem na hlavě, se vřítil udýchaně do přístavu, kde už sňali vstupní můstek. Mával rukama, rozčiloval se, hulákal a chechotu davu nakupeného kolem si vůbec nevšímal.

„Hej! Vy tam, na Kentucky!… K čertu! Rezervoval jsem si místo, mám ho zaplacené, a vy mě necháváte na zemi!… Zatraceně, kapitáne, budete se mi zodpovídat před Nejvyšším soudem.“

„Opozdilci mají smůlu!“ zvolal kapitán a vystoupil na jednu z nádrží. „Musíme odplout včas a voda opadává.“

„Sakra!…“ zařval opět tlusťoch. „Dostanu od vás sto tisíc dolarů odškodného!…

Bobby!“ zvolal a obrátil se na jednoho ze dvou černochů, kteří ho doprovázeli, „postarej se o zavazadla a běž do hotelu, Dacopa sežene nějaký člun, kterým tu zatracenou Kentucky doženeme.“

„To je zbytečné,“ zavolal kapitán a nařídil uvolnit poslední lana.

„Rychle, Dacopo!“ pobízel tlustý svého černocha.

Ten se zmocnil lana v okamžiku, kdy ho parník vlekl pryč, a omotal jeho konec kolem jednoho z pilířů. Současně se tvrdohlavý cestující vrhl za potlesku davu do jednoho z člunů a za několik okamžiků dosáhl schůdků Kentucky. Vyskočil na můstek, vrhl se ke kapitánovi a tvrdě se na něho obořil. Dělal přitom tolik hluku jako deset jiných a mluvil vehementněji než dvacet klepen. Kapitán, který už nevystačil s argumenty a viděl, že se cestující usadil, se o něj přestal starat. Vzal do ruky megafon a přešel ke strojovně. Když chtěl dát znamení k odjezdu, vrátil se tlusťoch k němu a zvolal:

„A co má zavazadla, k čertu?“

„Jak to… vaše zavazadla?…“ opáčil kapitán. „Snad právě přicházejí?“ Cestující, roztrpčení tímto dalším zdržením, začínali reptat.

„No tohle!“ zvolal neohrožený cestující. „Nejsem snad svobodným občanem Spojených států? Jmenuji se Augustus Hopkins, a pokud vám toto jméno neříká dost…“

Nevím, zda toto jméno nějak na přihlížející diváky zapůsobilo. V každém případě musel kapitán Kentucky zakotvit a nalodit zavazadla Augusta Hopkinse, svobodného občana Spojených států amerických.

„Musím přiznat,“ řekl jsem paní Melvilové, „že toto je vskutku zvláštní člověk.“

„O nic méně než jeho zavazadla,“ odpověděla, a ukázala na dva nákladní vozy, které přivážely do přístavu dvě bedny vysoké dvacet stop, pokryté voskovaným plátnem a zavázané uzly a provazy, které by nikdo nedokázal rozplést. Červená písmena označovala, kde je „dole“ a „nahoře“, další slovo „křehké“, napsané palcovými písmeny, rozechvělo každého, kdo se k bednám přiblížil na sto metrů.

Přes všechny námitky, které obě bedny vyvolaly, činil se pan Hopkins rukama, nohama, hlavou i plícemi tak vydatně, že nakonec byly po velké námaze a notném zdržení naloženy na můstek. Konečně mohla Kentucky opustit přístav a plout po řece Hudson mezi nejrůznějšími loděmi, které brázdily její vody.

Oba Hopkinsovi černoši se usadili poblíž beden svého pána. Ty budily maximální zvědavost cestujících. Většina se jich tísnila nedaleko a rozvíjela všechny možné teorie, kterých jsou obyvatelé zámoří schopni. I paní Melvilovou ty bedny zřejmě zajímaly, zatímco já jako pravý Francouz jsem se snažil nasadit co nejlhostejnější výraz.

„Vy jste opravdu zvláštní člověk!“ poznamenala paní Melvilová. „Taková obrovská zavazadla a vás nezajímá, co je v nich. Já jsem přímo sžírána zvědavostí.“

„Přiznám se vám,“ odvětil jsem, „že to vše mě opravdu pramálo zajímá. Když jsem viděl, jak ty kolosy přivážejí, napadly mě hned ty nejodvážnější teorie. Buď je v nich pětipatrový dům i s nájemníky, řekl jsem si, nebo v nich není nic. Nedivil bych se, kdybych měl pravdu v obou případech, a to už by bylo nezvyklé. Ale pokud si přejete, paní Melvilová, pokusím se o tom něco zjistit a pak vám vše povím.“

„Budu ráda,“ odpověděla, „a já během vaší nepřítomnosti prověřím tyhle seznamy.“

Nechal jsem svou neobvyklou spolucestující, aby kontrolovala své účty s rychlostí newyorských bankéřů, kteří se prý jen jednou podívají na sloupec čísel a okamžitě znají jejich součet.

Přemýšlel jsem o té podivné organizaci a o podvojném životě půvabným amerických žen a přešel jsem k muži, jenž byl středem všech pohledů a předmětem všech hovorů.

I když obě mamutí bedny zcela bránily přídi ve výhledu na řeku, řídil kormidelník loď s absolutní jistotou a o překážky se vůbec nestaral. Přitom jich tu muselo být dost, neboť žádná řeka, Temži nevyjímaje, nebyla brázděna tolika plavidly jako řeky v Americe. V době, kdy Francie měla dvanáct až třináct tisíc lodí a Anglie čtyřicet tisíc, měly jich Spojené státy již šedesát tisíc, z nichž dva tisíce parníků narušovalo klid všech moří světa. To vám umožní udělat si obrázek o obchodním provozu a pochopit vysoký počet nehod, k nimž na amerických řekách často dochází.

Je pravda, že všechny ty katastrofy, srážky i ztroskotání nemají pro odvážné podnikatele velký význam. Pojišťovny by dělaly dost špatné obchody, nebýt vysokých částek, které požadují. Člověk má v Americe menší cenu i význam než pytel uhlí nebo žok kávy.

Snad mají Američané pravdu, ale já bych dal všechny doly i kávovníky světa za bezpečnost mé nepatrné francouzské osoby! Při této cestě plnou parou přes řadu překážek jsem nebyl zcela bez obav.

Augustus Hopkins mé obavy zřejmě nesdílel. Byl z těch lidí, kteří vyskakují, šílí a raději zahynou, než aby pustili nějaký obchod.V každém případě se vůbec nezajímalo krásné hudsonské břehy. Mezi New Yorkem a Albany pro něj bylo jen osmnáct hodin ztraceného času. Překrásné zastávky na pobřeží, malebná městečka, lesy náhodně rozmístěné po venkově, živý proud řeky, první rozpuk jara, nic nemohlo tohoto muže vytrhnout z jeho obchodních úvah. Přecházel po palubě z jednoho konce na druhý, mumlal si nedokončené věty nebo si prudce sedal na balíky zboží, vytáhl z jedné ze svých početných kapes rozměrnou a silnou tobolku naditou papíry nejrůznějšího druhu. Zdálo se mi, že vidím, jak všechna ta lejstra obchodní byrokracie rozkládá před sebou. Horečně přehraboval obrovskou korespondenci, vytahoval dopisy ze všech zemí světa i s poštovními razítky a pročítal je s pozoruhodným soustředěním.

Neměl jsem tedy žádnou příležitost oslovit ho, abych se o něm cokoli dozvěděl.

Marně se několik zvědavců snažilo něco vytáhnou z obou černochů, sedících u beden; ti dva synové Afriky zachovávali absolutní mlčení, což bylo v protikladu s jejich zvyky.

Chystal jsem se tedy vrátit k paní Melvilové a vypovědět jí své dojmy, když jsem narazil na skupinu, jíž cosi vykládal kapitán Kentucky. Mluvilo se o Hopkinsovi.

„Opakuji vám,“ říkal kapitán, „ten chlap se nikdy nezmění. Už deset let se plaví po Hudsonu, z New Yorku do Albany, deset let se mu daří vždycky přijít pozdě, deset let převáží podobné náklady… K čemu to všechno je? To nevím. Říká se, že pan Hopkins chystá velký podnik někde u Albany a že mu ze všech koutů světa dodávají nějaké neznámé zboží.“

„Zřejmě je to jeden z hlavních agentů Indické společnosti,“ řekl jeden z pomocníků, „a chce založit pobočku v Americe.“

„Nebo spíš majitel pozemků v Kalifornii,“ odpověděl kdosi.

„Ty všechny dodávky…“

„Nebo nějaká společnost, ke které bychom se mohli připojit,“ mínil třetí. „Cosi podobného naznačoval nedávno New York Herald.“

„Brzy spatříme akcie nové společnosti s kapitálem pěti set miliónů dolarů,“ prohlásil čtvrtý. „Zapisuji se jako první na sto tisícidolarových akcií.“

„Proč jako první?“ namítl někdo. „Máte už snad v tom obchodě nějaké závazky?

Já mohu zaplatit za dvě stě akcií, nebo i víc.“

„Pokud něco zbude pro mně!“ vykřikl v dálce kdosi, jehož tvář jsem nezahlédl.

„Zřejmě se jedná o zřízení železnice z Albany do San Franciska, a bankéř, kterému připadne, je můj nejlepší přítel.“

„Co máte s železnicí? Ten Hopkins chce instalovat elektrický kabel přes Ontarisjké jezero a v těch velkých bednách jsou míle drátů a gutaperči.“

„Přes Ontario? To je přece zlatý důl! Kde je ten pán?“ vykřiklo několik obchodníků zachvácených démonem podnikání.

„Pan Hopkins nám vysvětlí své záměry. Já chci jenom první akcie!…“

„Já, já, pane Hopkinsi!…“

„Ne, já!“

„To ne, já! Nabízím tisíc dolarů navíc!“ Nabídky i odpovědi stíhaly jedna druhou a zmatek se šířil. I když jsem nebyl podnikavé povahy, šel jsem za skupinou, která zamířila k hrdinovi Kentucky. Hopkins byl brzy obklopen jednolitým davem, který mu nestál ani za pohled. Na jeho širokém bloku se kupily dlouhé řady čísel s úctyhodným počtem nul. Pod jeho tužkou se neustále míhaly všechny čtyři početní výkony. Milióny unikaly z jeho rtů s dravostí říčního proudu; byl posedlý početní horečkou. Kolem něho se rozhostilo ticho, bez ohledu na bouře zuřící ve všech amerických hlavách, posedlých obchodní vášní.

Po neskutečně složitém výpočtu, při němž pan Augustus Hopkins třikrát zlomil tužku na obrovské jedničce, která kralovala osmi nádherným nulám, pronesl tento muž dvě posvátná slova:

„Sto miliónů.“ Pak rychle papíry složil do své rozměrné tobolky a vytáhl z kapsy hodinky, zdobené dvěma řadami jemných perel.

„Devět hodin! Už devět hodin!“ zvolal. „Copak ta zatracená loď vůbec nepluje?

Kapitán! Kde je kapitán?“ Proběhl přitom třemi řadami obléhajícího davu a zahlédl kapitána nakloněného nad otvorem do strojovny, kde dával jakési příkazy strojníkovi.

„Zdalipak víte, kapitáne,“ oslovil ho důležitě, „že desetiminutové zpoždění mi může zničit důležitý obchod?“

„S kým vy mluvíte o zpoždění?“ otázal se kapitán, kterého taková výčitka naprosto vyvedla z míry, „když jste ho zavinil jen vy sám?“

„Kdybyste mě tak tvrdohlavě nechtěl nechat na pevné zemi,“ opáčil Hopkins a zvýšil hlas o tóninu výše, „nebyl byste ztratil čas, který v této době je pěkně drahý.“

„A kdybyste byl i se svými bednami laskavě přišel včas,“ ohradil se kapitán dotčeně, „mohli jsme využít přílivu a byli bychom o dobré tři míle dál.“

„To mě vůbec nezajímá. Musím být před půlnocí v hotelu Washington v Albany, a pokud se tam dostanu až po půlnoci, bylo by lépe, kdybych nikdy neopustil New York. Upozorňuji vás, že v tom případě budu žalovat vaši plavební správu i vás o náhradu škody.“

„Teď už mě, doufám, alespoň chvíli necháte na pokoji!“ vykřikl pohněvaně kapitán.

„To rozhodně ne, dokud mi vaše zbabělost a šetření palivem mohou způsobit ztrátu takového majetku!… No tak, topiči, vhoďte do toho kotle čtyři nebo pět plných lopat uhlí, a vy strojníku, dejte nohu na záklopku, ať dohoníme ztracený čas!“ A Hopkins vhodil do strojovny peněženku s několika dolary.

Kapitán se doopravdy rozzuřil, ale náš vzteklý cestující dokázal křičet déle a silněji než on. Pokud jde o mne, vzdálil jsem se rychle z místa sporu; věděl jsem, že to doporučení strojníkovi stisknout záklopku, aby se zvýšil tlak páry a loď plula rychleji, způsobí určitě výbuch kotle.

Nemusím snad říkat, že mým spolucestujícím připadalo toto opatření nesmírně prosté. Paní Melvilové jsem proto radši nic neříkal; mé chimérické obavy by ji rozesmály až k slzám. Když jsem k ní došel, byla již se všemi výpočty hotova a její půvabné čelo již nekrabatily vrásky obchodnických starostí.

„Opustil jste obchodníka,“ řekl, „a vracíte se k ženě velkého světa. Můžete s ní hovořit, o čem chcete, mluvit o umění, o citech, o poezii…“

„Mám mluvit o umění,“ vykřikl jsem, „o snech a o poezii po tom, co jsem viděl a slyšel? Ne, to ne! Už jsem prosákl obchodnickým duchem, slyším jen cinkat dolary a jsem oslněn jejich nádherným jasem. Na té nádherné řece nevidím nic než výhodnou přepravní cestu, ty překrásné břehy slouží jen k vybírání místních poplatků, v těch pěkných městečkách jsou jen obchody s cukrem a bavlnou a začínám vážně uvažovat o zřízení přehrady na Hudsonu, kterou bych používal k pohánění mlýnku na kávu!“

„Ale! To je zajímavý nápad, vlastní mlýn na kávu!“

„Proč bych já nemohl mít dobré nápady jako každý jiný?“

„Dostal jste se tedy do osidel průmyslového podnikání?“ ptala se paní Melvilová se smíchem.

„Posuďte sama,“ odpověděl jsem.

Vypověděl jsem jí všechno, čeho jsem byl svědkem. Vážně naslouchala mému vyprávění, jak to dělá každá inteligentní bytost v Americe, a uvažovala. Pařížanku by to nejpozději v polovině omrzelo.

„Nuže, paní Melvilová, co si myslíte o tom Hopkinsovi?“

„Ten člověk může být geniální podnikatel,“ odpověděla, „který zakládá obrovský podnik, nebo prostě ten nejobyčejnější kejklíř, kterých jsou na baltimorském trhu tucty.“ Dal jsem se do smíchu a rozhovor se stočil na jiné téma.

Naše cesta skončila bez dalších příhod, pokud nepočítám skutečnost, že pan Hopkins málem shodil jednu ze svých beden do vody, když ji chtěl přemístit proti kapitánově vůli.

Diskuse, která vzápětí následovala, měla opět zdůraznit význam jeho obchodů a cenu jeho zavazadel. Poobědval a povečeřel nikoli jako člověk, který chce znovu nabýt sil, ale jako ten, kdo chce utratit co nejvíc peněz. Když jsme konečně dorazili do cíle, nebylo na palubě jediného cestujícího, který by nedokázal vyprávět o tom podivném muži pravé zázraky.

Kentucky přirazila ke břehu v Albany před osudnou půlnocí. Nabídl jsem rámě paní Melvilová a cítil jsem se spokojen, že jsem dorazil živa zdráv, zatímco Augustus Hopkins nechal za velkého shonu odnést své dvě bedny a nyní vítězně vcházel do hotelu Washington, obklopen značným davem.

Pan Francis Wilson, otec paní Melvilové, mě přijal tím vlídným a upřímným způsobem, který pro pohostinství tolik znamená. Přes všechny námitky jsem musel nakonec přijmou pěkný modrý pokoj v domě ctihodného obchodníka. Nemohu ani nazvat hotelem ten obrovský dům, jehož rozlehlé pokoje mi připadaly mizivé vedle obrovských obchodů, přeplněných zbožím z celého světa. Byl to svět prodavačů, úředníků i dělníků, obrovské mraveniště, které mohou jen vzdáleně připomínat obchodní domy v Le Havre a v Bordeaux. Přes značné obchodní vytížení pána domu se mnou nakládali jako s biskupem, nemusel jsem o cokoli žádat nebo si přát. Službu navíc zajišťovali černoši, a když vás obsluhují černoši, lépe se můžete obsloužit jen sám.

Druhého dne jsem se procházel v Půvabném městě Albany, jeho samotné jméno mě vždy okouzlilo. Viděl jsem v něm stejnou horečnou činnost jako v New Yorku. Stejné obchodování, stejné nespočetné zájmy. Touha obchodníků po zisku, jejich pracovní úsilí, jejich potřeba vydolovat peníze všemi způsoby, které průmysl nebo spekulace nabízejí, nepůsobí u obchodníků Nového světa zdaleka tak odpudivě jako u některých jejich zámořských kolegů. V jejich jednání je jakási nesmírně sympatická velikost. Je vidět, že ti lidé potřebují hodně vydělávat, protože i hodně utrácejí.

Při svačině, připravené opravdu luxusně, a během večera se zprvu všeobecná konverzace brzy stočila na konkrétnější témata. Mluvilo se o městě, o možnostech pobavit se v něm, o divadle. Pan Wilson byl zřejmě o všech zábavách dobře informován, ale připadal mi přesto jako pravý Američan, zvláště když jsme začali mluvit o výstřednících, kterými se zabývá celá Evropa.

„Máte na mysli,“ ptal se mne pan Wilson, „náš vztah ke slavné Lole Montésové?“

„Bezpochyby,“ odpověděl jsem. „Hraběnku z Lansfeldu mohli brát vážně jen Američané.“

„Brali jsme ji vážně,“ prohlásil pan Wilson, „protože vážně jednala, stejně jak nepřikládáme žádného významu těm nejzávažnějším problémům, jsou-li brány na lehkou váhu.“

„Vás zřejmě šokuje,“ poznamenala paní Melvilová s úsměvem, „že Lola Montésová navštívila mimo jiné naše dívčí penzionáty?“

„Přiznávám upřímně, že mi to připadá divné,“ opáčil jsem, „protože tato Půvabná tanečnice není pro mladá děvčata právě tím nejlepším příkladem.“

„Naše děvčata jsou vychovávána k větší samostatnosti než vaše,“ mínil pan Wilson. „Když Lola Montésová navštívila jejich penzionáty, nevystupovala jako pařížská tanečnice ani jako hraběnka z Lansfeldu a z Baviére, ale jako slavná žena, na kterou je příjemné pohledět. Pro děti to nemělo žádné nepříznivé následky, jen ji zvědavě pozorovaly. Je to prostě svátek, potěšení a zábava. Co je na tom špatného?“

„Špatné jsou ty mimořádné ovace, které všechny umělce zkazí. Když se vrátí ze svého turné po Spojených státech, není s nimi k vydržení.“

„Stěžoval si snad někdo?“ tázal se živě pan Wilson.

„Naopak,“ odpověděl jsem, „ale jak máme například uctít v Evropě Jenny Lindovou, když se tady zapřáhnou do jejího kočáru uprostřed veřejných slavností ti nejváženější mužové? Jakou reklamu bude mít slavná nadace nemocnic založená jejím impresáriem?“

„Mluvíte, jako byste žárlil,“ namítla paní Melvilová. „Máte té slavné umělkyni za zlé, že nikdy nechtěla vystupovat v Paříži.“

„Ovšem ne, paní Melvilová, a dokonce bych jí to ani neradil, protože by se tam určitě nesetkala s takovým přivítáním, jako jste jí připravili vy.“

„Proděláte na tom,“ řekl pan Wilson.

„Myslím, že méně než ona.“

„Přinejmenším přijdete o ty nemocnice,“ prohlásila paní Melvilová se smíchem.

Diskuse živě pokračovala. Po nějaké době pan Wilson navrhl:

„Jelikož vás tyto události a reklama zajímají, máme dobrou příležitost. Zítra se vydražují první vstupenky na koncert paní Sonntagové.“

„Vydražují, tak jako by šlo o železnici?“

„Samozřejmě, a největším zájemcem byl až dosud počestný kloboučník z Albany.“

„Je to snad hudební nadšenec?“ zeptal jsem se.

„Ach, on!… ten Johny Turner!… nenávidí hudbu. Je to pro něj zvuk ze všech nejnepříjemnější.“

„Co svým zájmem tedy sleduje?“

„Chce dobře vypadat v očích publika. To je reklama. Bude se o něm mluvit nejen ve městech, ale ve všech provinciích Unie, v Americe i v Evropě budou kupovat klobouky, bude jich dodávat tucty, bude zásobovat celý svět!“

„Nemožné!“

„Uvidíte to zítra, a pokud byste potřeboval klobouk…“

„Nekoupím ho u něj! Určitě jsou odporné.“

„Ach! Ten zuřivý Pařížan!“ zvolala paní Melvilová a vstala.

Rozloučil jsem se se svými hosty a šel jsem přemýšlet o těch amerických zvláštnostech.

Druhého dne ráno jsem se zúčastnil dražby slavné první vstupenky na koncert paní Sonntagové s vážností, která by dělala čest tomu nejflegmatičtějšímu obyvateli Unie. Kloboučník John Turner – hrdina této nové výstřednosti, k sobě přitahoval všechny pohledy. Jeho přátelé se k němu hrnuly a chválili ho, jako by zachránil nezávislost země. Jiní ho povzbuzovali. Uzavíraly se sázky na jeho šance proti ostatním konkurentům.

Dražba začala. Cena lístku rychle stoupala ze čtyř dolarů po dvou až třech centech. Předpokládalo se, že John Turner bude přihazovat jako poslední. K ceně nabízené svými protivníky nabízel jen malou částku navíc, protože mu stačilo vyhrát o jediný dolar, a k získání toho cenného místa byl připraven obětovat jich tisíc. Čísla tři, čtyři, pět a šest centů následovala dosti rychle. Obecenstvo bylo vzrušeno na nejvyšší míru a každé odvážnější přihození doprovázelo pochvalné mručení. Ten první lístek měl v očích všech nekonečnou cenu, o ostatní se nikdo nezajímal. Jednoduše řečeno – byla to otázka cti. Náhle zaznělo „hurá“ delší než ta předchozí.

Kloboučník zvolal silným hlasem:

„Tisíc dolarů!“

„Tisíc dolarů,“ opakoval vyvolávač. „Nikdo nepřihodí?… Tisíc dolarů za první lístek na koncert!… Nikdo víc?…“ Během ticha mezi těmito zvoláními jsem cítil chvění, které probíhalo celým sálem.

Proti mé vůli to vše na mě udělalo dojem. Turner, jistý svým vítězstvím, vrhal spokojené pohledy na své obdivovatele. V ruce držel svazek bankovek jedné ze šesti set bank Spojených států a mával jimi, zatímco ještě jednou zněla slova:

„Tisíc dolarů!“

„Tři tisíce dolarů!“ ozval se hlas, který mě přiměl otočit se.

„Hurá!“ zvolal nadšeně celý sál.

„Tři tisíce dolarů!“ opakoval vyvolávač.

Před takovým soupeřem sklonil kloboučník hlavu a utekl nepozorován uprostřed všeobecného nadšení.

„Prodáno za tři tisíce dolarů!“ zvolal vyvolávač.

A tehdy přistoupil osobně pan Augustus Hopkins, svobodný občan Spojených států amerických. Právě vstoupil mezi slavné a bylo třeba už jen skládat hymny na jeho počest.

Sotva jsem se dostal ze sálu a jen s obtížemi jsem si proklestil cestu davem desetitisíce lidí, kteří čekali u dveří na vítězného majitele vstupenky. Když se objevil, pozdravilo ho provolání slávy. Podruhé od včerejška byl slavnostně doveden nadšenými obdivovateli do hotelu Washington. Odpovídal zároveň vznešeně i skromně a večer se na všeobecnou žádost ukázal na hotelovém balkónu za potlesku šílícího davu.

„Tak co si o tom myslíte?“ ptal se mě pan Wilson, když jsem po večeři vyprávěl o dnešních událostech.

„Myslím, že mi jako Francouzi a Pařížanovi poskytne paní Sonntagová laskavě jedno místo zdarma, aniž bych za ně musel zaplatit patnáct tisíc franků.“

„Také si to myslím,“ odpověděl pan Wilson, „ale jestli je ten pan Hopkins trochu šikovný, mohou mu ty tři tisíce dolarů přinést sto tisíc. Člověku, který se dostal na takový stupeň výstřednosti, stačí se sehnout a shrábnout milióny.“

„Co to může být zač, ten Hopkins?“ ptala se paní Mělvilová.

Tuto otázku si nyní kladlo celé Albany.

Události odpověděly samy. O několik dní později se totiž objevily další bedny, ještě podivnější a rozměrnější, které rovněž přivezl parník z New Yorku. Jednu z nich, připomínající dům, dopravovali dosti neopatrně jednou z úzkých uliček albanského předměstí, kde brzy uvízla. Museli ji tam nechat stát jako kus skály. Po celý den se na místo valily davy lidí, čehož Hopkins využil k několika projevům.

Proklínal architekty, kteří to tu postavili bez jakýchkoliv znalostí, navrhoval změnit uspořádání města, aby jeho balíky mohly projít.

Bylo brzy jasné, že je nutno zvolit jedno ze dvou řešení: buď rozebrat bednu, která vyvolávala takovou zvědavost, nebo zbořit překážku, která jí stála v cestě.

Albanští zvědavci by bezpochyby dali přednost prvnímu řešení, ale Hopkins s tím nechtěl souhlasit. Bylo však třeba jednat. Ve čtvrti byl přerušen provoz a policie hrozila, že nechá tu prokletou bednu rozebrat a odstranit z moci úřední. Hopkins věc vyšil tím, že koupil dům, který bránil v další cestě, a nechal ho zbořit.

Nemusím dodávat, že ho tento čin vynesl na žebříčku slávy na stupeň nejvyšší.

Jeho jméno znělo ve všech salónech, všude se mluvilo o jeho činech. V albanských kavárnách se uzavíraly nové sázky o záměrech tohoto tajemného muže. Noviny rozvíjely ty nejpodivnější teorie, které odvracely pozornost veřejnosti od napjatých vztahů mezi Spojenými státy a Kubou. Myslím, že dokonce došlo k souboji mezi místním obchodníkem a jedním důstojníkem a že Hopkinsův obhájce zvítězil.

Když se tedy uskutečnil koncert paní Sonntagové, jehož jsem se zúčastnil způsobem poněkud méně hlučným než náš hrdina, změnil on svou účastí téměř náplň této slavnosti.

Konečně se záhada vysvětlila a brzy se pan Hopkins už nesnažil nic skrývat. Ten muž byl prostě podnikatel, který chtěl poblíž Albany založit jakousi všeobecnou výstavu. Rozhodl se přijít s obrovským podnikem, na nějž mívaly až doposud monopol jen vlády států.

Za tímto účelem koupil tři míle od Albany rozlehlý neobdělaný pozemek. Byly tu jen osady na kanadských hranicích. Hopkins už najímal dělníky, aby začaly s nesčetnými pracemi. V obrovských bednách pak byly nepochybně nástroje a stroje, které bude ke svých stavbám potřebovat.

Když tato zpráva pronikla na burzu v Albany, začali se jí obchodníci vážně zabývat. Každý z nich se chtěl s velkým podnikatelem domluvit a získat od něj příslib akcií. Ale Hopkins odpovídal na všechny nabídky vyhýbavě. To však nebránilo vytvoření fiktivního kursu těchto neexistujících akcií a celá záležitost začala nabývat obrovitých rozměrů.

„Ten člověk,“ řekl jednoho dne pan Wilson, „je velice šikovný obchodník. Nevím, jestli je to milionář nebo chudák, protože k takovým podnikům musí být člověk buďto Job, nebo Rotschild, ale určitě na tom ohromně vydělá.“

„Nevím, co si mám o tom myslet, milý Wilsone, ani koho obdivovat, zda člověka, který dělá takové obchody, nebo zemi, která ho při tom podporuje.“

„Tak se dosahuje úspěchu, milý pane.“

„Nebo se přijde o všechno,“ odpověděl jsem.

„Nuže vězte,“ prohlásil pan Wilson, „že v Americe bankrot obohatí všechny a nezničí nikoho.“ Proti panu Wilsonovi jsem mohl postavit pouze fakta. Čekal jsem proto netrpělivě na výsledky všech těch machinací a obrovské reklamy. Shromažďoval jsem i ty nejnepatrnější zprávičky o podniku Augusta Hopkinse a v novinách jsem o něm denně četl další a další informace. První skupina dělníků odjela na místo a trosky Fort William začaly mizet. Už se nemluvilo o ničem jiném než o pracích, jejichž cíl budil všeobecné nadšení. Návrhy přicházely ze všech stran, z New Yorku i z Albany, z Bostonu i z Baltimoru. Zapisovali se zájemci o vystavení hudebních nástrojů, daguerrotypií, čerpadel, nových strojů i jiní, aby získali ta nejvýhodnější místa. Americká představivost se rozjela na plné obrátky. Všichni byli přesvědčeni, že kolem „Výstavy“ vznikne celé město. Augustus Hopkins dostával nabídky na založení msta, které by mohlo soupeřit s New Orleans a které by neslo jeho jméno. Brzy se říkalo, že toto město, dobře opevněné s ohledem na svou polohu u hranic, se může stát hlavním městem Spojených států! atd.

Zatímco mozky vymýšlely a přeháněly, hrdina toho všeho mlčel. Pravidelně docházel na burzu v Albany, zajímal se o kurs, všechno si zapisoval, ale o svých dalekosáhlých záměrech se nezmínil ani slovem. Všichni se divili, že tak mocný muž jako on si nedělá žádnou vlastní reklamu. Možná takovými obvyklými metodami pohrdal a spoléhal se na vlastní zásluhy.

Tehdy se objevilo v novinách New York Herald následující oznámení:

„Každý ví, jak rychle pokračují práce na přípravě Všeobecné výstavy v Albany.

Už zmizely trosky pevnosti Fort William a za všeobecného nadšení se hloubí základy nádherných budov. Nedávno odkryl jeden dělník při kopání obrovskou kostru, která tu zřejmě ležela tisíce let. Dodejme, že tento objev nijak nebrání dalšímu průběhu prací, které se postarají Americe o osmý div světa.“ Přikládal jsem těmto řádkům pramalý význam, jako ostatně všem podobných oznámením v amerických novinách. Netušil jsem ale, co z toho vzejde. Ve skutečnosti nebyl tento objev v ústech Augusta Hopkinse nesmírného významu. Tak, jak předtím nechtěl hovořit o svých záměrech týkajících se ohlášeného projektu, nyní překypoval projevy, úvahami, vysvětlováním, co to vlastně vykopali za zvláštní kostru. Řekli byste, že s tím nálezem spojil všechny své plány i majetek.

Ostatně ten objev se zdál opravdu mimořádný. Proběhl další průzkum podle Hopkinsových pokynů, aby se našla druhá část obrovité kostry, ale po třech dnech práce ještě nebyly známy výsledky. Nikdo nevěděl, jak je nález obrovský, když Hopkins, který osobně řídil vykopávky o dvě stě stop hlouběji než ty předchozí, konečně objevil konec té obří kostry. Novina se rozšířila rychlostí blesku a tento jedinečný objev v análech geologie nabyl charakteru události světového významu.

Američané se svou podnikavou povahou novinu rozšířili, kde se dalo, a zveličovali její význam až do nebes. Každý si kladl otázku, odkud se ty pozůstatky vzaly, co je třeba vyvodit z jejich nálezu v této půdě, a institut v Albany už zahájil studii na toto téma.

Přiznávám se, že mě tato událost zaujala mnohem více, než budoucí divy Paláce průmyslu a výstřední spekulace Nového světa. Snažil jsem se opatřit si ty sebemenší zprávy. Nebylo to těžké, noviny objev rozebíraly ze všech stran. Ostatně jsem měl takové štěstí, že podrobnosti mi prozradil občan Hopkins osobně.

Od té doby, co se objevil v Albany, byl ten podivuhodný muž vyhledáván v nejlepší společnosti. Ve Spojených státech, kde jsou vyšší vrstvy současně vrstvami obchodníků, je přirozené, že odvážného podnikatele, přijímali se všemi poctami.

Objevoval se ve vysokých kruzích a u rodinných čajů. Jednoho večera jsem ho potkal v salónu pana Wilsona. Mluvilo se samozřejmě o nejnovějších událostech a pan Hopkins sám předešel všem otázkám.

Podal nám zajímavý, hluboký, vytříbený a přitom zábavný popis svého objevu, jak k němu došlo a jaké měl nepředvídané následky. Současně naznačil, že na něm hodlá i vydělat.

„Jenomže práce jsou momentálně zastaveny,“ prohlásil, „protože mezi prvními a posledními vykopávkami, které odkryly oba konce kostry, je dosti rozlehlý kus země, na němž se už začaly zvedat některé z mých staveb.“

„Ale jste si jist,“ ptali se ho, „že oba konce zvířete jsou pod tou neprozkoumanou částí pozemku spojeny?“

„O tom nemůže být pochyb,“ odvětil Hopkins s naprostou jistotou. „Podle úlomků, které jsme vykopali, má toto zvíře nesmírné rozměry a mnohonásobně předstihne obrovského mastodonta, kterého svého času objevili v údolí Ohio.“

„Myslíte?“ zvolal jistý pan Cornut, něco na způsob přírodovědce, který se zabýval vědou, jako se jeho krajané zabývají obchodem.

„Jsem si tím jistý,“ odpověděl pan Hopkins. „Podle stavby kostry patří ta obluda nepochybně do řádu pachydermae, neboť má všechny vlastnosti, jak je popsal pan Humboldt.“

„Jaká škoda,“ zvolal jsem, „že nemůžeme vykopat celou kostru!“

„A co nám v tom bráni?“ tázal se živě Cornut.

„Přece… ty nové stavby…“ Sotva jsem pronesl tuto nehoráznost, jako bych pozbyl zdravého rozumu. Všichni se na mě dívali s přezíravým úsměvem. Těm dobrým obchodníkům vůbec nepřipadalo nezvyklé cokoli zbořit, včetně budov, aby mohli vykopat současníka potopy světa.

Nikoho proto nepřekvapilo, když Hopkins prohlásil, že už vydal patřičné příkazy.

Všichni mu k tomu srdečně blahopřáli a říkali, že štěstěna skutečně přeje podnikavým a odvážným. I já jsem mu gratuloval a projevil přání navštívit jako jeden z prvních jeho podivuhodný objev. Shnil jsem, že se dostavím na „Výstaviště“ (jak se mu už začalo říkat na veřejnosti), ale požádal mne, abych vyčkal, než budou vykopávky zcela dokončeny, neboť ještě nemá představu o velikosti nalezené kostry.

O čtyři dny později nabízel New York Herald nové detaily o obrovské kostře.

Nebyly to pozůstatky ani mamuta, ani mastodonta, ani megateria, ani pterodaktyla, ani plesiosaura, naopak všechny ty podivuhodné názvy z oboru paleontologie byly použity jako protiargument. Dříve objevené zbytky uvedených zvířat totiž pocházely z třetího nebo z druhého geologického údobí, zatímco vykopávky pod Hopkinsovým vedením sahaly jen k primitivním vrstvám, které tvoří zemskou skořápku a v nichž ještě nebyly objeveny žádné fosilie. Tyto vědecké úvahy, ze kterých američtí obchodníci mnoho nepochodili, měly nicméně netušený ohlas. Co z toho vyvodit, než že ta obluda, která nebyla ani měkkýšem, ani tlustokožcem, ani hlodavcem, ani přežvýkavcem, ani masožravcem, ani obojživelníkem, musela být zákonitě člověkem? A ten člověk byl obr vysoký přes čtyřicet metrů! Nemohlo už tedy být pochyb, že před lidmi tu existovala rasa obrů. Pokud to byla pravda a svět ji přijme, bude třeba přepracovat celou teorii ge
ologie – vždyť byly-li nalezeny kostry ve vrstvách před potopou, nemohlo být pochyb, že samotný americký kontinent a život na něm jsou mnohem starší, než ostatní část světa.

Článek v New York Herald vzbudil obrovskou senzaci. Jeho text přetiskly všechny noviny v Americe. Objev se stal denním předmětem hovorů a i ta nejkrásnější ústa v Novém světě pronášela nejstrašnější slova, která věda vymyslela. Začaly nes četné diskuse. Z objevu se vyvozovaly ty nejúžasnější následky pro americkou půdu, která byla úkor Asie prohlašována za kolébku lidstva. Na kongresech i v akademiích se dokazovalo, že Amerika, obydlená od počátku světa, byla místem, odkud začínaly jednotlivé migrace lidstva. Nový svět vzal Starému světu právo na antiku. Byly napsány objemné knihy na toto téma, inspirované vlasteneckými ambicemi. Konečně se sešel velký vědecký kongres, jeho zápis vydal a komentoval veškerý americký tisk a který jasně a nezvratně prokázal, že pozemský ráj se rozkládal v provincii Ohio mez Pennsylvánií, Virginií a jezerem Erie.

Přiznávám se, že všechny tyto úvahy mě naprosto šokovaly. Viděl jsem Adama a Evu, jak velí stádu divokých zvířat, která zde nebyla fikcí jako na břehu Eufratu, kde se marně pátralo po jejich stopách. Had z ráje byl podle mého názoru boa constrictor nebo-li chřestýš. Ale co mě nejvíc udivovalo, byla skutečnost, že všichni objevu, až s ohromující důvěrou naprosto věřili. Nikoho nenapadlo, že ta slavná kostra by mohla být pouhý bluf, nic než humbuk, jak říkají Američané, ani jeden z těch nadšených vědců se nesnaž i na vlastní oči spatřit onen div, který jitřil jeho fantazii. Upozornil jsem na to paní Melvilovou.

„A co má být?“ zeptala se. „Uvidíme tu naši obludu, až přijde čas. A její stavbu i vzhled známe, v Americe ji potkáte namalovanou na každém kroku.“ V tom se opravdu projevil génius spekulace. Jak byl Augustus Hopkins nepřístupný a málomluvný, pokud šlo o výstavu, překypoval nyní představivostí a výmluvností, aby vtiskl obrázek své zázračné kostry do mysli svých krajanů. Od té doby, kdy se na něj upřela pozornost veřejnosti, mu ostatně bylo všechno dovoleno.

Brzy byly zdi ve městě pokryty obrovskými různobarevnými plakáty, znázorňujícími obludu v jejích nejrůznějších podobách. Hopkins vyčerpal veškeré známé způsoby plakátování. Používal ty nejpřitažlivější barvy. Jeho plakáty visely na zbytcích hradeb, na břehu řeky, na kmenech stromů. Na některých běžela písmena po úhlopříčce. Na jiných stála reklama namalovaná štětcem obrovskými písmeny, která musela upoutat pozornost kteréhokoli kolemjdoucího. Po všech ulicích se procházeli lidé v košilích a kabátech představujících kostru. Večer nález zářil na rozměrných transparentech.

Ale Hopkinsovi tato obvyklá americká reklama nestačila. Plakáty a čtvrté stránky novin ho neuspokojovaly. Zahájil skutečný kurs „kostrologie“, ve kterém se odvolával na Cuviera, Blumenbacha, Backlanda, Linka, Stemberga, Brongnarta a mnoho dalších paleontologů. O jeho kursy byl tak velký zájem, že jednou byli v tlačenici dva lidé doslova umačkání.

Není třeba říkat, že pan Hopkins jim uspořádal nádherný pohřeb, při němž se na korouhvích ve smutečním průvodu opět skvěla kostra, která byla všude v módě.

Tím tedy žilo město Albany a jeho okolí. Nyní bylo třeba záležitost rozšířit po celé Americe. V Anglii kdysi v podobné situaci jistý pan Lumley v době největší slávy Jenny

Lundové nabídl obchodníkům s mýdlem, že jednotlivé výrobky by mohly mít uprostřed portrét slavné primadony. Nápad měl skvělý ohlas, protože jste si mohli mít ruce rysy pověstné zpěvačky a obchodníci dosahovali obrovských zisků.

Hopkins použil obdobného prostředku. Uzavřel smlouvy s příslušnými továrnami a jejich látky nabízely kupujícím obrázek prehistorické bytosti. Byla na dně klobouků. I na talířích se objevil tento moderní zázrak. A to mluvím jen o těch nejzajímavějších nápadech. Kostře se nedalo vyhnout. V její zajímavé společnosti jste se oblékali, česali se, večeřeli.

Účinek této mohutné reklamy byl nesmírný. A když konečně noviny, bubny, trubky i místní vyhlašovatelé oznámili, že zázrak bude brzy předveden veřejnosti, nastalo všeobecné nadšení. Začal se připravovat obrovský sál, do kterého by se kostra vešla. Nikdo se nemohl dočkat dne, až uvidí – jak pravila reklama – „kostru“ jednoho z oněch obrů, o kterých pověst říká, že chtěli vystoupit až do nebes.“ Musel jsem na několik dní opustit Albany. Velmi jsem litoval, že nemohu zůstat do té doby, než proběhne inaugurace tohoto jedinečného objevu. Nechtěl jsem ale odjet dříve, než zjistím cokoli bližšího, a rozhodl jsem se proto zajít tajně na Výstaviště.

Jednoho rána jsem tam zamířil s puškou na rameni. Šel jsem asi tři hodiny severním směrem, ale nikdo mi nedokázal přesně říci, jak se dostanu k cíli své cesty.

Teprve když jsem se ptal, kde se dříve nacházel Fort William, došel jsem asi po pěti nebo šesti mílích do cíle.

Stál jsem uprostřed rozlehlé pláně. Jedna její část byla nedávno rozkopána, ale práce zřejmě příliš nepokročily. Značná část pozemku byla oddělena ohradou. Nevěděl jsem, zda vyznačovala místo konání Výstavy, ale brzy mi to potvrdil lovec bobrů, jehož jsem v okolí potkal a který mířil na kanadskou hranici.

„Je to opravdu tady,“ řekl, „ale nevím, co tam připravují, protože dnes ráno jsem tam slyšel několik výstřelů z karabiny.“ Poděkoval jsem mu a pátral jsem dál.

Neviděl jsem sebemenší stopy po nějaké činnosti. Na této panenské rovině vládlo mrtvé ticho, žádné obrovité stavby, velkoměstský ruch a pohyb.

Má zvědavost stále nebyla uspokojena. Rozhodl jsem se tedy obejít ohradu, jestli nenajdu nějaký vstup. Kráčel jsem dlouho, ale nezahlédl jsem nic, co by se podobalo dveřím. Propadl jsem zklamání a prosil nebesa o jakoukoliv škvíru nebo otvor, k němuž bych mohl přitisknout oko, když jsem na jednom rohu spatřil vyvrácená prkna a sloupy.

Neváhal jsem a nikl dovnitř. A stál jsem na zcela zdevastované půdě. Tu a tam ležely kusy skály. Mezi nimi byly hromádky země jako vlny na rozbouřeném moři. Nakonec jsem došel k okraji hluboké jámy, na jejímž dně ležela spousta kostí.

Konečně jsem tedy měl před očima to, co vyvolalo tolik vzrušení a takovou reklamu. Nebylo tu nic zvláštního. Byly tu nahromaděny úlomky kostí nejrůznějšího druhu, rozbitých na tisíc kusů. Některé byly rozbity docela nedávno. Ani při nejmenší vůli jsem si je však nedokázal představit jako části lidské kostry, která měla být údajně obřích rozměrů. Připadalo mi spíš, že jsem se ocitl v továrně na živočišné uhlí.

Jak si můžete představit, byl jsem nesmírně zmaten. Myslel jsem, že jsem se stal obětí omylu, když jsem zahlédl na vyvýšenině s lidskými stopami několik kapek krve.

Šel jsem po stopách a došel až ke vchodu, kde jsem zpozoroval další krvavé skvrny, jichž jsem si při vstupu nevšímal. Vedle nich upoutal mou pozornost kus papíru zčernalého střelným prachem, který v něm byl nepochybně zabalen. To vše souhlasilo s tím, co mi pověděl lovec bobrů.

Zvedl jsem papír ze země. S jistými obtížemi jsem rozluštil několik načmáraných slov. Byl záznam o dodávce pro pana Augusta Hopkinse od jistého pana Barckleyho. Nic nenaznačovalo, o jakou dodávku se jednalo, ale další roztroušené úlomky kostí mi vysvětlily, o co šlo. I když mé zklamání bylo velké, nedovedl jsem se ubránit hurónskému záchvatu smíchu. Ocitl jsem se v přítomnosti obra a jeho kostry, jenže ta byla složena z částí velmi různorodých, které dříve žily jako buvolové, voli a krávy na pláních Kentucky. Pan Barckley byl prostě newyorský řezník, který dodával panu Hopkinsovi obrovské množství kostí! Tyto kosti se určitě nikdy nevyšplhaly na Olymp! Jejich zbytky se sem dostaly díky úsilí slavného podvodníka, který je měl objevit náhodou při hloubení základů paláce, jenž nikdy neměl existovat!

Tak daleko jsem dospěl ve svých úvahách. Neustále jsem se otřásal smíchem, který by byl nepochybně ještě upřímnější, kdybych stejně jako mí hostitelé i já nepodlehl tomu neuvěřitelnému humbuku. Právě v tom okamžiku se venku ozvaly radostné výkřiky.

Přiběhl jsem k otvoru a spatřil jsem pana Augusta Hopkinse osobně, jak přibíhá s karabinou v ruce a projevuje nesmírnou radost. Zamířil jsem k němu. Vůbec ho nezarazilo, že mě vidí na tomto místě.

„Vítězství!… Vítězství!“ volal.

Oba černoši, Bobby a Dacopa, kráčeli za ním. Já, poučen zkušeností, jsem se měl na pozoru, neboť jsem se obával, že mě odvážný mystifikátor napadne.

„Jsem šťasten,“ prohlásil, „že je tu svědek toho, co se stalo. Vidíte před sebou muže, který se vrací z lovu na tygra.“

„Z lovu na tygra!…“ opakoval jsem a nevěřil jsem mu ani slovo.

„Na červeného tygra,“ dodal, „zvaného kuguár, který je znám svou krutostí.

To zatracené zvíře proniklo do mé ohrady, jak jste si mohl všimnout. Prorazilo prkna, která doposud odolávala všeobecné zvědavosti, a mou nádhernou kostru rozsápalo. Když mě upozornili, neváhal jsem a uštval jsem ho k smrti. Narazil jsem na něj tři míle odsud v křoví; pohlédl jsem na něj; zadíval se na mě svýma očima šelmy. Vyskočil a v letu se otočil, neboť jsem ho zasáhl kulkou do ramene. Byl to můj první výstřel v životě, ale hrome! myslím, že mi dělá čest a nedal bych ho ani za miliardu dolarů!“

„A tady se vracejí milióny,“ pomyslel jsem si.

Černoši přišli až k nám a skutečně táhli mrtvolu velkého červeného tygra, v této části Ameriky prakticky neznámého. Jeho srst byla jednobarevná, měl černé uši i konec ocasu. Nezabýval jsem se úvahami, zda ho Hopkins zabil nebo mu ho dodali mrtvého, popřípadě vycpaného od nějakého Barckleyho, protože mě udivila lehkovážnost a nezájem, s jakým spekulant mluvil o své kostře. A přitom bylo jasné, že ho ta věc musí stát víc než sto tisíc franků!

Nechtěl jsem mu prozradit, že mi náhoda odhalila tajemství jeho podvodů – mohl za to děkovat Prozřetelnosti! – a jen jsem řekl:

„Jak se z toho dostanete?“

„Sakra,“ opáčil, „z čeho se mám dostávat? Já mám vždycky ve všem úspěch. Ta potvora zničila nádhernou kostru, kterou by obdivoval celý svět pro její jedinečnost, ale nezničila mou prestiž, můj vliv, a já jsem i nadále slavným mužem.“

„Ale co řeknete nadšené a netrpělivé veřejnosti?“ tázal jsem se vážně.

„Pravdu, nic než pravdu.“

„Pravdu!“ zvolal jsem a byl jsem zvědav, co tím slovem míní.

„Samozřejmě,“ odvětil naprosto klidně. „Není snad pravda, že do mé ohrady vnikla šelma? Není pravda, že zničila všechny ty kosti, které jsem s takovou námahou vykopal? Není pravda, že jsem ji pronásledoval a zabil?“

„Tak tohle je řada argumentů,“ pomyslel jsem si, „na které bych se neodvážil přísahat.“

„Veřejnost nemůže nic namítat,“ pokračoval, „až se vše dozví. Já získám pověst odvážlivce a to je nejlepší cesta ke slávě.“

„A co vám dá sláva?“

„Bohatství.“ Tak známému člověku jako mně kynou všechny naděje. Mohu si dovolit vše, pustit se do čehokoliv. Kdyby byl Washington chtěl po kapitulaci York Townu ukazovat telata se dvěma hlavami, byl by určitě vydělal velké peníze.“

„To je možné,“ odpověděl jsem vážně.

„To je jisté,“ opáčil Augustus Hopkins. „Jen zatím nevím, na koho se mám zaměřit, koho mám ukazovat.“

„Ano,“ souhlasil jsem, „výběr není snadný. Tenory jsou ochraptělé, tanečnice už lidi nezajímají, siamská dvojčata také ne a tuleni jsou pořád němí, přes všechnu snahu učených profesorů.“

„Takové zázraky nepotřebuji. Ať už jsou tuleni, siamská dvojčata, tanečnice a tenoři jakkoli okoukaní, jsou pro mě příliš dobří, pro člověka, který má takovou cenu jako já! Myslím, vážený pane, že budu mít to potěšení vidět vás brzy v Paříži.“

„Myslíte si,“ otázal jsem se, „že v Paříži najdete někoho průměrného, koho svými schopnostmi pozvednete k metám nejvyšším?“

„Možná,“ odpověděl vážně. „Pokud najdu nějakou šatnářku, kterou by nikdy nepřijali na konzervatoř, udělám z ní největší zpěvačku obou Amerik!“

Rozloučili jsme se a já jsem se vrátil do Albany. Téhož dne večer se městem rozšířila strašlivá zpráva. Hopkins byl všeobecně považován za zruinovaného. Soucitní lidé mu začali posílat značné částky. Každý si šel prohlédnout na Výstaviště tu hroznou zkázu, což obchodníkovi vyneslo také nemálo dolarů. Kůži kuguára, který ho tak dokonale zruinoval, prodal za fantastickou cenu a zachoval si pověst nejpodnikavějšího muže Nového světa. Já sám jsem se vrátil do New Yorku a pak do Francie a nechal jsem Spojené státy o jeden skvělý humbuk bohatší, aniž by cokoli tušily. Ostatně, o humbuk více nebo méně… Copak jich není bezpočet? Současně jsem došel k závěru, že budoucnost umělců bez talentu, zpěváků bez hlasivek a tanečníků bez pružnosti by byla dosti žalostná, kdyby Kryštof Kolumbus neobjevil Ameriku.

VE XXIX. STOLETÍ

(Den amerického novináře v roce 2889)

Lidé XXIX. století žijí neustále v pohádce a přitom o tom nemají potuchy. Na divy jsou už zvyklí, a tak je každodenní objevy a pokrok nevzrušují. Všechno jim připadá přirozené. Kdyby svou civilizaci srovnali s minulostí, dovedli by ji lépe ocenit a uvědomili by si, jakou cestu museli projít. Oč by se jim zdála skvělejší moderní města se silnicemi sto metrů širokými, s tři sta metrů vysokými domy, se stále stejnou teplotou, s nebem plným tisíců aerovozů i aerobusů!

Vedle těchto měst, jejichž obyvatelstvo dosahuje někdy i deseti miliónů obyvatel, co byly ty vesničky před tisíci léty, jako Paříž, Londýn, Berlín a New York, ty špatně větrané a zablácené osady, kde jezdily rachotící káry tažené koňmi – ano, koňmi! Je to k nevíře! Kdyby si představili špatně fungující parníky a železnici, i jejich časté srážky, a jak byly pomalé, nedokázali by cestující více ocenit aero vlaky, a hlavně pneumatickou rychlodráhu, vedoucí po dnu oceánů, která je převáží rychlostí patnáct set kilometrů za hodinu? Netěšili by se lidé více z telefonu a telefota při pomyšlení, že jejich pradědečkové byli odkázáni na předpotopní přístroj, kterému říkali telegraf?

Jak podivné. Ty neobyčejné změny vycházejí z principu předkům dobře známých, kteří jich ale nedokázali využívat. Vždyť teplo, pára, elektřina jsou tak staré jako lidstvo samo. Copak už na konci XIX. století vědci netvrdili, že jediný rozdíl mezi fyzikálními a chemickými silami spočívá ve způsobu vibrací částic éteru, který je každé síle vlastní?

Když už došlo k uznání příbuznosti těchto sil k onomu ohromnému kroku, je neuvěřitelné, že bylo zapotřebí tolik času, aby byly určeny všechny druhy vibrací, kterými se liší. Zvláště je pak podivuhodné, že mechanismus přechodu od jedné k druhé a způsob výroby pouze jedné z nich byl objeven teprve nedávno.

Věci se ale děly takto a teprve před sto lety, v roce 2790, to slavný Oswald Nyer dokázal.

Byl to skutečný dobrodinec lidstva, tento člověk! Jeho geniální objev byl otcem všech následujících. Objevila se celá plejáda vynálezců až po podivuhodného Jamese Jacksona. Tomu jsme všichni zavázáni za nové akumulátory, z nichž jedny kondenzují sílu ze slunečních paprsků, druhé elektřinu z nitra zeměkoule a další energii z jakýchkoli toků – vodopádů, větru, říček i řek atd. Od něho pochází i transformátor, který na stisknutí jediné páčky čerpá sílu v akumulátorech a vrací ji do prostoru ve formě tepla, světla, elektřiny i mechanické síly po obdržení žádaného výkonu.

Ano! Skutečný pokrok začíná dnem, kdy byly vynalezeny tyto dva přístroje. Daly člověku moc téměř neomezenou. Jejich jednotlivé aplikace už nelze spočítat. Zmírnily zimní mrazy vrácením přebytku letních veder a tak způsobily revoluci v zemědělství. Poskytnutím pohonu vzdušným korábům umožnily nebývalý rozvoj obchodu. Vděčíme jim za trvalou výrobu elektřiny bez strojů a baterií, světla bez spalování a žáru, i za nevyčerpatelný zdroj energie, který zvýšil stokrát průmyslovou výrobu.

A všechny ty divy lze spatřit v budově, jíž není rovno – v budově novin Earth Herald, kterýžto deník byl nedávno inaugurován v 16 823. avenui.

Co by asi řekl zakladatel novin New York Herald, Gordon Benett, kdyby se znovu narodil? Co by řekl, kdyby uviděl tento zlatý a mramorový palác, který patří jeho slavnému prapravnukovi Francisi Benettovi? Vystřídalo se tu třicet generací a New York Herald zůstal stále v rodině Benettů. Před dvěma sty léty, když byly vláda Unie přenesena z Washingtonu do Centropolisu, následovaly vládu noviny – pokud tomu nebylo obráceně, – a daly si název Earth Herald.

A nemyslete si, že by pod vedením Francise Benetta mohly upadat. Nikoli! Jejich nový ředitel jim dodal moc a vitalitu, které není rovno, když zavedl telefonické novinářství.

Znáte tento systém, který umožnilo nebývalé rozšíření telefonu. Místo aby se každé ráno noviny tiskly jako za starých časů, je Earth Herald „mluven“. Objednatelé se dozví to, co je zajímá; prostřednictvím rozhovoru s reportérem, politikem nebo vědcem. A ti, kteří si číslo kupují, se dozví za několik centů denní zprávy v nespočetných fonografických kabinách.

Tato inovace Francise Benetta noviny skutečně zelektrizovala. V několika měsících počet zákazníků činil osmdesát pět miliónů a ředitelovo jmění postupně dosáhlo třiceti miliard (dnes ostatně vysoko překročených). Francis Benett vystavěl nové sídlo – obrovskou konstrukci se čtyřmi fasádami, každou dlouhou pět kilometrů, jejíž střechu kryje prapor se sedmdesáti pěti hvězdami Konfederace.

Dnes by mohl být Francis Benett, král novinářů, i králem Ameriky, kdyby Američané dokázali přijmout nějakého vládce. Pochybujete snad o tom? Vždyť u jeho dveří se tlačí velvyslanci, ba i ministři všech zemí, žebroní o radu, prosí o schválení, snaží se získat podporu jeho všemocných novin. Spočtěte si ty vědce, které podporuje, umělce, které vydržuje, vynálezce, které financuje!

Je to vyčerpávající kralování, neutuchající práce a žádný člověk minulosti by takový každodenní nápor nevydržel. Naštěstí mají dnešní lidé mnohem pevnější konstituci díky pokroku v hygieně a v gymnastice, které umožnily prodloužení průměrného lidského věku na osmašedesát let – a rovněž díky přípravě aseptických potravin, dokud nebude objeven výživný vzduch, který umožní získávat obživu – pouhým dýcháním.

A jestli nyní chcete poznat, z čeho všeho se skládá den ředitele Earth Herald, pojďte ho sledovat při všech jeho činnostech – dnes, dne 25. července roku 2889.

Toho rána se Francis Benett probudil v dosti mrzuté náladě. Jeho žena je už osm dní ve Francii a on se cítí poněkud osamělý. Za deset let, co jsou manželé, je to poprvé, co je paní Edith Benettová, „professional beauty“, tak dlouho pryč. Obvykle stačí jejím častým cestám do Evropy dva nebo tři dny; zvláště do Paříže, kde si kupuje klobouky.

Hned po probuzení proto zapne Francis Benett fonotelefot, jehož dráty vedou do jeho hotelu na Champs-Elysées.

Další úspěch naší doby – telefon spojený s telefotem! I když je vysílání zvuku elektrickými proudy velmi staré, teprve včera jsme se naučili vysílat i obraz. Je to geniální objev a Francis Benett není tím posledním, kdo za něj vzdává dík vynálezci. Zvláště, když teď vidí svou paní (vlastně její obraz v telefotickém zrcadle) i přes nesmírnou vzdálenost, která je dělí.

Jak sladký obrázek! Paní Benettová, poněkud znavena plesem nebo divadelním představením ze včerejška, ještě spí. I když je v Paříži už poledne, její hlava stále klidně spočívá na krajkovém polštáři. Ale tu sebou pohne… její rty se chvějí… Snad sní?… Ano, sní… Její rty vyslovují jméno: „Francisi… můj drahý Francisi!…“

To jméno, vyslovené jejím sladkým hlasem Francisi Benettovi zlepšilo náladu. Protože nechce půvabnou spáčku probudit, rychle vyskočí z lůžka a vstoupí do mechanické oblékárny.

Po dvou minutách ho bez pomoci komorníka stroj vypustí umytého, učesaného, obutého, oblečeného i zapnutého odshora až dolů u prahu jeho pracoven. Každodenní obchůzka začíná.

Nejprve vstupuje Francis do sálu spisovatelů-fejetonistů.

Je to velmi rozlehlý sál pod širokou průhlednou kopulí. V rohu je vidět různé telefonické přístroje, kterými vypráví sto literátů Earth Heraldu chtivé veřejnosti sto kapitol sta románů.

Benett oslovuje jednoho z fejetonistů, který si na pět minut odpočinul:

„Vaše poslední kapitola je velmi dobrá, příteli, opravdu velmi dobrá! Scéna, kde se mladá vesničanka spolu se svým ctitelem zabývá několika problémy transcendentální filozofie, vykazuje výborný pozorovatelský talent! Ještě nikdy nebyly venkovské mravy takto popsány! Jen pokračujte, drahý Archibalde, odvahu! Díky vám máme od včerejška deset tisíc nových předplatitelů!“

„Pane Johne Laste“, pokračuje a otáčí se k dalšímu ze svých spolupracovníků, „s vámi už tak spokojen nejsem! Ten váš román, to není prožité. Vy příliš spěcháte ke konci! A co dokumentární postup? Musíte rozebírat, Johne Laste, rozebírat! Dnes už nepíšeme perem! Každý čin v reálném životě je výsledkem náhodných a po sobě jdoucích myšlenek, které musíte pečlivě vylíčit, když chcete stvořit živého člověka! Není přece nic snazšího, použijete-li elektrické hypnózy, která člověka rozdvojí a rozdělí jeho dvě osobnosti. Podívejte se, jak žijete, drahý Johne Laste! Dělejte to jako váš kolega, kterého jsem před chvilkou chválil! Nechte se hypnotizovat… Co?… Říkáte, že to děláte?… Tak to asi ne dost!“

Když udělil tuto malou lekci, pokračuje Francis Benett v inspekci a vstupuje do sálu reportáží. Jeho patnáct set reportérů sděluje telefonem předplatitelům novinky ze všech čtyř světových stran. O organizaci této neporovnatelné služby se již často psalo. Každý reportér má před sebou kromě telefonu řadu spínačů, které mu umožní napojit se na tu nebo onu telefotickou linku; zákazníci tedy o událostech nejen slyší, ale zároveň je i vidí. Když se jedná o vážnou událost, která již v době vyprávění skončila, předávají se její momenty prostřednictvím fotografie.

Francis Benett osloví jednoho z deseti astronomických reportérů – a tato služba se v důsledku posledních objevů ve světě hvězd značně rozšířila.

„Tak co máte, Cashi?“

„Fototelegramy z Merkura, Venuše a z Marsu, pane.“

„A je na tom Marsu něco zajímavého?“

„Ano! Revoluce v Ústřední říši, liberální reakcionáři proti konzervativním republikánům.“

„Takže jako u nás. A z Jupitera?“

„Ještě nic. Nedokážeme signálům Jupiteřanů porozumět. Třeba naše vůbec nepřijímají?“

„To je vaše věc a činím vás za to odpovědným, pane Cashi!“ odpověděl Francis Benett a nespokojeně přešel do sálu vědecké redakce.

Nad počítačkami se sklánělo třicet vědců, pohroužených do rovnic devadesátého pátého stupně. Několik z nich si pohrávalo dokonce s formulemi algebraického nekonečna a s čtyřiadvacetirozměrným prostorem jako žák základní školy se čtyřmi početními výkony.

Francis Benett mezi ně vpadl jako bomba.

„Tak co, pánové, co mi řeknete? Žádná odpověď z Jupitera? To má zůstat takhle pořád? Podívejte se, Corley, vždyť tu planetu sledujete už dvacet let. Za tu dobu…“

„Co chcete, pane“, odpověděl dotyčný vědec. „Naše optika není z nejlepších a ani ty teleskopy dlouhé tři kilometry…“

„Slyšíte to, Peere!“ přerušil ho Francis Benett a oslovil Corleyho souseda, „optika není z nejlepších! To je vaše specialita! Přidejte více čoček, příteli!“

Pak se vrátil ke Corleymu:

„A když se nám to nedaří s Jupiterem, máme alespoň něco z Měsíce?“

„O nic víc, pane Benette!“

„Tak! Ale za to určitě nemůže žádná optika! Měsíc je šestsetkrát blíže než Mars, se kterým máme pravidelné spojení. Tohle není nedostatek teleskopů…“

„To ne! Ale obyvatel!“ pronesl Corley s jemným úsměvem.

„Vy se odvažujete tvrdit, že Měsíc není obydlen?“

„Aspoň na přivrácené straně není, pane Benette. Kdo ví, snad na druhé straně.“

„Nuže, Corley, existuje jednoduchý způsob, jak se o tom přesvědčit.“

„A jaký?“

„Otočit Měsíc!“

Od toho dne Benettovi vědci začali zkoumat, jak by bylo možno naši oběžnici obrátit.

Ostatně Francis Benett měl důvod ke spojenosti. Jeden z astronomů právě určil souřadnice nové planety Gandini. Tato planeta obíhá kolem slunce ve vzdálenosti dvanáct trilionů, osm set čtyřicet jedna bilionů, tři sta čtyřicet osm miliónů, dvě stě osmdesát čtyři tisíce šest set dvacet tři metrů a sedm decimetrů za pět set šedesát dva let, sto devadesát čtyři dny, dvanáct hodin, čtyřicet tři minuty, devět sekund a osm desetin sekundy.

Francis Benet byl takovou přesností nadšen.

„Výborné!“ zvolal, „honem to sdělte oddělení reportáží. Víte, jak vášnivě se veřejnost zajímá o tyto astronomické otázky. Chci, aby se tato novinka objevila už v dnešním čísle!“

Než Francis Benett opustil sál reportérů, zamířil k zvláštní skupině, která měla na starosti interviewy, a oslovil reportéra, jenž měl na starosti slavné osobnosti:

„Udělal jste interview s prezidentem Wilcoxem?“ zeptal se.

„Ano, pane Benette. V kolonce informací uvádím, že trpí určitě rozšířením žaludku a že prodělává pravidelné klystýry.“

„Výborně. A ta aféra vraha Chapmana?… Mluvil jste s porotci, kteří se mají zúčastnit soudního jednání?“

„Ano. Všichni jsou natolik přesvědčeni o jeho vině, že se k nim případ ani nedostane k projednání. Obžalovaný bude zřejmě popraven dřív, než bude odsouzen.“

„Výborně!… Výborně!“

Vedlejší sál byl dlouhou galerií dlouhou půl kilometru a byl zasvěcen reklamě. Umíte si představit, jaká to musí být reklama, když ji zajišťuje Earth Herald. Vynáší průměrně tři milióny dolarů denně. Kromě toho je prováděna zcela novým způsobem. Systém byl odkoupen za tři dolary od člověka, který umřel hladem. Jedná se o obrovské plakáty, odrážené od mraků. Jejich rozměry jsou takové, že je lze vidět v celé zemi. Z galerie vysílá neustále tisíc projektorů reklamy k oblakům, které je reprodukují v barvách.

Ale když toho dne vkročil Francis Benett do reklamního sálu, spatřil, jak mechanikové stojí se zkříženýma rukama u vypnutých projektorů. Dotazuje se, co se děje… Jako odpověď mu ukážou na azurově modré nebe.

„Ano… je krásně“, zamumlá, „a jsme bez vzdušné reklamy! Co dělat? Kdyby šlo jen o déšť, dokázali bychom ho vyrobit! Ale nepotřebujeme déšť, nýbrž mraky!“

„Ano, krásná bílá oblaka!“ odpovídá vrchní strojník.

„Nuže, pane Samueli Marku, obrátíte se na vědeckou redakci, meteorologickou sekci. Vyřídíte jim, aby se aktivně zabývali otázkou umělých mraků. Nemůžeme přece být takhle vydáni napospas krásnému počasí!“

Když Francis Benett ukončil inspekci jednotlivých sekcí svých novin, přechází do recepčního sálu, kde ho očekávají velvyslanci a zplnomocnění ministři. Všichni přišli požádat všemocného ředitele o radu. Když Francis Benett vstoupil do sálu, probíhala v něm dosti ostrá diskuse.

„Nechť mi Vaše excelence promine“, říkal velvyslanec Francie velvyslanci Ruska, „ale nevidím, co by se na mapě Evropy mělo měnit. Sever Slovanům, budiž! Ale jih latinským národům! Naše společná hranice na Rýně mi připadá výborná. A kromě toho by se má vláda bránila jakýmkoli akcím proti našim prefekturám v Římě, Madridu a ve Vídni!“

„Výborně řečeno!“ zasáhl do debaty Francis Benett. „Pane velvyslanče Ruska, copak nejste spokojen s vaší rozlehlou říší, která sahá od břehu Rýna až k hranicím Číny, s říší, jejíž pobřeží tvoří Ledový oceán, Atlantický oceán, Černé moře, Bospor a Indický oceán? A k čemu by byly výhrůžky? Copak je válka možná s nejnovějšími vynálezy, s těmi dusivými střelami, které je možno vyslat na vzdálenost sto kilometrů, s těmi dvacet mil dlouhými elektrickými jiskrami, které mohou jedním rázem zničit celou armádu, s těmi projektily naplněnými mikroby moru, cholery i žluté zimnice, které by za několik hodin vyhubily celý národ?“

„To my víme, pane Benette“, odpověděl velvyslanec Ruska. „Ale co máme dělat? Když SJB na nás tlačí na naší východní hranici Číňané, musíme se přece pokusit dostat se dál k západu…“

„Jen tohle, pane?“ odvětil Francis Benett protektorským tónem. „Je-li růst čínské populace nebezpečím pro svět, dáme to Synům Nebes najevo! Bude třeba obyvatelům Číny stanovit maximální míru porodnosti, kterou nesmějí pod trestem smrti překročit! O dítě více? O otce méně! To postačí k vyrovnání. A vy, pane,“ oslovil ředitel Earth Heraldu anglického konzula, „jak vám mohu být nápomocen?“

„Hodně, pane Benette,“ odpověděl konzul. „Stačilo by, aby vaše noviny zahájily kampaň v náš prospěch…“

„Ohledně čeho?“

„Ohledně protestu pro anexi Velké Británie Spojenými státy…“

„Tak takhle!“ zvolal Francis Benett a pokrčil rameny. „Proti anexi, k níž došlo už před stopadesáti léty! Copak se páni Angličané nikdy nesmíří se skutečností, že se jejich země stala spravedlivým řízením osudu americkou kolonií? To je čiré šílenství! Jak si mohla vaše vláda myslet, že bych mohl zahájit tuto protivlasteneckou kampaň?“

„Pane Benette, známe Monroeovu doktrínu Amerika Američanům, ale jen Amerika a ne…“

„Ale vždyť Anglie je jen jednou z našich kolonií, pane, a jednou z nejkrásnějších. Nepočítejte s tím, že se jí kdykoliv vzdáme!“

„Vy odmítáte?“

„Odmítám a budete-li naléhat, vznikne casus belli na základě pouhého interviewu s jedním z našich reportérů!“

„Tak to je konec!“ zašeptal zoufalý konzul. „Spojené království, Kanada a Nová Británie patří Američanům, Indie Rusům a Austrálie a Nový Zéland patří samy sobě.

„Co zbývá z toho, co bývalo kdysi Anglií? Vůbec nic!

„Nic, pane?“ namítl Francis Benett. „A co Gibraltar?“

Bylo právě poledne. Ředitel Earth Heraldu ukončil jediným gestem audienci a odešel ze salónu. Sedl si do pojízdné židle a během několika minut dojel do své jídelny, vzdálené asi kilometr na druhé straně budovy.

Je prostřeno. Francis Benett usedá k obědu. Na dosah ruky má řadu kohoutků a před ním je veliké zrcadlo fonotelefotu, na kterém se objevuje jídelna jeho pařížského hotelu. Bez ohledu na časový rozdíl se pan a paní Benettovi dohodli, že budou obědvat společně. Není nic příjemnějšího, než být takto spolu ve dvou, nehledě na vzdálenost, vidět se, povídat si za pomoci fonotelefotických přístrojů.

Ale zatím je jídelna v Paříži prázdná.

„Edith má zřejmě zpoždění“, říká si Francis Benett. „Ta přesnost žen! Všude je pokrok, jen tady ne!“

A při té myšlence otevírá jeden z kohoutků.

Jako všichni lidé v té době, kterým se dobře daří, se Francis Benett vzdal domácí kuchyně a je členem obrovské Společnosti pro stravování v domácnosti. Tato Společnost rozesílá pomocí pneumatického potrubí na tisíce jídel. Systém je bezpochyby drahý, ale kuchyně je výborná.

Francis Benett tedy, ač nerad, poobědval sám. Právě dopíjel kávu, když se objevila v zrcadle telefotu paní Benettová, která se vracela z pochůzek.

„Odkud přicházíš, drahá Edith?“ zeptal se Benett.

„Ach,“ odpověděla Edith Benettová, „ty už jsi hotov? To mám zpoždění?… Odkud přicházím? Přece od kloboučníka! Mají letos nádherné klobouky!… To jsou dómy, úplné kopule! Asi jsem se trochu zapomněla!“

„Trochu, drahá, ale já jsem právě dojedl!“

„Pak se tedy věnuj svým povinnostem“, odpověděla paní Benettová. „Musím ještě navštívit svého modelového krejčího.“

Tím krejčím nebyl nikdo menší než slavný Wormspire, který prohlásil:

„Žena – to je jen otázka forem!“

Francis políbil tvář své ženy na zrcadle telefotu a zamířil k oknu, kde ho očekával jeho aero vůz.

„Kam pán poletí?“ zeptal se vzdušný řidič.

„Hm… mám dost času…“ odpověděl Francis Benett. „Dovezte mě do továrny na akumulátory u Niagary.“

Aero vůz, skvělý vůz založený na principu letu Těžší než vzduch, se vrhl do prostoru rychlostí šest set kilometrů za hodinu. Pod ním defilovala města se svými pohyblivými chodníky, které dopravují pěší po ulicích, i pole pokrytá sítí elektrických drátů jako obrovskou pavučinou.

Za půl hodiny se Francis Benett dostal do své továrny u Niagary, v níž využívá síly vodopádu k výrobě elektrické energie a prodává ji nebo pronajímá spotřebitelům. Když návštěvu ukončil, vrátil se přes Philadelphii, Boston a New York do Centropolisu, kde ho aerovůz vysadil v pět hodin.

V čekárně Earth Heraldu byl obrovský dav. Všichni čekali na návrat Francise Benetta a na audienci, kterou udílí žadatelům. Byli to vynálezci žádající kapitál, podnikatelé připravující obchodní transakce. Je třeba si mezi nimi vybrat, vyřadit neperspektivní, prozkoumat ty nejisté, přijmout nejlepší.

Francis Benett se rychle zbavil těch, kteří přišli se zbytečnými nebo nepoužitelnými nápady. Jeden z nich chtěl znovu oživit malířství, které upadlo v nemilost, když se Milletův obraz prodával za patnáct franků. To vše zavinila barevná fotografie, vynalezená na konci XX. století Japoncem jménem Aruziswa-Riochi-Nichome-Sanjukambo-Kio-Baski-Ku, které se stalo slavným. Druhý objevil biogenní bacil, který po zavedení do lidského těla učiní člověka nesmrtelným. Další z nich, chemik, objevil nový prvek, nihilium, jehož gram stál tři milióny dolarů. Jeden odvážný lékař tvrdil, že má lék proti rýmě mozku…

Všichni tito snílkové byli brzy za dveřmi.

Několika dalším se dostalo lepšího uvítání: nejprve mladému muži, jehož široké čelo naznačovalo vysokou inteligenci.

„Pane,“ řekl. „Dříve se počítalo s pětasedmdesáti prvky, nyní je jejich počet snížen na tři. Je vám to známo?“

„Dokonale“, odpověděl Francis Benett.

„Nuže, pane, já jsem schopen tento počet snížit na jeden. Budu-li mít dost peněz, za několik týdnů jsem u cíle.“

„A?“

„Nu, a tím získám absolutno.“

„A jaký bude důsledek tohoto objevu?“

„Jednoduchá tvorba jakéhokoliv materiálu. Kamene, dřeva, kovu, fibrinu…“

„Dokázal byste vytvořit i lidskou bytost?“

„Jistěže! Jen přidat duši!“

„Kdyby šlo jen o to!“ odpověděl ironicky Francis Benett, ale přesto mladého chemika zařadil do vědecké redakce svých novin.

Druhý vynálezce vycházel ze starých pokusů z XIX. století, často opakovaných. Přišel s nápadem přemístit najednou celé město, šlo o město Saaf, které mělo být přepraveno po kolejích až k mořskému pobřeží, tedy do vzdálenosti patnáct mil a poté přeměněno v lázeňské středisko. Ze získaných pozemků i z těch, které měly být zastavěny, vznikne obrovský zisk.

Francis Benett, kterého projekt lákal, se uvolil jej propagovat.

„Víte, pane,“ řekl třetí žadatel, „že díky našim solárním a pozemním akumulátorům a transformátorům jsme dokázali vyrovnat roční období. Navrhuji udělat ještě více. Část energie, kterou disponujeme, proměníme v teplo a to dopravíme do polárních oblastí, aby roztavilo ledový příkrov…“

„Nechte mi tu své plány“, řekl Francis Benett, „a přijďte za týden!“

Čtvrtý vědec oznamoval, že dnes večer bude zodpovězena otázka, která vzrušovala celý svět.

Před sto lety na sebe upoutal pozornost odvážný pokus doktora Nathaniela Faithburna. Byl to přesvědčený zastánce hibernace, neboli možnosti zastavit životní pochody a po určité době je znovu obnovit. Rozhodl se, že svou metodu vyzkouší sám na sobě. Když ve své závěti vylíčil přesný postup, jak ho po stu létech oživit, nechal se zmrazit na teplotu -172 stupňů a jako mumie byl uložen na stanovenou dobu do hrobu.

A bylo to právě dnes, 25. července 2889, kdy lhůta končila. Francisi Benettovi bylo nabídnuto, aby se v jednom ze sálů Earth Heraldu zúčastnil tak dlouho očekávaného zmrtvýchvstání. Veřejnost tak bude o všem pravidelně informována.

Návrh byl přijat. Jelikož k demonstraci mělo dojít teprve v deset hodin večer, šel si Francis Benett odpočinout. Natáhl se do křesla, otočil knoflíkem a spojil se s ústřední kontrolní síní.

Bylo příjemné po tak namáhavém dni zaposlouchat se do děl našich nejlepších mistrů, založených, jak známo, na řadě skvělých harmonickoalgebraických formulí.

Setmělo se, ale Francis Benett, napůl ponořen do extatického spánku, si toho ani nevšiml. Ale tu se dveře otevřely.

„Kdo je tam?“ zeptal se a dotkl se páčky u ruky.

Elektrickým zachvěním éteru se vzduch rozzářil.

„Ach, to jste vy, doktore?“ řekl Francis Benett.

„Já osobně,“ odvětil doktor Sam, který přišel na každodenní návštěvu. „Jak se vám vede?“

„Dobře!“

„Tím lépe… Ukažte mi jazyk!“

Prohlédl si ho pod mikroskopem.

„V pořádku… A puls?“

Prozkoumal ho pulsografem. podobným přístrojům, které zaznamenávají zemské otřesy.

„Výborný… A chuť?“

„Ehm…“

„Ano, žaludek!… Ten už na tom není nejlíp! A stárne! Budete si muset nechat udělat nový!“

„Uvidíme“, řekl Francis Benett. „Zatím se mnou povečeříte, doktore!“

Při večeři se obnovilo fonotelefotické spojení s Paříží. Tentokrát byla paní Benettová u stolu a večeře, jejíž půvab zvyšovaly bonmoty doktora Sama, byla skvělá. Když skončili:

„Kdy se chceš vrátit do Centropolisu, drahá Edith?“ zeptal se Francis Benett,

„Okamžitě odjíždím.“

„Pneumatickou rychlodráhou nebo aerovlakem?“

„Rychlodráhou.“

„A kdy tady budeš?“

„V jedenáct hodin padesát devět minut večer,“

„Pařížského času?“

„Ale ne!… Času Centropolis.“

„Tak brzy nashledanou a hlavně nezmeškej rychlodráhu!“

Pneumatická podmořská rychlodráha, kterou je možno dostat se z Evropy do Ameriky za dvěstěpadesát minut, je opravdu lepší než aerovlaky, které nepřesáhnou rychlost tisíc kilometrů za hodinu.

Doktor slíbil, že se vrátí ke zmrtvýchvstání svého kolegy Nathaniela Failburna a odešel. Francis Benett šel do kanceláře, aby vypracoval denní účet. Je to obrovská práce, když jde o podnik, jehož denní náklady dosahují až osm set tisíc dolarů. Naštěstí pokrok moderní techniky tuto práci značně usnadňuje. Za pomoci elektrické pianopočítačky byl Francis Benett brzy hotov.

Už byl čas. Sotva naposledy udeřil do klapek sčítacího stroje, volali ho do pokusného sálu. Vydal se tam a byl uvítán špalírem vědců, k nimž se přidal i doktor Sam.

Tělo Nathaniela Faithburna leží v rakvi, umístěné uprostřed sálu.

Spouštějí telefot. Celý svět bude moci sledovat jednotlivé fáze operace.

Otevírají rakev… Vyjímají tělo Nathaniela Faithburna… Je jako mumie, žlutý, tvrdý, suchý. Duní jako dřevo… Zkoumají působení tepla… elektřiny… Bezvýsledně. Hypnotizují ho… Ale kataleptický stav se nemění…

„Tak co, doktore Same?“ ptá se Francis Benett.

Doktor se sklání nad tělem, pozorně ho zkoumá… Pomocí stříkačky mu zavede několik kapek slavného elixíru Brown-Séquard, který je dosud v módě – mumie je stále mumií.

„Inu,“ odpovídá doktor Sam, „myslím, že hibernace trvala příliš dlouho…“

„Ach! Ach!“

„A že doktor Nathaniel Faithburn je mrtev.“

„Mrtev?“

„Naprosto definitivně!“

„A odkdy je mrtev?“

„Odkdy,“ odpovídá doktor Sam. „Přece… už sto let, od té doby, co měl ten nešťastný nápad nechat se z lásky k vědě zmrazit!“

„Tak tohle,“ říká Francis Benett, „je metoda, kterou je třeba ještě zdokonalit.“

„To je to pravé slovo,“ navazuje doktor Sam, zatímco vědecká komise pro hibernace svůj smutný náklad odnáší.

Francis Benett se s doktorem Samem vrátil do svého pokoje, a protože byl po tak vydatném dni velmi unaven, poradil mu doktor, aby se před ulehnutím vykoupal.

„Máte pravdu, doktore… To mě osvěží…“

„Určitě, pane Benette, a jestli si přejete, při odchodu objednám…“

„To je zbytečné, doktore. Mám tu vždy připravenou koupel, a nemusím při tom ani vycházet z pokoje. Podívejte, jen stisknu tento knoflík, vana se rozjede sama a objeví se i s vodou o teplotě třicet sedm stupňů!“

Francis Benett stiskl knoflík. Ozval se temný zvuk, který postupně sílil… Pak se jedny dveře otevřely a objevila se vana klouzající na kolejničkách…

Dobrotivé nebe! Doktor Sam si zakrývá tvář a z vany se ozývají výkřiky vystrašené cudnosti…

Ve vaně byla paní Benettová, která se před půl hodinou vrátila zaoceánskou rychlodráhou…

Druhého dne ráno, 26. července 2889, začíná ředitel Earth Heraldu znovu svou dvacetikilometrovou obchůzku kancelářemi, a večer, když provede výpočty na počítačce, vyčíslí přírůstek dne na dvě stě padesát tisíc dolarů – o padesát tisíc více než včera.

Je to dobré povolání, být novinářem na konci XXIX. století!

VĚČNÝ ADAM

Zartog Sofr-Ai-Sr, tedy „doktor, třetí mužský představitel sté první generace rodu Sofr“, pomalu kráčel centrální ulicí Basidry, hlavního města země Hars-Iten-Schu čili „Říše Čtyř moří“. Země byla skutečně obklopena čtyřmi moři – severním neboli Tubelone, jižním, zvaným Ebone, z východu mořem Spone a západní se jmenovalo Merone. Kontinent byl nepravidelného tvaru. Jeho nejzazší výběžky sahaly (podle jednotek známých našim čtenářům) ke čtvrtému stupni východní a šedesátému druhému, stupni západní délky, k padesátému čtvrtému stupni severní a padesátému pátému stupni jižní šířky. Jak ale určit, třebaže přibližně, rozlohu čtyř moří, když se všechna setkávala? Vskutku, když mořeplavec vyplul na moře z kteréhokoliv pobřeží a udržoval stále stejný směr, přistál nakonec na protějším břehu. Jedinou pevninou na celém povrchu zeměkoule byla totiž právě jen Hars-Iten-Schu.

Sofr kráčel pomalu, neboť bylo velmi teplo. Nastávalo období horka a na Basidru, která se nacházela na pobřeží Spone-Schu – „Východního moře“, necelých dvacet stupňů severně od rovníku, začala padat strašlivá sprcha slunečních paprsků, protože slunce se blížilo k zenitu.

Ale více než únava a žár zpomalovala Sofrovu chůzi tíže vlastních myšlenek.

Vědec si mechanicky třel zpocené čelo a vzpomínal na zasedání, které právě skončilo.

Promluvila na něm celá řada význačných řečníků (byl pyšný, že mezi ně patří i on) a všichni svou řečí oslavili sto devadesáté páté výročí založení říše.

Někteří mluvili o jejích dějinách, to znamená i o dějinách celého lidstva. Jejich přednášky ukázaly Mahart-Iten-Schu – „Zemi Čtyř Moří“, nejprve rozdělenu mezi nespočetné skupinky divokých kmenů, které o sebe nedbaly. Z dob těchto kmenů pocházely nejstarší tradice. Co bylo před tím, nikdo nevěděl; teprve nyní počaly přírodní vědy odhalovat v temné minulosti první stopy. Historická kritika se v žádném případě tímto pradávným obdobím nezabývala. Po více než osm tisíc let sestávaly dějiny Mahart-Iten-Schu z bojů a válek, nejprve mezi jednotlivci, později mezi rodinami a konečně mezi jednotlivými kmeny. Každá společnost, větší či menší, neměla jiný cíl než zajistit si nadvládu nad svými soupeři, a proto se snažila o jejich podrobení.

Počátkem druhého ze čtyř období, na která se obvykle dělí historie Mahart-Iten-Schu, se počínají legendy pozvolna měnit v dějiny. Ale obsah příběhů zůstával stejný, ať se jednalo o legendy nebo historii; stále jen zabíjení a masakry – už ne mezi kmeny, ale mezi národy – takže druhé období se od prvního příliš nelišilo.

Jinak tomu nebylo ani ve třetím období, které skončilo sotva před dvěma sty lety a trvalo téměř šest set let. Bylo snad nejkrutější: tehdy se lidé spojovali v nespočetné armády a skrápěli zem svou krví.

V té době, tedy asi osm set let před tím, než zartog Sofr kráčel centrální ulicí Basidry, prožilo lidstvo prudké otřesy. Zbraně, oheň i hrubá síla započaly své dílo.

Slabí podlehli silným a lidé, obývající Mahart-Iten-Schu, vytvořili tři různé národy. V každém z nich čas setřel rozdíly mezi vítězi a poraženými. Tehdy se jeden z národů pokusil podrobit si své sousedy. Andarti-Ha-Samgor – „Lidé s rudými tvářemi“, kteří žili uprostřed kontinentu, zahájili nelítostný boj o rozšíření svých hranic, jež jim připadaly těsné. Postupně, po válkách trvajících staletí, porazili Andarti-Mahart-Horis – „Lidi ze sněžných zemí“, kteří obývali jižní oblasti, i Andarti-Mitra-Psul. Lidi nehybné hvězdy“, jejichž říše se rozkládala na severu a na západě.

Když pak poslední vzpoura bývalých národů byla utopena v krvi, uplynulo asi dvě stě klidných let. Země konečně poznala mír. To bylo čtvrté období dějin. Bývalé národy nahradila jediná říše a všichni lidé poslouchali zákony Basidry. Politická jednota vedla k mísení ras. Nikdo už nemluvil o „Lidech s Rudými tvářemi“, „Lidech ze sněžných zemí“ ani o „Lidech nehybné hvězdy“ – na zemi teď žil jediný národ, Andart-Iten-Schu, který spojoval všechny předchozí. Ale teď, po dvou stech letech míru, jako by začínalo nové, páté období. Objevovaly se chmurné zvěsti pocházející kdoví odkud. Mluvilo se o myslitelích, kteří v lidech probouzeli dávné vzpomínky. Staré národnostní cítění se objevilo v nové podobě, pod novými jmény. Běžně se teď mluvilo o „atavismu“, „přirozených sklonech“, „národnostech“. Pojmy vznikly zcela nedávno, ale okamžitě se ujaly. Objevovaly se skupiny, které spojova
lo místo původu, fyzický vzhled, morální zásady nebo které prostě pocházely ze stejných klimatických oblastí. Postupně narůstaly a byly stále neklidnější. Kam tento vývoj směřuje. Má se říše rozpadnout, sotva vznikla? Bude snad Mahart-Iten-Schu, opět jako kdysi, rozdělena na množství národů, nebo bude udržena jednota, třeba za cenu hrůzného krveprolití, které dělalo už před tisíciletími ze země jedinou obrovskou márnici?

Sofr prudce pohodil hlavou, aby zahnal neklidné myšlenky. Budoucnost neznal on ani kdokoliv jiný. Proč by se měl rmoutit pro události, k nimž vůbec nemusí dojít?

A dnes ani nebyl vhodný den na tak chmurné úvahy. Dnes se všichni radovali a každý měl myslet jen na vznešenou velikost Mogara-Si, dvanáctého císaře Hars-Iten-Schu, jehož žezlo vedlo svět ke skvělým metám.

A navíc, i jako zartog měl dost důvodů k radosti. Kromě historika, který vylíčil temné stránky dějin Mahart-Iten-Schu, shrnula u příležitosti velkého výročí celá plejáda vědců, každý ve svém oboru, vědomosti současného lidstva a ukázala, kam za staletí dospěly. Jestliže první řečník do jisté míry vytvořil ponurou náladu svým vyprávěním o těžkém a pomalém vzestupu z původní zvířeckosti, ostatní dokázali svými projevy ve všech posluchačích vzbudit pocity oprávněné hrdosti z vykonaného díla.

Opravdu, srovnání člověka, který se objevil na Zemi nahý a bezbranný, a dnešního pána tvorstva vzbuzovalo obdiv. Po staletí, přes všechny hádky a bratrovražedné nenávisti, neustal člověk ve svém boji s přírodou a svá vítězství stále utvrzoval. Jeho vítězný pochod, zprvu pomalý, se za posledních dvě stě let podivuhodně zrychlil.

Ustálené politické zřízení a z něho plynoucí všeobecný mír vyvolaly obrovský rozvoj přírodních věd. Lidstvo teď žilo i mozkem, nejen svými údy; místo zabíjení v nesmyslných válkách začalo přemýšlet – a proto za poslední dvě staletí směřovalo stále rychleji k poznání i ovládnutí hmoty…

Sofr procházel pod žhavým sluncem dlouhou ulicí Basidry a v duchu si vybavoval hlavní úspěchy lidstva.

Člověk nejprve – v dobách tak dávných, že se ztrácely v temnotách věků vynalezl písmo, aby zachytil své myšlenky. Potom – to bylo před více než pěti sty lety – objevil způsob, jak rozmnožovat psané slovo za pomoci lisu v konečném počtu výtisků. A právě od tohoto vynálezu se odvíjely všechny ostatní. Díky jemu začaly tisíce mozků přemýšlet a vědomosti jednoho těžily z inteligence druhého. Teoretických i praktických objevů přibývalo. Nyní se již vůbec nedaly spočítat.

Člověk pronikl do hlubin země a těžil uhlí, které dávalo teplo; uvolnil potenciální sílu vody a pára teď poháněla nespočetné stroje, mohutné i jemné. Na těchto strojích lidé tkali rostlinná vlákna. Dokázali dle své vůle zpracovávat kovy, mramor i skálu.

V oblasti ne tak konkrétní, nebo alespoň méně používané, člověk pomalu pronikal do tajemství čísel a dobíral se nekonečných matematických pravd. Stroje člověku umožnily dohlédnout do nebe. Věděl nyní, že Slunce je pouhou hvězdou pohybující se vesmírem podle přesně stanovených zákonů a že kolem něho krouží sedm (Andart-Iten-Schu tedy neznali Neptun – pozn. autora, a tudíž ani Pluto – pozn. překl.) planet v ohnivém kruhu. Dovedl spojovat některé jevy a vytvářet z nich nové, které s původními neměly nic společného, a zároveň jiné dělit na původní složky. Zkoumal zvuk, teplo, světlo a začínal poznávat jejich podstatu i zákony. Před padesáti lety se naučil vyrábět onu sílu, jejímž děsivým projevem je hrom a blesk, a okamžitě si ji ochočil; už teď ta podivná síla sloužila k předávání písemných zpráv na nezměrné vzdálenosti; zítra dokáže vysílat i zvuk, pozítří bezpochyby světlo (Vidíme, ž
e v době, kdy se zartog Sofr oddával svým úvahám, znali Andart-Iten Schu telegraf, ale ne telefon či elektrické osvětlení. -Pozn. aut.) Ano, člověk je velký, větší než nekonečný vesmír, který brzy ovládne K dosažení konečné a úplné pravdy bylo třeba odpovědět na poslední otázku:

„Kdo je člověk, ten pán světa? Odkud pochází? K jakým neznámým cílům a koncům směřuje?“ A právě tímto námětem se zartog Sofr zabýval na oslavách. Ovšem, jen se ho dotkl. Tento problém nebyl doposud vyřešen a zřejmě tomu tak ještě dlouho zůstane.

Rouška tajemství se však pomaličku začínala odhalovat. Nejvíce se o to zasloužil právě zartog Sofr, když systematicky seřadil výsledky trpělivých pozorování svých předchůdců i své vlastní poznatky. Dospěl tak k zákonu vývoje živé hmoty, který byl nyní všeobecně uznáván a nikdo již proti němu nic nenamítal.

Tato teorie měla trojí základ.

Nejprve to byla geologie, která vznikla dnem, kdy se člověk poprvé dostal do nitra země, a s rozvojem těžby surovin se dále rozvíjela. Zemská kůra byla známa tak dobře, že bylo možné určit její stáří na čtyři sta tisíc let a stáří Mahart-Iten-Schu tak, jak existovala nyní, na dvacet tisíc let. Předtím tento kontinent zřejmě spočíval na dně oceánu, o čemž svědčily mocné vrstvy mořského bahna, které jednolitě pokrývaly spodní vrstvy skály. Jakým způsobem se dostal nad hladinu?

Bezpochyby zachvěním již vychladlého glóbu. Ať už to bylo jakkoliv, vynoření Mahart-Iten-Schu bylo nezvratnou jistotou.

Další dva základy jeho systému poskytly Sofrovi přírodní vědy, když poukázaly na blízké příbuzenství rostlin a zvířat. Sofr zašel ještě dál: nezvratně dokázal, že všechny existující rostliny pocházejí z jediné mořské rostliny a téměř všechna zvířata žijící na zemi, či ve vzduchu se vyvinula z mořských živočichů. V důsledku pomalého, ale trvalého vývoje se tato zvířata přizpůsobila nejprve podobným, později značně odlišným životním podmínkám, a postupně dala vzniknout většině životních forem, které obývaly zemi i vzduch.

Naneštěstí měla tato dokonalá teorie své slabiny. Bylo nepopiratelné, že téměř všechny živé bytosti živočišného i rostlinného světa pocházejí z mořských předků, nikoli však úplně všechny. Existovalo několik rostlin a živočichů, které nebylo možno spojovat s životními formami moří. To byla jedna ze slabin.

Druhou slabinou – a Sofr to neskrýval – byl člověk. Člověk a zvířata neměli nic společného. Jistě, byly tu základní funkce a vlastnosti jako dýchání, přijímání potravy, schopnost pohybu – ty byly shodné, projevovaly se stejně – ale ve vnějším vzhledu i v počtu a rozmístění jednotlivých orgánů existovala nepřekonatelná propast. Bylo-li možno spojit řetězcem, v němž chybělo jen málo článků, většinu živočichů s předky přicházejícími z moře, bylo toto u člověka vyloučeno. Aby byla evoluční teorie zachována, bylo třeba vytvořit hypotézu společného předka pro lidi i mořské živočichy, jehož existenci však vůbec nic nenasvědčovalo.

Nějakou dobu doufal Sofr, že potřebné důkazy nalezne v zemi. Na jeho pokyn a pod jeho vedením probíhaly po léta vykopávky, které však vedly právě k opačným výsledkům, než očekával.

Pod tenkou vrstvou humusu vzniklého rozkladem rostlin a zvířat podobných těm, které byly všeobecně známy, nalezli výzkumníci mocnou vrstvu bahna, kde se stopy minulosti podstatně změnily. Už tam nebyly pozůstatky existující flóry a fauny, jen obrovské množství výlučně mořských fosilií, jejichž příbuzní dosud žili v oceánech obklopujících Mahart-Iten-Schu.

Co z toho bylo možné vyvodit? Jen to, že geologové měli pravdu, když tvrdili, že na dně oceánu spočíval kdysi i jejich kontinent a že se Sofr nemýlil, když dokazoval mořský původ současné flóry a fauny. Přes výjimky tak řídké, že mohly být považovány za zrůdnosti, byly přece nalezeny jen vodní a suchozemské formy. Musely tedy pocházet z moře…

Naneštěstí (pro zobecnění systému) došlo i k dalším objevům. Ve všech vrstvách humusu i v nejvyšší vrstvě bahna byly nalezeny roztroušené lidské kostry. Ve tvarech jejich kostí nebylo nic výjimečného, a tak je Sofr nemohl prohlásit za mezičlánky, které by dosadil do své teorie. Byly to pouze lidské ostatky, nic víc a nic míň.

Záhy však zjistil jednu zvláštnost. Až do určité doby v minulosti, přibližně dva až tři tisíce let, byly nalezené lebky tím menší, čím byly kostry starší. Jenže dále do minulosti tomu bylo obráceně; čím starší lebky, tím větší, a tudíž musely být větší i mozky, které skrývaly. Největší byly nalezeny právě mezi zbytky na svrchní vrstvě mořského bahna. Pečlivé zkoumání těchto zbytků nepřipouštělo pochyb; lidé, kteří tehdy žili, dosáhli daleko většího rozvoje mozku než jejich potomci, což se týkalo i samotných Sofrových současníků. Po dobu sto šedesáti nebo sto sedmdesáti století docházelo tedy k zjevnému regresu, po němž nastoupil nový vývoj.

Sofr, kterého tyto objevy znepokojily, pokračoval ve svých výzkumech. Vrstva bahna byla skrz naskrz prozkoumána, usuzovalo se podle tloušťky, že se musela ukládat po patnáct až dvacet tisíc let. Pod ní byly kupodivu nalezeny slabé zbytky staré vrstvy humusu a pod ním skála, různě silná podle místa výzkumů. Ale nejpodivuhodnější bylo objevení několika úlomků předmětů vyrobených nepochybně lidskou rukou. Byly to úlomky zbraní nebo strojů, kousky nádobí, úryvky nápisů v neznámých jazycích, přesně opracované kameny, někdy až do tvarů soch, jemně vyzdobené hlavice sloupů atd. Z toho všeho se dalo logicky vyvodit, že přibližně před čtyřiceti tisíci lety, tedy o dvacet tisíc let dříve, než se neznámo odkud objevili první představitelé současného člověka, žili už v těchto místech lidé a dospěli k vysokému stupni rozvoje civilizace.

Tak si to alespoň vykládala většina vědců. Jeden však s nimi nesouhlasil – byl to sám Sofr. Připustit, že zemi poprvé osídlili lidé, které od jejich následovníků dělila propast celých dvaceti tisíc let, to bylo podle něho čiré bláznovství. Kam by se tedy poděli potomci oněch tolik vzdálených předků, s nimiž současníky pranic nespojovalo? Než souhlasit s tak absurdní hypotézou, bylo lépe vyčkat. I když tyto podivné nálezy zůstávaly zatím nevysvětleny, neznamenalo to, že nebudou nikdy objasněny. Jednou se vysvětlení najde. Do té doby se jimi nesmí zabývat a musí zůstat věren svým principům:

Život na naší planetě je možné rozdělit do dvou etap – před vznikem člověka a po něm. V prvé etapě byla země v důsledku neustálých změn a otřesů neobydlená a dokonce neobyvatelná. V druhé zemská kůra natolik ztuhla, že byla poměrně stabilní. A rázem se na pevném podkladě objevuje život. Začíná jednoduchými formami, které se postupně stávají složitějšími, až se nakonec objevuje člověk jako poslední a nejdokonalejší výtvor. Sotva se objeví na zemi, počíná svůj vývoj a stále v něm pokračuje.

Pomalu kráčí až ke konci, na kterém je dokonalá znalost a absolutní ovládnutí vesmíru…

Zamyšlen přešel Sofr svůj dům. S proklínáním se obrátil.

„Měl bych snad připustit,“ říkal si, „že před čtyřiceti tisíci lety člověk dosáhl stejného nebo i vyššího stupně civilizace než je naše a že jeho úspěchy i znalosti zmizely beze stopy, takže jeho potomci museli začínat od začátku, jako by byli pionýry dříve neobydleného světa! To by znamenalo popírat budoucnost, hlásat, že všechna naše snaha je marná, že každý pokrok je jen dočasný a nestálý jako pěna na vodní hladině !“ Zastavil se před svým domem.

„Upsa ni!… hartchok!… (Ne, ne… to nikoli!…) Andart mir’hoe spha!… (Člověk je pánem věcí!…)“ zamumlal a otevřel dveře.

Zartog si trochu odpočinul, dobře poobědval a pak ulehl k odpolednímu spánku.

Ale otázky, které si kladl cestou domů, ho stále pronásledovaly a nedaly mu spát.

I když se ze všech sil snažil sestavit dokonalý systém přírodních věd, měl natolik kritického ducha, aby si uvědomil, kolik má jeho systém slabin, pokud se jedná o problém původu a vývoje člověka. Stavět fakta tak, aby souhlasila s hypotézou předem danou, to sice mohlo přesvědčit druhé, ale nikoli jeho samotného.

Kdyby Sofr nebyl význačným vědcem, ale pouhým příslušníkem laických vrstev, nebyl by v takových rozpacích. Obyčejní lidé neztráceli čas tak složitými úvahami a téměř slepě přijímali legendu, kterou předávali otcové synům již odpradávna. Tato legenda, vysvětlující jedno tajemství jiným, připisovala vznik člověka zásahu nadpřirozené vůle. Jednoho dne tato nezemská síla stvořila z ničeho Hedoma a Hivu, prvního muže a první ženu, jejichž potomci obydleli zemi. A tím bylo vše vysvětleno.

Příliš jednoduché, pomyslel si Sofr. Když něčemu nerozumíme, je tak snadné nechat zasáhnout nějaké božstvo, pak není třeba pátrat po záhadách vesmíru, neboť veškeré otázky tím okamžitě mizí. Kdyby alespoň ta oblíbená legenda měla nějaký reálný podklad! Ale žádný tu nebyl. Byla jen tradice, vzniklá v dobách nevědomosti a předávaná po celá pokolení. A dokonce to jméno: Hedom!… Odkud pocházelo to prazvláštní, nezvyklé spojení hlásek? Určitě ne z jazyka Andart-Iten-Schu. Už jen tento jazykový oříšek neuměla rozlousknout celá řada vědců… Dost! To jsou jen bajky, kterými by se žádný zartog neměl zdržovat!…

Rozladěný Sofr sešel do zahrady. Činil tak v tuto dobu každým dnem. Slunce se klonilo k západu. Už tolik nepálilo a od Spone-Schu začal vát vlažný vítr. Zartog procházel alejemi ve stínu stromů, jejichž listí šumělo ve větru, a pomalu opět nalézal ztracený klid. Na svěžím vzduchu se zbavil neklidných myšlenek, začal se zajímat o ovoce i květy na své zahradě a zkoumat jejich růst.

Jeho kroky ho zavedly zpět k domu. Zastavil se u hlubokého výkopu, v němž leželo množství nástrojů. Tam budou zakrátko umístěny základy nové budovy, která zvětší jeho laboratoř na dvojnásobek. Ale dnes byl svátek a dělníci měli volno.

Sofr zběžně přehlédl provedenou práci a v duchu uvažoval, co ještě je třeba udělat, když tu upoutal jeho pozornost zářící lesklý bod. Udiven sestoupil do jámy a vytáhl z hlíny předmět, ze tří čtvrtin pokrytý zemí.

Vyšplhal ven a začal nalezený předmět zkoumat.

Bylo to jakési pouzdro z neznámého kovu šedé barvy. Dlouhým pobytem v zemi ztratilo svůj lesk. Ve třetině délky byla patrná rýha, naznačující, že pouzdro je složeno ze dvou částí, z nichž jedna se zasouvá do druhé. Sofr se pokusil je otevřít.

Hned při prvním pokusu se kov nahlodaný zubem času rozpadl a odhalil ve svém nitru druhý předmět.

Hmota, ze které byl předmět vyroben, byla pro Zartoga stejně neznámá jako kov, který ji chránil. Byl to svitek listů položených na sobě a pokrytých podivnými znaky, jejich pravidelná sestava nasvědčovala tomu, že je to písmo. Sofr nikdy žádné takové písmo neviděl, ba ani cokoli jemu podobného.

Zartog, rozechvělý vzrušením, se uzavřel do své laboratoře, rozprostřel vzácný dokument po stole a začal ho zkoumat.

Ano, bylo to opravdu písmo, nebylo nic jistějšího. Ale nepodobalo se žádnému z těch, kterými se psalo na zemi od počátku dějin lidstva.

Odkud ten dokument pocházel? Co na něm bylo napsáno? To byly otázky, jimiž se Sofr začal zabývat.

Aby odpověděl na první z nich, musel nejprve zodpovědět druhou. Bylo tedy třeba dokumenty přečíst a přeložit. Sofr a priori předpokládal, že jazyk, jímž je dokument psán, je stejně neznámý jako samo písmo.

Bylo tedy jeho přečtení nemožné? Zartog Sofr si to nemyslel, a proto se dal horečně do práce…

Trvala dlouho, po celé roky. Ale Sofr se nevzdával, studoval tajemný dokument neúnavně a systematicky. Konečně přišel den, kdy držel v ruce klíč k záhadnému rébusu, přišel den, kdy pomalu a s velikou námahou dokázal dokument přeložit do jazyka „Lidí Čtyř Moří“.

Když ten den nadešel, četl zartog Sofr-Ai-Sr následující řádky:

Rosario, 24. května 2…

Používám na počátku svého vyprávění tohoto data, i když bylo ve skutečnosti sepsáno daleko později a na zcela jiném místě. Ale v takové věci je bezpodmínečně třeba zachovávat řád, proto používám formy „deníku“.

24. května tedy začíná příběh o děsivých událostech, které zde chci vylíčit pro ty, kteří přijdou po mně, pokud ovšem lidstvo čeká ještě nějaká budoucnost.

V jakém jazyce mám psát? Anglicky nebo španělsky? Mluvím plynně oběma jazyky, ale ne! Budu psát francouzsky – jazykem své vlasti.

Toho dne, 24. května, se v mé vile v Rosariu sešlo několik přátel.

Rosario je – nebo spíš bylo – město v Mexiku na pobřeží Tichého oceánu, poněkud na jih od Kalifornského zálivu. Před deseti lety jsem se zde usídlil, abych řídil těžbu ve svém stříbrném dole. Dařilo se mi dobře. Byl jsem bohatý člověk, dokonce velmi bohatý – dnes je mi to slovo k smíchu! – a hodlal jsem se zakrátko vrátit do Francie, své původní vlasti.

Moje vila, jedna z nejpřepychovějších, stála v nejvyšším bodě rozlehlé zahrady, která se svažovala k moři a končila strmým srázem vysokým přes sto metrů. Za mou vilou terén dále stoupal a to čitými cestami bylo možno dostat se až k vrcholkům hor, jejichž výška přesahovala patnáct set metrů. Bývala to pěkná vyjížďka – vyjel jsem nahoru ve svém automobilu, nádherném phaetonu o velkém výkonu-třiceti pěti koňských sil. Byla to jedna z nejlepších francouzských značek.

Žil jsem v Rosariu se svým synem Jeanem, skvělým hochem ve věku pětadvaceti let. Když umřeli moji příbuzní, pokrevně vzdálení, ale mému srdci blízcí, adoptoval jsem jejich dceru Helenu, která osiřela a zůstala bez prostředků. Od té doby uplynulo do počátku mého vypravování pět let. Mému synovi bylo pětadvacet let, mé schovance Heleně dvacet. V duchu jsem snil o tom, že se jednou vezmou.

Jako služebnictvo jsme měli komorníka Germaina, Modesta Simonata, jednoho z nejschopnějších Šoférů a dvě služebné, Edith a Mary, dcery našeho zahradníka George Raleighe a jeho ženy Anny.

Toho dne, 24. května, nás sedělo u stolu osm za svitu lamp na elektromotor, umístěný v zahradě. Kromě pána domu, jeho syna a schovanky tu bylo dalších pět stolovníků, tři anglosaského původu a dva Mexičané.

Sešli se zde dva vědci. Představitelem první skupiny byl doktor Bathurst, z Mexičanů byl vědcem doktor Moreno. Byli to dobří lidé a nejlepší přátelé, byť v odborných debatách se zřídkakdy shodli.

Další dva Angličané byli Williamson, majitel významného rybářského podniku v Rosariu a Rowling. který založil za městem zelinářský podnik, jenž mu dobře vynášel. Posledním hostem byl seňor Mendoza, předseda městského soudu v Rosariu, vážený a kultivovaný člověk, poctivý soudce.

Bez zvláštních událostí jsme pojedli a už se nepamatuji, o čem jsme tehdy mluvili.

Ale předmět našeho hovoru po večeři, když jsme si zapálili doutníky, jsem si dobře zapamatoval.

Ne, že by náš rozhovor byl sám o sobě nějak důležitý, ale to, co následovalo, mu dodalo patřičné váhy; proto jsem na něj nikdy nezapomněl.

Dospěli jsme – není důležité jak – ke skvělým úspěchům, kterých lidstvo dosáhlo.

Doktor Bathurst najednou prohlásil:

„Je jisté, že kdyby se Adam (přirozeně jako Angličan vyslovoval »Edem«) a Eva (vyslovoval samozřejmě »Iva«) vrátili na zemi, určitě by se pořádně divili!“ Tím začala diskuse. Moreno, zuřivý darwinista a přesvědčený zastánce teorie přirozeného výběru, se Bathursta ironicky zeptal, jestli skutečně věří legendě „O ráji na zemi“. Bathurst odpověděl, že přinejmenším věří v Boha, a protože se o existenci Adama a Evy hovoří v bibli, -nemůže o ní diskutovat. Moreno odpověděl, že věří v Boha neméně než jeho oponent, ale že první muž a první žena mohou být pouhým mýtem, symbolem, a tudíž lze předpokládat, že tím bible chtěla obrazně vyjádřit vdechnutí života tvůrčí bytostí do první buňky, z ní pak vznikly všechny ostatní.

Bathurst toto vysvětlení prohlásil za scestné a řekl, že pokud se jeho týče, pokládá za lichotivější být stvořen božskou bytostí přímo než prostřednictvím primátů více či méně příbuzných s opicemi.

Viděl jsem, že se diskuse dostává do varu; náhle však ustala, když oba protivníci našli námět, ve kterém se shodli. Tak obvykle končí všechny debaty.

Oba diskutující se vrátili k našemu původnímu tématu a začali vyslovovat obdiv vysoké kulturní úrovni lidstva, ať už se vzala odkudkoli; hrdě začali vyjmenovávat jeho úspěchy. Bathurst se pyšnil chemií, dovedenou do takového stupně dokonalosti, že téměř splynula s fyzikou, neboť obě studují otázky energie. Moreno vychvaloval medicínu a chirurgii, které umožnily proniknout do tajemství života a jejichž pozoruhodné objevy dávaly naději na nesmrtelnost živých tvorů. Oba pak vyzdvihli úspěchy astronomie, vždyť už dnes dokázalo lidstvo hovořit s obyvateli sedmi ze všech planet Sluneční soustavy a snad časem dokáže mluvit i s hvězdami! (Z těchto slov je třeba vyvozovat, že až tento deník bude napsán, bude Sluneční soustava obsahovat více než osm planet, a že tedy lidstvo objeví za Neptunem jednu nebo více dalších – pozn. aut.) Oba vědce jejich nadšení poněkud vyčerpalo a trochu si odpočinuli. Ostatní hosté toho
využili, aby se také uplatnili. Začalo se hovořit o praktických vynálezech, které tolik změnily náš způsob života. Vzdali jsme hold železnicím a parníkům, které přepravovaly těžké a rozměrné náklady, vzdušným lodím, které dopravovaly cestující, jimž nezáleželo na čase, a pneumatické nebo elektroionické rychlodráze. Tu používají cestující, kteří mají naspěch; linky těchto rychlodrah vedly všemi kontinenty i dnem moří. Mluvilo se o nes četných strojích, z nichž některé vykonávají práci za sto lidí. Chválili jsme tisk, barevnou fotografii, záznam i přenos zvuku, tepla i všech vibrací éteru. Zvláště jsme chválili elektřinu, onu tolik použitelnou sílu, známou ve všech jejích projevech i podstatě, která umožňuje bez jediné páky spustit jakýkoli mechanismus, řídit námořní loď, ponorku i letadlo, psát i vidět se nebo slyšet na jakoukoliv vzdálenost.

Přiznávám, že i já jsem se vší té chvály zúčastnil. Všichni jsme se shodli na tom, že lidstvo dosáhlo úrovně před naší dobou nikdy nevídané, což ho opravňuje považovat se za vítěze nad přírodou.

„Ovšem,“ pronesl svým flétnovým hlasem předseda soudu Mendoza, když po onom závěrečném prohlášení zavládlo ticho, „slyšel jsem tvrzení, že národy, které zmizely beze stopy, dosáhly stejné nebo podobné úrovně civilizace jako je naše.“ „Které?“ zeptali se všichni jednohlasně.

„Inu… Například Babylóňané.“ Všichni vybuchli smíchem. Copak je možno srovnávat Babylóňany s moderním lidstvem?

„Egypťané,“ pokračoval klidně Mendoza.

Smích ještě zesílil.

„A jsou tu také Atlantiďané, o kterých nic nevíme a právě proto jsou přímo legendární,“ pokračoval předseda.

„A k tomu si vezměte, že před samotnými obyvateli Atlantidy mohly vzniknout, rozvíjet se a zaniknout i další civilizace, aniž bychom o tom cokoli věděli!“ Abychom se nedotkli dona Mendozy, který trval na svém tvrzení, předstírali jsme, že ho bereme vážně.

„Ale no tak, drahý pane předsedo,“ naléhal Moreno tónem, kterým chceme ukonejšit dítě, „přece nám nechcete tvrdit, že by se nám některé ze starověkých národů mohly rovnat?.. Připouštím, že v morálce mohly dosáhnout vysokého stupně rozvoje, ale pokud jde o hmotnou oblast?“

„A proč ne?“ nedal se don Mendoza.

„Protože,“ začal vysvětlovat Bathurst, „je pro naše vynálezy charakteristické, že se okamžitě rozšíří po celé zeměkouli, i kdyby zmizel jeden národ nebo i více, zůstaly by po nich nedotčené výsledky jejich činnosti. Aby byly úspěchy lidstva zcela ztraceny, muselo by celé lidstvo zmizet najednou. Je tohle podle vás přijatelná hypotéza?“ Zatímco jsme takto hovořili, navazovaly na sebe nadále příčiny i následky v celém nekonečném vesmíru a sotva minutu po otázce doktora Bathursta potvrdila jejich výslednice až příliš Mendozův skepticismus. Ale o tom jsem neměli ani tušení a klidně jsem dál rozprávěli, jedni opřeni o opěradla křesel, druzí lokty o stůl a všichni jsme hleděli na Mendozu, předpokládali jsme, že ho Bathurst zcela udolal svými argumenty.

„Dobře,“ odpověděl neochvějný soudce. „Lze tedy předpokládat, že na zemi žilo kdysi méně lidí než dnes, takže i jediný národ mohl ovládat veškeré vědění. A kromě toho nepokládám za absurdní teorii, že se najednou otřásl celý povrch zeměkoule.“

„Ale to snad ne!“ vykřikli jsme všichni najednou.

A právě v té chvíli došlo ke kataklyzmatu.

Právě jsme pronesli: „Ale to snad ne!“ když nastal strašlivý rachot. Země se pod našima nohama zachvěla a vila se otřásla v základech.

Zmocnila se nás nevýslovná hrůza. Vyřítili jsme se ven a vráželi jsme jeden do druhého.

Sotva jsem překročil práh, zřítil se naráz celý dům a ve svých troskách pohřbil předsedu soudu Mendozu a mého komorníka Germaina, kteří vybíhali poslední. Po několika sekundách paniky jsem se jim chystali pomoci, když tu jsme uviděli mého zahradníka Raleighe, který utíkal se svou ženou v patách od zahrady, kde měl domek.

„Moře, moře!“ křičel z plných plic.

Otočil jsem se k oceánu a ztuhl údivem. Ne, že bych si plně uvědomoval, co vidím, ale okamžitě mi bylo jasné, že se krajina změnila. A není to dost, aby se srdce v člověku zastavilo, když se vše kolem naráz změní?

Brzy se mi ale vrátila ztracená rovnováha. Skutečnou velikostí člověka není ovládat přírodu a porazit ji: pravý myslitel ji dokáže pochopit, dovede uchopit celý nezměrný vesmír do mikrokosmu svého mozku a muž činu zůstává klidný i tváří v tvář vzpouře hmoty a řekne jí: „Zničit mě, dobrá! Ale vyděsit mě – nikdy!“ Když jsem tedy nabyl ztraceného klidu, uvědomil jsem si, nakolik se tvářnost krajiny přede mnou liší od té, na kterou jsem byl zvyklý. Sráz nad mořem zcela zmizel a má zahrada teď byla těsně u mořského břehu. Vlny, které zničily zahradníkův domek, teď prudce zalévaly nejníže položené záhony.

Jelikož bylo málo pravděpodobné, že by náhle stoupla vodní hladina, dalo se předpokládat, že klesla úroveň země. Muselo to být nejméně o sto metrů (to byla výška srázu), ale zřejmě ne příliš prudce, neboť jsme si toho ani nevšimli. To vysvětlovalo, že moře bylo poměrně klidné.

Krátký průzkum mě přesvědčil, že má úvaha je správná; navíc jsem zjistil, že země klesá dál. Moře nabíralo stále větší rychlost, téměř dva metry za sekundu – to je sedm nebo osm kilometrů za hodinu. Podle vzdálenosti, která nás dělila od vln, jsem odhadl, že nás zatopí za necelé tři minuty, neboť klesání neustávalo.

Bleskově jsem se rozhodl.

„Do auta!“ vykřikl jsem.

Všichni pochopili. Vrhli jsme se ke garáži a vytáhli jsme auto ven. V okamžiku bylo natankováno a my se vecpali dovnitř. Můj šofér Simonat spustil motor, skočil za volant, rozjel vůz a vyrazil čtvrtou rychlostí na silnici, zatímco Raleigh, který otvíral vrata, se chytil auta za jízdy a držel se zadních per.

Byl nejvyšší čas! V okamžiku, kdy se auto dostalo na silnici, prudká vlna vystříkla až ke středům kol. Co na tom! Teď už jsme se mohli útoku moře jen smát. I když postupovalo rychle, doveze nás můj dobrý stroj mimo jeho dosah, ledaže by klesání do propasti pokračovalo až do nekonečna… Měli jsme před sebou dvě hodiny stoupání do výše asi patnácti set metrů.

Brzy jsem ale poznal, že je předčasné jásat nad vítězstvím. Když nás první část jízdy vzdálila od vln na dvacet metrů, nadarmo už šofér Simonat přidával plyn, vzdálenost se nezvětšovala. Jízdu auta bezpochyby zpomalovala váha dvanácti osob.

V každém případě se voda hnala za námi stejně rychle, jak rychle jsme my ujížděli.

Brzy jsme si to všichni uvědomili a kromě Simonata, jenž řídil, jsme se otočili zpět, abychom viděli na cestu, kterou jsme projeli. Teď tam nebylo nic než voda. Jak jsme dobývali kilometry silnice, mizely pod mořem, které je dobylo po nás. Už se uklidnilo. Jen několik vlnek již zalévalo stále nové pobřeží. Bylo to klidné jezero, stále se zvětšující, a nebylo nic tragičtějšího než nástup těchto klidných vod. Marně jsme před nimi prchali, stále nelítostně stoupaly za námi…

Simonat s očima upřenýma na silnici v zatáčce pronesl: „Už jsme v polovině kopce. Ještě máme hodinu stoupání.“ Zachvěli jsme se. Za hodinu dosáhneme vrcholku a před vodou bychom museli dál prchat – dolů! Pak nás – bez ohledu na rychlost – voda, valící se z vrcholku jako vodopád, dostihne!

Hodina uplynula a na naší situaci se nic nezměnilo. Už jsme v dálce viděli nejvyšší bod pobřeží, když sebou auto prudce trhlo a smýklo ke kraji. Málem se roztříštilo o okraj silnice. V tu chvíli se na nás začala valit obrovská vlna a záhy jsme byli obklopeni mořskou pěnou… Copak nás to zatopí?

Ne! Voda se s bubláním stáhla a motor, který náhle zabral, naši rychlost ještě zvýšil.

Jak k tomu došlo? Pochopil jsem, když jsem uslyšel výkřik Anny Raleighové, právě zjistila, že se její muž už nedrží per. Bezpochyby ho vlna smetla, a proto odlehčené auto uhánělo po svahu rychleji.

Náhle zastavilo.

„Co se děje?“ ptal jsem se Simonata. „Porucha?“

Ani za těchto tragických okolností nepozbyl Simonat své profesionální hrdosti; pokrčil rameny a tím mi naznačil, že řidič jako on žádnou poruchu nezná. Beze slova ukázal na silnici. Pochopil jsem.

Necelých deset metrů před námi cesta náhle končila. Měl bych říci, že byla „uříznutá“, jako by ji někdo náhle odřízl obrovským nožem. Za ostrým horským hřbetem byla propast, naprostá temnota. Nebyl jsem s to rozeznat dno.

V zoufalství jsme se otočili a já uvěřil, že nastala naše poslední hodinka. Kromě nešťastné Anny a jejích dcer, které srdceryvně vzlykaly, všichni radostně vykřikli. Ne, voda už dále nestoupala, nebo přesněji řečeno, země přestala klesat. Otřes, který jsme pocítili, byl bezpochyby posledním projevem katastrofy. Oceán se zastavil a jeho hladina zůstala asi sto metrů pod místem, kde jsme se seskupili kolem automobilu, který se ještě chvěl jako zvíře udýchané po dlouhém běhu.

Dokážeme se z této povážlivé situace dostat? To jsme mohli zjistit až ve dne. Do té doby jsme museli čekat. Jeden po druhém jsme si lehli na zem a myslím – Bůh mi odpusť – že jsem usnul.

V noci – Náhle mě probudil hrozný hluk. Kolik bylo hodin? To nevím. V každém případě jsme stále v temnotách.

Hluk pochází z obrovské propasti, do níž se silnice zřítila. Co se to děje?…

Přísahal bych, že se dolů valí masy vody, že se v ní tříští obrovské vlny… Ano, je to určitě tak, protože pěna vystřikuje až k nám.

Pak se vrátil klid… Znovu nastává ticho… Nebe bledne. Nastává den.

25. května Zjistili jsme, že naše situace je zoufalá. Nejprve jsme rozeznávali jen bezprostřední okolí, ale postupně jsme viděli stále dál, jako kdyby naše zklamané naděje zvedaly jeden závoj za druhým – a konečně je tu denní světlo, aby zničilo naše poslední iluze.

Naše situace je nesmírně jednoduchá a lze ji vylíčit třemi slovy: jsme na ostrově.

Moře nás obklopuje ze všech stran. Ještě včera jsme viděli celou řadu vrcholků, z nichž některé byly vyšší než ten, na němž jsme se nacházeli; ty všechny zmizely, zatímco z důvodů nám neznámých náš vrcholek, zdaleka ne nejvyšší, přestal klesat. Na místě ostatních byla jen poklidná vodní hladina. Ze všech stran nebylo nic než moře. Jsme na jediném pevném bodě, který zbyl ze všech v celém širém okolí.

Stačil nám jediný pohled, abychom přehlédli ostrůvek, kam nás štěstěna zanesla, v celé šíři. Je skutečně malý: maximálně tisíc metrů dlouhý a pět set metrů široký. Ze severu, východu a jihu klesá vrcholek pozvolna dolů; naproti tomu na západní straně končí ostrov prudkým srázem.

Mé oči se obracejí především tím směrem. Měl bych vidět rozeklané pohoří a za ním celé Mexiko. Jak se kraj za jedinou jarní noc změnil! Hory zmizely, Mexiko se potopilo! Na jejich místě je jen nekonečná pustina – vyprahlá pustina oceánu!

S hrůzou jsme na sebe pohlédli. Bez potravin a vody na této úzké holé skále nemáme žádnou naději. Smutně jsme si lehli na zem a očekávali smrt.

Na palubě Virginie, 4. června Co se dělo v několika dalších dnech? Už si na to nevzpomínám. Předpokládám, že jsem nakonec ztratil vědomí. Nabyl jsem ho až na palubě lodi, která nás zachránila.

Teprve zde jsem se dozvěděl, že jsme na ostrově strávili deset dní a že dva z nás, Williamson a Rowling, tam zemřeli hladem a žízní. Z patnácti živých tvorů, kteří byli v okamžiku kataklyzmatu v mém domě, zůstalo naživu jen devět: můj syn Jean a má schovanka Helena, můj Simonat, zoufalý ze ztráty svého stroje, Anna Raleighová a její dvě dcery, doktoři Bathurst a Moreno – a já sám, který se snažím toto všechno sepsat pro poučení příštích generací, pokud se nějaké objeví.

Virginia, na níž plujeme, je plavidlo na dvojí pohon – parník i plachetnice o výtlaku přibližně dvou tisíc tun, určené k přepravě nákladu. Je to poměrně stará loď, dosti pomalá. Kapitán Morris velí dvaceti námořníkům, vesměs Angličanům.

Virginia vyplula asi před měsícem z Melbourne do Rosaria. Její cestu nepoznamenala žádná událost s výjimkou velkého vlnobití v noci z 24. na 25. května. Vlny byly neuvěřitelně vysoké, ale ne příliš dlouhé, takže loď nemohly ohrozit. I když je to podivuhodné, neměl kapitán nejmenší tušení o kataklyzmatu, které právě nastalo.

Proto ho velmi překvapilo, když zjistil, že na místě Rosaria a mexického pobřeží se rozkládá moře. Z pobřeží zbyl jen jeden jediný ostrůvek. Vyslal k němu člun, jehož osádka nalezla jedenáct lidských těl. Dvě z nich byla již mrtvá; naložili tedy devět ostatních. Tak jsme byli zachráněni.

Na zemi, leden nebo únor Osm měsíců dělí předchozí řádky od dalšího vyprávění. Označuji je datem ledna nebo února, nedokážu přesněji určit datum, protože jsem již ztratil přesný přehled o čase.

Těchto osm měsíců představuje nejhroznější období těžkých zkoušek, kdy jsme postupně poznali celé naše neštěstí.

Virginie nás zachránila a pokračovala plnou parou dále k východu. Když jsem přišel k sobě, zmizel ostrůvek, kde jsme málem zahynuli, dávno za obzorem. Kapitán za jasného počasí změřil naši polohu a zjistil, že plujeme právě v místech, kde mělo být Mexiko. Nezůstala však po něm ani stopa. Během mých mdlob nebyly objeveny žádné hory a ani teď nebylo nikde vidět zemi. Kam až oko dohlédlo, ze všech stran jen nekonečné moře…

Hrůzou jsme málem přišli o rozum. To se potopilo celé Mexiko?.. Dívali jsme se vyděšeně jeden na druhého a ptali se, kam až zkázonosné kataklyzma dosáhlo.

Kapitán se o tom chtěl přesvědčit, a tak změnil směr plavby a zamířil k severu.

I když Mexiko neexistovalo, nemohl se potopit celý americký kontinent.

Ačkoli je to neuvěřitelné, právě to se stalo. Marně jsme po dvanáct dnů pluli stále k severu, na žádnou zemi jsme nenarazili, ani když jsme se poté opět obrátili k jihu.

Nyní jsme se již – chtě nechtě – museli smířit se skutečností: ano, celý americký kontinent se potopil do moře!

Byli jsme snad zachráněni jen proto, abychom ještě jednou poznali hrůzy umírání? Vskutku jsme se toho mohli obávat. Nemluvě o tom, že za nějaký čas nám dojdou potraviny, hrozilo i další nebezpečí: co se stane, až spotřebujeme všechno uhlí a stroje se zastaví? Proto 14. července – byli jsme tehdy na místě bývalého Buenos Aires přikázal kapitán Morris zastavit stroje a vztyčit plachty. Pak shromáždil celou posádku Virginie i cestující, a když nám stručnými slovy vysvětlit situaci, požádal nás, abychom si vše důkladně rozvážili a druhého dne navrhli další postup.

Nevím, jestli některý z mých druhů v neštěstí přišel na nějaké důmyslné řešení.

Pokud jde o mě, přiznávám, že jsem váhal a nebyl jsem s to se rozhodnout. Avšak bouře, která se v noci rozpoutala, ukončila naše váhání. Museli jsme prchat k západu, hnáni zuřivým větrem, neboť naší lodi každým okamžikem hrozila záhuba v rozbouřeném moři.

Uragán trval bez přestávky pětatřicet dní. Už jsme nedoufali, že vůbec někdy skončí, když se 19. srpna vrátilo pěkné počasí stejně náhle, jako přišla bouře. Kapitán toho využil, aby určil naši polohu; nacházeli jsme se na 40. stupni severní šířky a 114. stupni východní délky. Byly to souřadnice Pekingu!

To znamenalo, že jsme přepluli nad Polynézií a možná i nad Austrálií, aniž bychom si to uvědomili, a nyní bylo pod námi hlavní město říše s čtyřmi sty, milióny obyvatel.

Potkal snad Asii stejný osud jako Ameriku?

Brzy jsme se o tom přesvědčili. Virginia pokračovala v plavbě na jihozápad a dosáhla Tibetu, pak Himálaje. Zde se měly tyčit nejvyšší hory na zeměkouli. Avšak žádným směrem nevyčníval z hladiny ani jediný štít. Jako by na zemi neexistoval, kromě ostrůvku, který nás zachránil, žádný pevný bod – a my jediní jsme kataklyzma přežili. Jsme poslední obyvatelé světa pohřbeného na dně moře!

Bylo-li tomu tak, bezpochyby také zahyneme. I když jsme potravinami přísně šetřili, stále jich ubývalo – zřejmě není naděje na jejich obnovení…

Zkrátím líčení této děsivé plavby. Kdybych o ní měl vyprávět do nejmenších podrobností a znovu ji v duchu prožívat, připravily by mě vzpomínky o rozum. I když události, které ji předcházely, byly podivné a hrůzné, i když budoucnost vypadala velmi neradostně, nejhorší byla ta pekelná plavba. Ach! Ten věčný pohyb na nekonečném moři! Každý den čekat, že konečně zakotvíme, a stále ztrácet naději! Žít skloněn nad mapami, kde lidé vyznačili čáry pobřeží, a zjišťovat, že z míst, která se zdála věčná, nezbylo nic, absolutně nic! Pomyslet na to, že země se hemžila nespočetnými živými tvory, že na ní žily milióny lidí a miliardy zvířat… A všechno naráz zahynulo, zhaslo jako plamínek ve větru! Všude hledat druhy – a nadarmo! Pomalu nabývat přesvědčení, že koldokola není nic živého, a uvědomovat si své osamění!

Dokázal jsem vůbec slovy vyjádřit naši úzkost? Nevím. V žádném jazyce neexistují výrazy pro to, co ještě nikdo nezažil.

Když jsme narazili na moře v místech, kde byl dříve indický poloostrov, pluli jsme po deset dnů na sever a pak jsme zamířili k západu. Nic se nezměnilo. Přepluli jsme pohoří Ural (nyní podmořské) a ocitli jsme se nad tím, co bývalo kdysi Evropou.

Zamířili jsme k jihu, až k dvaceti stupňům nad rovníkem, pak jsme se po bezvýsledném pátrání vzdali, otočili jsme zpět k severu a směrem k Pyrenejím jsme přepluli vodní pustinu, která pokrývala Afriku a Španělsko. Jak jsme postupovali, ukazovali jsme si cestu na mapách a říkali: Tady byla Moskva… Varšava… Berlín… Vídeň… Řím…

Tunis… Timbuktu… Saint Louis… Oran… Madrid… s neustále rostoucí lhostejností.

Pomalu jsme si začínali zvykat a již jsme dokázali vyslovit tato slova, ve skutečnosti tak tragická, bez sebemenší špetky dojetí.

Já však dosud nevyčerpal míru všeho utrpení. Zjistil jsem to toho dne – bylo to asi 11. prosince – kdy mi kapitán Morris řekl: „Tady byla Paříž…“ Myslel jsem, že mi tato slova vyrvou srdce. Ať zmizí třeba celý vesmír! Ale Francie – moje Francie! A Paříž, která byla jejím symbolem!

Vedle sebe jsem zaslechl vzlykot. Otočil jsem se: to plakal můj řidič Simonat.

V dalších čtyřech dnech jsme pokračovali stále k severu: když jsme dosáhli Edinburghu, vrátili jsme se na jihozápad, k Irsku, a pak jsme otočili na východ… Ve skutečnosti jsme pluli naslepo, protože nebyl žádný důvod vydat se jedním nebo druhým směrem.

Přejeli jsme nad Londýnem, jehož vodnímu hrobu vzdala čest celá posádka. Po pěti dnech jsme se nacházeli v místech, kde dříve ležel Dantzing, když náhle kapitán Morris přikázal obrátit a plout na jihozápad. Kormidelník bez protestů uposlechl. Co na tom záleželo? Nebylo to všude stejné?

Po devíti dnech plavby jsme snědli poslední housku.

Byli jsme zoufalí. V této situaci přikázal kapitán Morris znovu zapálit kotle. Co tím sledoval? To dosud nevím. Ale příkaz byl vydán a loď začala plout rychleji…

O dva dny později nás mučil krutý hlad. Pozítří všichni odmítli vstát; už jen kapitán, Simonat, několik členů posádky a já jsme měli dost sil, abychom udrželi plavbu lodi.

Pátého dne půstu se počet schopných kormidelníků a strojníků ještě zmenšil. Do čtyřiadvaceti hodin nebude už nikdo mít sílu postavit se na nohy.

Tehdy jsme pluli již sedm měsíců. Sedm měsíců jsme brázdili moře křížem krážem. Myslím, že to bylo 8. ledna. Říkám: „myslím“, protože nedokážu být přesnější.

Už dlouho jsme neměli správný kalendář.

A právě toho dne, kdy jsem stál u kormidla a snažil se ze všech sil udržet upadající pozornost, se mi zdálo, že západním směrem cosi vidím. Domníval jsem se, že je to jen klam, napjal jsem zrak…

Ne, nezmýlil jsem se!

Neartikulovaně jsem zařval ze všech sil, chytil se kormidla a zvolal:

„Země na pravoboku!“ Jak kouzelný měla ta slova účinek! Všichni umírající rázem ožili a nad okrajem lodi se objevily jejich vyzáblé tváře.

„Ano, je to opravdu země,“ řekl kapitán Morris, když se zahleděl k obzoru.

Po půl hodině už nebylo pochyb. Byla to opravdu země, kterou jsme nalezli přímo uprostřed Atlantiku, když jsme ji předtím marně hledali všude na místě bývalých kontinentů.

Ke třetí hodině odpoledne jsme již dobře rozeznali detaily pobřeží a probudila se v nás nová naděje. Toto pobřeží se však nepodobalo žádnému z těch, která jsme znali.

Nikdo nikdy neviděl tak netknutý kus země.

V krajinách, které jsme obývali před katastrofou, byla země skutečně hojná.

Nikdo z nás neznal absolutně pustou planinu, kde by nebylo aspoň jediného keře, trochu trávy nebo několik kusů lišejníku či mechu. Zde nic takového nebylo. Bylo vidět jen vysoký temný sráz, u jehož úpatí ležela hromada kamení bez jediné rostlinky, bez jediného stébla trávy. Byla to absolutní pustina.

Dva dny jsme pluli kolem strmého srázu a neobjevili nikde žádnou průrvu.

Teprve druhého dne večer jsme spatřili rozlehlou zátoku, dobře chráněnou před všemi mořskými větry. Zde jsme spustili kotvy.

Když jsme na člunech dosáhli země, bylo naší první starostí sebrat z pobřeží potravu, břeh byl pokrytý stovkami želva milióny škeblí. Ve výběžcích skal bylo vidět kraby, humry a langusty v nezměrném množství, o nes četných rybách ani nemluvě.

Toto bohatě zabydlené moře nám bezpochyby umožní v případě potřeby zajistit si obživu.

Když jsme nabyli sil, dostali jsme se průrvou ve srázu na rozlehlou plošinu. Stejně jako z pobřeží jsme viděli všude jen pusté skály, pokryté většinou jen vyschlými řasami a chaluhami, bez jediného stébla trávy. Nebylo tu nic živého, ani na zemi, ani ve vzduchu. Tu a tam jsme viděli malá jezírka, lesknoucí se na slunci. Když jsme se chtěli napít, zjistili jsme, že voda je slaná.

Popravdě řečeno nás to nepřekvapilo. Potvrzovalo to naši domněnku, že neznámý kontinent se zrodil teprve nedávno, když se jako jediný masiv vynořil z mořského dna. Tím byla vysvětlena ona pustina i naprostá opuštěnost. Vysvětlovalo to i všudypřítomnou vrstvu bahna, která začínala v důsledku vypařování praskat a rozpadat se v prach.

Druhého dne v poledne ukázalo měření polohy 17 stupňů a 20 minut severní šířky a 23 stupňů, 34 minut západní délky. Při pohledu na mapu jsme zjistili, že jsme uprostřed bývalého oceánu, přibližně ve výšce Zeleného mysu. A přesto teď bylo vidět na západě zemi a na východě nedohledné moře.

Ať už byl kontinent, kde jsme přistáli, jakkoli pustý a nehostinný, museli jsme se s tím spokojit. Proto jsme okamžitě začali Virginii vykládat. Vynesli jsme na plošinu bez výběru vše, co na lodi bylo. Již předtím jsme upevnili loď na čtyřech kotvách.

V klidné zátoce se jí nemohlo nic stát a mohli jsme ji bez obav opustit.

Když jsme skončili s vykládáním, začal náš nový život. Nejprve bylo zapotřebí…

Když se Zartog Sofr dostal k tomuto místu, musel překlad přerušit. V dokumentu byla první mezera, podle počtu stránek pravděpodobně velmi významná, za kterou byly ještě další. Bezpochyby bylo mnoho stránek zničeno vlhkostí i přes ochranu, kterou jim poskytovalo pouzdro, zůstávaly jen delší či kratší zlomky, jejichž celkový kontext byl navždy zničen. Následovaly za sebou takto: … se pomalu aklimatizujeme.

Jak už je tomu dlouho, co jsme zakotvili u tohoto pobřeží? Nemám ponětí. Zeptal jsem se doktora Morena, který stále vede kalendář. Řekl mi: „Šest měsíců,“ a dodal „přibližně“, protože si není jist, že se nemýlí.

To už jsme tedy tak daleko, že za šest měsíců si nejsme jisti, zda přesně měříme čas. Pěkné vyhlídky!

Koneckonců není na naší nedbalosti nic udivujícího. Veškerou svou pozornost a činnost věnujeme zachování života. Najíst se je problém, který nás zaměstnává po celý den. Čím se živíme? Rybami, když nějaké najdeme, což je každý den obtížnější, neboť náš neustálý lov je plaší. Jíme také želví vejce a některé poživatelné řasy. Večer jsme sytí, ale naprosto vyčerpaní a myslíme jen na spánek.

Z plachet Virginie jsme si vyrobili stany. Domnívám se, že brzy si budeme muset postavit bytelnější obydlí.

Občas zastřelíme nějakého ptáka. Vzduch není tak pustý, jak jsme zprvu předpokládali. Na tomto kontinentě žijí desítky známých druhů ptáků. Jsou to výlučně stěhovaví ptáci: vlaštovky, albatrosové a někteří další. Zdá se, že nenacházejí potravu na této zemi bez rostlinstva, neboť stále krouží nad naším tábořištěm. Občas najdeme některého, jehož zahubil hlad, a tím šetříme zbraně a náboje.

Naštěstí je tu naděje, že se naše situace zlepší. Objevili jsme ve skladišti Virginie pytel obilí a polovinu jsme ho zasadili. Ale vyklíčí vůbec? Země je pokryta hustou vrstvou bahna, která je vzhledem k rozkladu řas mastná. Ale i když nestojí za mnoho, je to přece jen hlína. Když jsme tu přistáli, byla navíc ještě prosáklá solí, ale od té doby ji deště pročistily. Vždyť i naše jezírka jsou plná pitné vody.

Hlína se však zbavila soli jen na povrchu, vznikající potoky a říčky jsou stále ještě slané.

Když jsme se rozhodli obilí zasadit a druhou polovinu nechat jako zásobu, došlo téměř k rvačce. Část posádky Virginie chtěla okamžitě udělat chleba z celého nákladu.

Museli jsme…

… které jsme měli na palubě Virginie. Ty dva párky králíků utekly do vnitrozemí a už jsme je nespatřili. Zdá se, že tam nalezly obživu. Že by země rodila, aniž bychom…

… jsme tu už nejméně dva roky. Obilí se nádherně urodilo. Máme chleba téměř nadbytek a naše pole se stále rozšiřují. Ale ten boj s ptáky! Podivuhodně se rozmnožili a všude kolem polí…

Přes úmrtí, o kterých jsem mluvil, se náš kmen nezmenšil, ba naopak. Můj syn a má schovanka mají tři děti, stejně tak každá ze tří dalších rodin. Všichni kypí zdravím.

Zdálo by se, že lidský druh je silnější a životnější od té doby, co se jeho počet tak zmenšil. Ale těch případů…

… tady už deset let a stále o tomto kontinentu nic nevíme. Známe jen několik. kilometrů od místa, kde jsme se vylodili. Doktor Bathurst nás tím zahanbil, na jeho radu jsme Virginii vybavili vším potřebným, což nám zabralo asi šest měsíců, a vydali jsme se na průzkumnou cestu.

Předevčírem jsme se vrátili. Cesta trvala déle, než jsme předpokládali, ale chtěli jsme, aby byla úplná.

Obepluli jsme celý kontinent, na němž žijeme a o kterém si myslíme, že spolu s naším ostrůvkem tvoří poslední kus pevné země. Jeho pobřeží mi připadala všude stejná – rozeklaná a pustá.

Naše plavba byla přerušována několika výlety do vnitrozemí. Doufali jsme, že najdeme nějaké zbytky Azor a Madeiry, které se před kataklyzmatem nacházely v Atlantiku a které by tedy měly být nyní součástí nového kontinentu. Nenašli jsme po nich ani stopy. Všechno, co jsme zjistili, bylo, že země je porušena a pokryta hustou vrstvou lávy tam, kde kdysi byly tyto ostrovy. Bezpochyby na nich došlo k prudké sopečné činnosti.

Ale zatímco jsme nenašli, co jsme hledali, objevili jsme cosi, po čem jsme vůbec nepátrali. Odhalili jsme – napolo pohřbené v lávě na místě Azor – důkazy lidské činnosti – ale nikoli obyvatel Azorských ostrovů, našich včerejších současníků. Byly to zbytky sloupů a nádobí, jaké jsme nikdy neviděli. Po průzkumu přišel doktor Moreno s myšlenkou, že tyto zbytky mohou pocházet z dávné Atlantidy a sopečná činnost je opět vynesla na denní světlo.

Snad má doktor Moreno pravdu. Legendární Atlantida, pokud existovala, se pravděpodobně nacházela v místě našeho nového kontinentu. Byl by to tedy podivuhodný jev – střídání tří civilizací na jednom místě, ale bez jakékoliv kontinuity.

Ať už je tomu jakkoli, přiznávám, že mě tento problém nechává zcela lhostejným, máme dosti starostí s přítomností, než abychom se zabývali minulostí.

Když jsme se vrátili zpátky do tábora, uvědomili jsme si, že naše oblast, oproti zbytku kontinentu, má vynikající podmínky k životu. Vyplývá to ze skutečnosti, že se zde, na rozdíl od jiných oblastí, vyskytuje zeleň, dříve v přírodě běžně rozšířená. Do té doby jsme si toho nikdy nevšimli, ale je to nepopiratelný fakt. Trsy trávy, které tu v době našeho přistání nebyly, dnes kolem nás raší ve značném množství. Přitom traviny zde rostoucí patří k nejrozšířenějším druhům a jejich semena sem pravděpodobně dopravili ptáci.

Z toho ovšem nelze usuzovat, že tu není žádná vegetace. Následkem podivuhodné adaptace se naopak slibně rozvíjí rostlinstvo na ploše celého kontinentu.

Mořské rostliny, kterými byl pokryt, když se vynořil z vod, už uhynuly na slunečním světle. Několik jich však přetrvalo v jezerech a loužích, které slunce postupně vysušilo. Ale to už začínaly vznikat potoky a říčky, které vyhovovaly růstu řas a chaluh tím spíše, že jejich voda byla slaná. Když sůl zmizela nejprve z povrchu a pak i z hlubin země a voda se změnila na sladkou, byla většina těchto rostlin zničena.

Několik málo se však dokázalo přizpůsobit novým životním podmínkám a dařilo se jim ve sladké vodě stejně dobře jako předtím ve slané. Ale tím to nekončilo; několik těchto rostlin, nadaných velkou přizpůsobivostí, si zvyklo i na podmínky na čerstvém vzduchu a začalo zarůstat nejprve pobřeží a pak kousek po kousku i vnitrozemské plochy.

Všimli jsme si této změny a pozorovali jsme, jak se spolu se způsobem existence mění i životní formy. Už teď se tyčilo k nebi několik keříčků. Dalo se předpokládat, že časem tu vznikne celá flóra a dojde i k boji mezi novými druhy a staršími rostlinami, které se nedokázaly přizpůsobit. A totéž se děje i s místní faunou. V blízkosti vodních toků je vidět bývalé mořské živočichy, většinou škeble a korýše, jak se mění v suchozemské tvory. Ve vzduchu se hemží létající ryby, které jsou už více ptáky než rybami; jejich křídla se neúměrně zvětšila a jejich zaoblený ocas jim umožňuje…

Poslední fragment obsahoval nedotčený konec dokumentu.

… všichni staří. Kapitán Morris je mrtev. Doktorovi Bathurstovi je pětašedesát, doktorovi Morenovi šedesát; mně je osmašedesát. Brzy všichni zakončíme svůj život.

Nejprve však splníme úkol, k němuž jsme se rozhodli, a pokud je v našich silám, pomůžeme budoucím generacím v boji, který je očekává.

Ale spatří tyto budoucí generace někdy světlo světa?

Když pozoruji, jak se obyvatelé našeho kontinentu množí, chce se mi odpovědět kladně. Hemží se to tu dětmi a ve zdravém prostředí, kde neexistují žádná divoká zvířata, se žije dlouho. Počet lidí v naší kolonii se ztrojnásobil.

Na druhé straně se mi chce odpovědět záporně, když pozoruji postupný duševní úpadek svých druhů v neštěstí.

Naše skupinka ztroskotanců měla přitom příznivé podmínky, aby využila všech lidských znalostí. Byl v ní muž nadmíru energický – kapitán Morris, nyní už mrtev, dva muži mnohem kultivovanější než bývá většina lidí – můj syn a já, a dva skuteční vědci – doktor Bathurst a doktor Moreno. S takovými lidmi jsme mohli leccos dokázat.

Ale neudělali jsme nic. Od začátku bylo a dosud je naší hlavní starostí zachování života. Jako na začátku věnujeme všechen svůj čas hledáním ob živy a večer, naprosto vyčerpáni, usínáme tvrdým spánkem.

Bohužel je jisté, že lidstvo, jehož jsme jedinými představiteli, postupně degeneruje a začíná se blížit divoké zvěři. U námořníků z Virginie, od počátku nevzdělaných, se znaky zvířeckosti projevují nejvíce. Můj syn a já jsme zapomněli, co jsme znávali, i doktor Bathurst a doktor Moreno nechali své mozky ležet ladem. Lze říci, že po našem duchovním životě je veta.

Naštěstí jsme už před lety obepluli tento kontinent, dnes bychom se k tomu neodhodlali… A kromě toho kapitán Morris, který výpravě velel, je mrtev – a Virginie, na níž jsme se plavili, zchátrala.

N a počátku našeho pobytu se někteří z nás pokusili postavit domy. Ty nedokončené stavby dnes leží v troskách. Všichni spíme na zemi za každého počasí.

Z oděvů, jež jsme nosili, dávno už nic nezbývá. Po několik let jsme se je pokoušeli nahradit řasami, utkanými nejprve velmi pečlivě, později už jen hrubě. Nakonec jsme se našeho úsilí vzdali, protože v tomto mírném podnebí to bylo zcela zbytečné. Žijeme nazí jako ti, které jsme nazývali divochy.

Jíst, jíst, to je náš věčný cíl, naše jediné zaměstnání.

Avšak stále ještě přetrvávají některé naše bývalé znalosti i city. Můj syn Jean, nyní již zralý muž a sám dědeček, dosud nepozbyl veškeré příchylnosti ke mně, a můj bývalý řidič Modeste Simonat si matně pamatuje, že jsem mu kdysi poroučel.

Jenže s nimi – vlastně s námi se všemi tyto neznatelné stopy po lidech, kterými jsme byli, navždy zmizí. My už teď vlastně lidmi nejsme. Ti, kteří se tu v budoucnu narodí, nikdy žádný jiný způsob života nepoznají. Lidstvo budou tvořit tito dospělí mám je před očima, zatímco toto píši – kteří neumějí číst ani počítat a stěží dovedou mluvit; tyto děti s ostrými zoubky, které jako by nebyly ničím jiným než nenasytným bříškem. A po nich přijdou další, dospělí a další děti, a pak ještě další, stále bližší zvířatům, stále vzdálenější svým myslícím předkům.

Jako bych je viděl, ty lidi budoucnosti; zapomněli mluvenou řeč, jejich inteligence pohasla, tělo je kryto hrubými chlupy, bezcílně bloudí v té nehostinné poušti…

Ale my nechceme, aby tomu tak bylo. Chceme udělat všechno, co je v našich silách, aby úspěchy, kterých lidstvo dosáhlo, nebyly ztraceny. Doktor Bathurst, doktor Moreno i já probudíme své otupělé mozky a přinutíme je vzpomenout si na to, co znávaly. Rozdělíme si práci a tímto inkoustem, pocházejícím z Virginie, sepíšeme všechno, co jsme kdy znali v nejrůznějších oblastech vědy, aby později lidé, kteří snad ztratí, ale jednou znovu nabudou touhy po vědění, našli tuto zprávu a dozvěděli se, co jejich předchůdci dokázali. Kéž jednou požehnají památce těch, kteří se pokusili zkrátit těžkou cestu k vědění svým bratrům, jež nikdy neuvidí!

Na prahu smrti Předchozí řádky byly napsány asi před patnácti lety. Doktor Bathurst a doktor Moreno již nežijí. Z těch, kteří tu kdysi přistáli, jsem zůstal téměř sám. Ale brzy přijde smrt i pro mne. Cítím už, jak stoupá od mých ledových nohou až k srdci, které se zastavuje.

Naše práce je u konce. Uzavřel jsem rukopis, obsahující souhrn znalostí lidských věd, do železné bedny z Virginie, kterou jsem zakopal hluboko do země. Vedle ní uložím těchto několik stránek stočených do hliníkového pouzdra.

Najde někdo poselství svěřené zemi? Bude je vůbec někdo hledat?

Svěřuji to osudu…

Postupně, jak Zartog Sofr překládal tento podivný dokument, zmocňovala se jeho duše posvátná hrůza.

Tak tedy rasa Andart-Iten-Schu pocházela z lidí, kteří po dlouhé měsíce bloudili po nekonečné pustině oceánu a nakonec přistáli na tomto bodě pobřeží, kde se nyní tyčila Basidra! A ti ubozí tvorové byli příslušníky skvělého a hrdého lidstva, za nímž současná civilizace znatelně pokulhávala! A co stačilo k tomu, aby navždy zmizela věda těchto lidí a vzpomínky na ni? Téměř nic: jen nepatrné zachvění zemské kůry.

Jaká nenapravitelná škoda, že rukopis, o němž byla v dokumentu řeč, byl zničen i z železnou bednou, v níž byl uložen. Ale nebyla tu žádná naděje, že bedna bude kdy nalezena. Dělníci přece při hloubení základů překopali zemi křížem krážem. Bezpochyby bedna časem zrezivěla, zatímco hliníkové pouzdro zubu času vítězně odolalo.

Avšak i to stačilo, aby byl Sofrův optimismus nenapravitelně otřesen. I když dokument neobsahoval žádné technické informace, všeobecných údajů v něm bylo dost a dost. Nezvratně dokazoval, že lidstvo se kdysi dostalo na cestě k pravdě mnohem dál, než kdykoliv později. Vyprávění obsahovalo všechno, řešilo veškeré teorie, kterými se Sofr zabýval, a mnohé další, na které ani nepomýšlel – včetně vysvětlení onoho jména Hedom, o něž se pokoušelo tolik vědců v marných polemikách! Hedom bylo deformací slova Edem, vzniklou odlišnou výslovností slova Adam – a i toto jméno bylo snad úpravou jiného, ještě staršího.

Hedom, Edem, Adam – toť věčný symbol prvního člověka a také vysvětlení jeho příchodu na Zemi. Sofr tedy neprávem popíral existenci tohoto předka, kterou dokument nezvratně dokazoval, a lidé měli pravdu, když mluvili o svém společném předkovi. Jenže z toho ani z čehokoli jiného Andart-Iten-Schu nic nevynalezli: jen opakovali to, co slyšeli říkat předtím.

A třeba nevynalezli o nic víc ani současníci pisatele onoho dokumentu. Třeba i oni jen znovu vybudovali cestu, po níž už prošli na Zemi lidé před nimi. Copak se v dokumentu nehovořilo o lidech zvaných Atlantiďané? Byly to určitě stopy těchto Atlantiďanů, které Sofr objevil při vykopávkách pod vrstvou mořského bahna. K jakému stupni pravdy dospěla tato pravěká civilizace, než ji útok moře smetl ze zemského povrchu?

V každém případě z ní po katastrofě nezůstalo ani stopy a lidstvo muselo znovu začít svou namáhavou cestu ke světlu.

Snad tomu tak bude i s Andart-lten-Schu. Snad se tak stane i po nich, až do dne, kdy…

Ale přijde někdy den, kdy bude uspokojena neukojitelná touha člověka? Přijde někdy den, kdy dosáhne vrcholu a bude si moci konečně oddychnout?

Tak uvažoval Zartog Sofr, skloněn nad starým rukopisem. Jak pročítal příběh ze záhrobí, vybavoval si v duchu strašlivý boj, věčně probíhající v celém vesmíru, a jeho srdce bylo plno lítosti. Zartog Sofr v tu chvíli pociťoval bolest všech bytostí, které kdy před ním poznaly, utrpení, klesal pod tíhou marných snah nekonečných věků a pomalu a bolestně nabýval nezvratného přesvědčení, že vše se musí neustále opakovat a začínat znovu.

***

Povídka Julese Verna „Věčný Adam“ za autorova života nikdy nevyšla. Byla uveřejněna teprve v antologii „Včera a zítra“, kterou v 70. letech uspořádalo nakladatelství Hachette. Do češtiny zatím nebyla přeložena. Tato povídka (rozsahem spíš novela) jeví na dobu svého vzniku i osobnost samotného autora překvapivě moderní prvky sci-fi, která se psala teprve mnohem později. Verne si poprvé v životě troufl na popisování budoucnosti tak nesmírně vzdálené i vzniku zcela nových civilizací. Vyznění povídky se může zdát pesimistické (dílo vznikalo na sklonku Vernova života, kdy autor prožil už nejedno zklamání), přesto se i zde objevuje záblesk optimismu a víra v člověka, který i po té nejhorší katastrofě dokáže prakticky z ničeho začít znovu a opět vytvořit civilizaci.

Advertisements